Divadlo v Taverně

Domenico Sarri a jeho Didone abbandonata v brněnském Teatro della Taverna

Historie italské opery v Brně se počala rokem 1732, kdy do Brna přijela skupina „operistů“ vedená Angelem Mingottim (cca. 1700 – po 1767). Tento schopný podnikatel působil později buď sám nebo společně se svým bratrem Pietrem Mingottim jako operní ředitel v celé řadě evropských měst. Jeho dalším působištěm byl Graz, dvě sezóny strávil v Lublani. V letech 1745–1748 nacházíme společnost Angela Mingottiho v Praze, Lipsku a Drážďanech. Později spolupracoval Angelo další dobu se svým bratrem, společně prováděli vážné i komické opery v Hamburku a Kodani. Posledním působištěm Angela Mingottiho byl Bonn (v letech 1764–1767). Brno tak stálo na počátku jeho úspěšné kariéry, kterou šířil slávu italské opery po celé Evropě.

Josef Maserle (1736–1781): Pohled na Zelný trh od západu (1773)

Mingotti před svým příchodem do Brna pobýval v Praze a získal od tamního impresária Antonia Denzia jednak notové materiály, jednak soubor operních libret, které později použil při svých brněnských produkcích. S Mingottim přišla do Brna také větší část Denziova pěveckého ansámblu (v první sezóně to byli čtyři zpěváci a skladatel Antonio Costantini, později přešli do Brna z Prahy další umělci). V první sezóně od podzimu 1732 do konce karnevalu 1733 hrál Mingotti v provizorním dřevěném divadle ve stavovské jízdárně pod Špilberkem, druhá sezóna se již odehrávala v nově zřízeném divadle v Taverně, což je dnešní Reduta.

Divadlo V taverně — přízemí, 1733.   
Průřez a půdorys Divadla V taverně z roku 1733 označen písmenem A. — Nově projektované divadlo z roku 1785–1786 (?) označeno písmenem B. — Klikněte pro zvětšení.

Operní divadlo v Taverně tedy vzniklo na přímý popud Angela Mingottiho a jeho úspěšné první sezóny v Brně. Rozhodnutí městské rady o postavení divadla v budově městské taverny, která v té době sloužila jako hostinec a „kvartýrhaus“, padlo v březnu 1733. Stavbu vedl městský tesař Anton Ebenberger za účasti architekta Mořice Grimma. Na Mingottiho návrh byl brněnskými radními angažován benátský divadelní inženýr a výtvarník Federico Zanoja, který pro nové divadlo vymaloval deset dekoračních kompletů. Divadelní sál byl umístěn ve stejných místech jako dnes, pouze opačně orientován, tedy hlediště bylo na místě dnešního jeviště. Hlediště mělo kromě parteru dvě řady lóží a galerii a údajně pojalo 1200 diváků. Vnější podobu divadla lze vidět na historických vyobrazeních Zelného trhu, o vnitřním uspořádání nás informuje několik plánů uložených v Archivu města Brna. Průběh stavby a nejranější historii Divadla v Taverně přibližuje kniha Margity Havlíčkové Profesionální divadlo v královském městě Brně (2009).

První představení v „Teatro della Taverna“ se odehrálo 28. listopadu 1733, byla to kouzelnická opera Armida abbandonata s velkým množstvím výpravných prvků. Do roku 1736 byl nájemcem divadla Angelo Mingotti, později se jako impresáriové uplatnili Filippo Neri del Fantasia a Alessandro Manfredi. Po roce 1740 byla tradice italské opery přerušena a v Taverně se hrála pouze činohra. Divadelní skupiny schopné provozovat operu zajížděly do Brna jen příležitostně (např. v roce 1761 zde působil impresário Bellino Vigna, z jeho staggiony je zachováno jedno libreto ve sbírkách ODH MZM). Mingotti byl z brněnských divadelních ředitelů nejvýznamnější, především kvůli svým kontaktům s Benátkami, kam pravidelně vždy v létě zajížděl, aby zde získal nejmodernější repertoár a nové zpěváky.

