Recenze „Hudebního bonbónku“ Tele-Man

Recenze na pořad Tele-Man, realizovaný dne 10. prosince 2013.

Autorka: Ester Dobiášová, t. č. studentka 3. semestru FF MU (Obecná teorie a dějiny umění a kultury). Text je uveřejněn se svolením autorky.

Bonbónek výměnou za lékovky

Hudební bonbónek je ochutnávkou renesanční a barokní hudby pro děti. Jedná se o paralelu k cyklu koncertů staré hudby s názvem Hudební lahůdky, který probíhá od roku 2010 v Brně. Přiblížit toto období i těm nejmenším je závazný úkol. Nejeden z nás si jistě vybaví úmorné koncerty vážné hudby, při kterých musel sedět přikovaný k židličce, ani nedutat a nechat se kousek po kousku odrazovat od vlastního bádání a nadšení pro starou hudbu. S Janem Čižmářem a jeho spoluhráči dětem naštěstí zklamání nehrozilo, naopak – dali jim z hudby 18. století sice opravdu jen ochutnat, o to víc pro ně ale koncert udělali interaktivní, hravý a živý.

Jméno Antonia Vivaldiho je známé, ihned se i laikovi vybaví Čtyři roční období, jméno Telemann tak běžné není. Právě po něm – Tele-Man – však Jan Čižmář se svými hudebními kolegy Janem Kvapilem, Daliborem Pimkem a Martou Kratochvílovou pojmenoval svoje vystoupení v úterý 10. 12. 2013. Pokud děti znají Supermana, Spider-Mana a další hrdiny, ani Telemann jim nesmí být utajen. Pan Skladatel (v roli Jan Bradáč) byl dokonce sám přítomen. Tak bouřlivý potlesk a hlasité Bravo jistě dlouho neslyšel, publikum doslova ovládl. Propojení hry na barokní hudební nástroje (barokní kytara, zobcová flétna, traverso, barokní loutna a barokní violoncello) a divadla se prokázalo jako správná volba. Z Telemanna se výměnou klobouku za paruku stal sám velký Vivaldi, který děti dokonce poučil vtipnou ukázkou o správném chování na koncertech. Od něj také dostaly improvizovaná chřestítka vyrobená z krabiček od žvýkaček a lékovek, kterými mohly doprovázet tematicky zvolené koledy Pásli ovce valaši a Stojí vrba košatá.

Pro teoretické vložky zvolili hudebníci metodu neznalého člena, který se hráčů dotazuje na rozdíl mezi příčnou a zobcovou flétnou, co je to vlastně rondo apod. Tím se dostal do pozice dětí, kterým hráči následně neznámé pojmy vysvětlili a formou soutěže nebo pochodu, při kterém se aspoň fyzicky uvolnili a rozjitřili se, je přiměli nové znalosti procvičit a ujasnit. Spolupráci přispěla komorní atmosféra — jedna třída zhruba o třiceti žácích a čtyři hráči, přestože se jednalo o výjimečnou situaci, běžně bývá přítomno okolo osmdesáti dětí.

Koncert se odehrával v Místodržitelském paláci, příhodně v Barokním sále a netradičně s barevnými karimatkami, na kterých se mohli chlapci libovolně uvelebit, dívky seděly způsobně na židlích. Už to roztříštilo představu nudného zážitku — když vám dovolí si lehnout, přece vás neuspí.

A neuspali. Nakolik dětem hudebníci předali nové informace o barokní hudbě je otázkou, ale pokud se o ni děti budou v budoucnu samy zajímat, jistě si vybaví, jak pomocí dálkového ovladače ovlivňovaly hráče, jak zpívaly barokní koledu Stála vrba košatá na stereo, jak odpočítávaly začátek nepředvídatelného zážitku a jak výměnou za své hudební nástroje dostaly bonbónek od samotného pana Skladatele. Barokní hudbu budou mít spojenou s úsměvem, radostí, pohybem a hrou. A to je cenné.

Ester Dobiášová
Zpět