Z hlediska repertoáru se brněnské divadlo nelišilo od ostatních středoevropských městských scén. Hrála se zde především pasticcia, tedy opery složené z árií od různých italských skladatelů. Úpravu těchto děl, dokomponování recitativů a několika árií měli na starosti skladatelé angažovaní operními společnostmi, v Brně to byli Antonio Costantini, Matteo Lucchini a Eustachio Bambini. Původních oper se v brněnském repertoáru objevilo pouze několik, a i ty byly upravovány na míru zdejším podmínkám. Za Mingottiho éry to byla Argenide Baldassara Galuppiho, kterou si impresário přivezl z Benátek a která byla v Brně hrána jen několik měsíců po své premiéře, dále donjuanovská opera La pravità castigata, kde je možno identifikovat jako autora větší části hudby Antonia Caldaru, a Orlando furioso s hudbou Antonia Vivaldiho a Antonia Bioniho, který zazněl v Brně téměř ve stejné podobě jako při své pražské premiéře v roce 1724. S Prahou vůbec souvisel zdejší repertoár velmi úzce — nejen, že byla pro zhudebnění vybírána stejná libreta, ale také odtud byly přejímány německé překlady, které byly „povinnou“ součástí libretních tisků všech městských divadel za Alpami. Ačkoliv tedy v Brně byla konkrétní opera textově i hudebně pozměněna, německý překlad byl doslovně přejat z Prahy a tudíž nesouhlasil s italským textem ani s děním na scéně.

Právě Sarriho Didone abbandonata patří k těm nemnoha výjimkám, kde je možno jako autora uvést jediného skladatele, ačkoliv i zde došlo k několika změnám. Domenico Natale Sarri (uváděný též jako Sarrò, 1679–1744) patřil k nově nastupující generaci skladatelů, kteří ve 20. letech 18. století konstituovali progresívní styl vokální kompozice, označovaný jako „neapolská opera“. Působil jako druhý a později první kapelník místokrálovské kapely v Neapoli a napsal množství oper pro zdejší Teatro San Bartolomeo. Na Moravě nebyl Sarri jako skladatel zcela neznámý. V Brně bylo již roku 1727 hráno jeho oratorium Santo Ermenegildo z popudu biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha, který poznal jeho umění již za doby svého působení na místě neapolského místokrále. V témže roce se v Jaroměřicích nad Rokytnou hrála Sarriho opera Siroe, později zde zaznělo jeho intermezzo Dorina e Nibbio (1736, původně vloženo do opery Didone abbandonata) a serenata Il giudizio di Paride (1738). Hrabě Jan Adam Questenberg také vlastnil partituru Sarriho opery Partenope.

Didone abbandonata je patrně nejslavnější ze Sarriho oper, neboť se jedná o první zhudebnění proslulého libreta Pietra Metastasia, které mladý básník napsal roku 1724 pod vlivem nešťastné lásky k o čtrnáct let starší zpěvačce Marianně Benti-Bulgarelli. Tato umělkyně byla také původní představitelkou opuštěné Didó, jejím spoluhráčem v roli Enea byl tehdy již více než padesátiletý kastrát Niccolò Grimaldi zvaný Nicolini, který měl za sebou řadu úspěchů na evropských pódiích, mj. v Händelových operách v Londýně. Premiéra opery se odehrála 1. února 1724 v neapolském Teatro San Bartolomeo.

Franz Richter (1774–1860): Pohled od severu na Zelný trh s Redutou a kašnou Parnas (1827)

Sarri později operu přepracoval pro Benátky, kde byla hrána na podzim 1730 v prestižním Teatro Grimani di S. Giovanni Grisostomo. Tohoto provedení se z původního obsazení zúčastnil pouze kastrát Nicolini. Jeho role Enea také zůstala jako jediná prakticky nezměněna, ostatní úlohy byly více či méně překomponovány. Didoně zůstala většina árií z neapolské verze, stejně tak i Araspovi (přičemž namísto tenoristy zpíval tuto roli v oktávové transpozici sopranista). V roli Iarby a Osmidy vystoupili namísto altistek tenoristé, jejich árie jsou většinou pouze tranponovány. Zcela překomponována je oproti tomu role secondadonny Selene. Kromě hudebních změn vykazuje benátská verze také jednu podstatnou změnu dramaturgickou — ve třetím aktu jsou rozvláčné komentáře nad zkázou Kartága zhuštěny z původních sedmi scén na čtyři, čímž je příhodně uspíšen příchod zdrcené Didony a katastrofa tak rychleji spěje ke svému vyvrcholení. Opera je celkově dramatičtější, obsahuje více accompagnat a modernější prvky se projevují dokonce i v notovém zápisu těch árií, které jsou shodné s první verzí. Tato druhá verze je dochována v jediné partituře napsané pravděpodobně Sarriho rukou, která je dnes uložena v knihovně neapolské konzervatoře (signatura Rari 7.2.5, název: La Didone, Musica Del Sig. Domenico Sarri, 1730.). Pro samotné představení v Teatro Grimani byly do opery vloženy dle přání zpěváků cizí árie, jak ukazuje dochované libreto v milánské Biblioteca Braidense (signatura Racc. dram. 435).

Pro brněnské provedení Didone sloužila jako předloha druhá Sarriho verze, tedy benátská z roku 1730. Lze to poznat z árie Tu mi guardi, e ti confondi, která se vyskytuje pouze v benátském libretu a jako „aria aggiunta“ i v partituře uložené v Neapoli. Tento fakt potvrzuje dosavadní hypotézy o snaze impresária Angela Mingottiho seznamovat brněnské publikum s novinkami z Benátek — uvedení deset let staré neapolské verze by do tohoto jeho konceptu příliš nezapadalo. Je však nutno zdůraznit, že zde je řeč pouze o hudbě, neboť text doznal i proti benátské verzi dalších podstatných změn. Po textové stránce brněnská opera kopíruje pražskou verzi Didone. Zde tato opera zazněla na jaře roku 1731 v úpravě Antonia Denzia s hudbou Tommase Albinoniho (ten zhudebnil Metastasiovo libreto roku 1725 pro Benátky). Text recitativů je v Brně i Praze stejný, části nevyskytující se u Metastasia tedy musely být dokomponovány. Pro brněnský tisk byl z Prahy přejat i německý překlad (podobně jako u jiných brněnských libret) a také zkrácený název Didone (který se ovšem také vyskytuje i na výše zmíněné partituře benátské verze opery). Árie vycházejí se třemi výjimkami ze Sarriho zhudebnění z roku 1730. Cizími áriemi jsou Araspeho Son qual Nave frà più venti (II/7) a Mio cor non sospirar (III/4) a Selenina Anime tormentate (II/9). Text a snad i hudba posledně jmenovaná árie pochází z opery Nel perdono la vendetta Giovanniho Porty, která byla premiérována v Benátkách roku 1728 a později hrána mj. roku 1739 v Holešově. Brněnský upravovatel musel ovšem přizpůsobit transpozicemi některé role místním pěvcům, neboť sopránovou roli Araspeho zpíval tenorista Carlo Dardozzi a tenorovou roli Osmidy altistka Margarita Flora.

Didone byla provedena v Brně jako „prima“ karnevalové sezóny 1734/35, premiéra se odehrála 26. 12. 1734, kdy je datována Mingottiho dedikace mecenáši představení. Tím byl nejvyšší říšský dědičný poštmistr Jan Adam hrabě Paar (1680–1737), v publiku byli však i další členové zemské šlechty, kteří podporovali brněnskou operu. Počet repríz není znám, avšak opera se hrála nejdéle tři týdny, neboť již 18. ledna 1735 byla premiérována další opera Orlando furioso. O provedení Didone nám podává zprávu pouze libreto vydané u brněnského tiskaře Jakuba Maxmiliána Svobody, které je ve dvou exemplářích zachováno v Moravské zemské knihovně (sign. CH-0003.525, ST1-0242.152). Jeden z exemplářů pochází z knihovny Chorinských ve Veselí nad Moravou, kteří byli také zřejmě přítomni představení. Pro rekonstrukci hudební stránky opery sloužila výše zmíněná Sarriho partitura uložená dnes v Neapoli.

Jana Spáčilová
Fine dell’ Dramma
Zpět

Děkujeme

Děkujeme Moravskému zemskému muzeu za poskytnutí ilustračních materiálů.

Logo Moravského zemského muzea Brno