Didone abbandonata — libretto (Brno, 1734)

Didone abbandonata

 

ATTO PRIMO

 

SCENA I

Luogo Magnifico destinato alle pubbliche udienze, con trono, da cui si vede gran piazza, di Cartagine.

DIDONE sul trono ricevendo memoriali, fra Guardie, e OSMIDA; poi IARBA finto d’Arbace, con seguito de’ Mori, ed ARASPE.

 

OSMIDA

Donna real, del re de’ Mori in nome,

idolatra importun di tua bellezza,

chiede, nuovo oratore, udienza Arbace.

 

DIDONE

Ne apporta guerra, o pace?

 

OSMIDA

Non so.

 

DIDONE

Venga qual vuole,

supplice, o minaccioso, ei viene vano:

in faccia a lui, pria che tramonti il sole,

ad Enea mi vedrà porger la mano.

 

This part is not in the Venetian version, it was added especially for Brno

 

IARBA

(Ad Araspe: Finché dura l’inganno

chiamami Arbace, e non pensare al trono,

per ora io non son Iarba, e re non sono.)

Didone, il re de’ Mori

a te de’ cenni suoi

me suo fedele apportator destina.

Io te l’offro qual vuoi,

tuo sostegno in un punto, o tua ruina.

Queste, che miri intanto,

spoglie, gemme, tesori, uomini e fere

che l’Africa soggetta a lui produce,

pegni di sua grandezza in don t’invia.

Nel dono impara il donator qual sia.

 

DIDONE

Mentr’io n’accetto il dono

larga mercede il tuo signor riceve,

ma s’ei non è più saggio,

quel ch’ora è don può divenir omaggio.

(Come altiero è costui!) Siedi e favella.

 

ARASPE

(Qual ti sembra, o signor?)

 

IARBA

(Superba e bella.)

Ti rammenta, o Didone,

qual da Tiro venisti, e qual ti trasse

disperato consiglio a questo lido.

Fu questo, dove si innalza

la superba Cartago, ampio terreno,

dono del mio signor, efu...

 

DIDONE

Col dono la vendita confondi...

 

IARBA

Lascia pria ch’io favelli, e poi rispondi.

 

DIDONE

(Che ardir!)

 

OSMIDA

(Soffri.)

 

IARBA

Cortese Iarba il mio re,

le nozze tue richiese.

Tu l’ ricusasti, ei ne soffrì l’oltraggio,

perché giurasti allora

che al cener di Sicheo fede serbavi.

Or sa l’Africa tutta

che dall’Asia distrutta Enea qui venne,

sa che tu l’accogliesti e sa che l’ami.

Lui non soffre che ardisca

di contrastar gli amori

un avvanzo di Troia al re de’ Mori. 

 

DIDONE

E gli amori e gli sdegni

fien del pari infecondi.

 

IARBA

Lascia pria ch’io finisca e poi rispondi.

Generoso il mio re, di guerra invece,

t’offre pace, se vuoi.

E in ammenda del fallo

brama gli affetti tuoi, chiede il tuo letto,

vuol la testa d’Enea.

 

DIDONE

Dicesti?

 

IARBA

Ho detto.

 

DIDONE

Prezzo de’ miei tesori,

e non già del tuo re, Cartago è dono.

La mia destra, il mio core

quando a Iarba negai

d’esser fida allo sposo allor pensai.

Or più quella non son...

 

IARBA

Se non sei quella...

 

DIDONE

Lascia pria ch’io risponda e poi favella.

Or più quella non son; variano i saggi

a seconda de’ casi i lor pensieri.

Enea piace al mio cor, giova al mio trono

e mio sposo sarà.

 

IARBA

Ma la sua testa...

 

DIDONE

Non è facil trionfo; anzi potrebbe

costar molti sudori

quest’avvanzo di Troia al re de’ Mori.

 

IARBA

Se il mio signore irriti,

verranno a farti guerra

quanti Getuli e quanti

Numidi e Garamanti Africa serra.

 

DIDONE

Pur che sia meco Enea, non mi confondo;

vengano a questi lidi

Garamanti, Numidi, Africa e il mondo.

 

IARBA

Dunque dirò...

 

DIDONE

Dirai

che delle sue follie mi rido assai.

 

IARBA

E risponde così femmina imbelle?

Al tuo misero stato

pensa meglio, o Didone.

 

DIDONE

Ho già pensato.

Son regina e sono amante

e l’impero io sola voglio

del mio soglio e del mio cor.

Torna, audace, al tuo Regnante,

e a quel barbaro dirai

che l'odiai, che l'odio ancor.

 

SCENA II

IARBA, OSMIDA ed ARASPE

 

IARBA

Araspe, alla vendetta.

 

ARASPE

Mi son scorta i tuoi passi.

 

OSMIDA

Arbace, aspetta.

 

IARBA

(Da me, che bramerà?)

 

OSMIDA

Posso a mia voglia

libero favellar?

 

IARBA

Favella.

 

OSMIDA

Io posso a’ tuoi disegni agevolar la strada.

 

IARBA

Ma tu chi sei?

 

OSMIDA

Seguace

della tiria regina, Osmida io sono.

Sia del tuo re Didone, e a me si ceda

di Cartago l’impero.

 

IARBA

Io tel prometto.

 

OSMIDA

Ma chi sa se acconsente

il tuo signore alla richiesta audace?

 

IARBA

Promette il re, quando promette Arbace.

 

OSMIDA

Dunque...

 

IARBA

Ogn’atto innocente

qui sospetto esser può; serba i consigli

a più sicuro loco e più nascoso.

Fidati, Osmida è re, se Iarba è sposo.

 

OSMIDA

Tu mi scorgi al gran disegno

e al tuo sdegno, al tuo desio

l’ardir mio ti scorgerà.

Così rende il fiumicello,

mentre lento il prato ingombra,

alimento all’arboscello

e per l’ombra umor gli dà. (Parte)

 

SCENA III

IARBA, ARASPE

 

IARBA

 

Quant’è stolto, se crede

ch’io gli abbia a serbar fede.

Tu vanne, amato Araspe,

vanne, e le mie vendette

un tuo colpo assicuri; Enea si uccida.

Ma improviso l'assali, usa la frode.

 

ARASPE

Da me frode? Signor, suddito io nacqui,

ma non già traditor.

In tua difesa

non ricuso cimento.

Ma da me non si chiede un tradimento.

 

IARBA

Sensi d’alma volgare; a me non manca

braccio del tuo più fido.

 

ARASPE

E come, o Dei,

la tua virtude...

 

IARBA

Eh che virtù? Nel mondo

o virtù non si trova,

o è sol virtù quel che diletta e giova.

 

Fra lo splendor del trono

belle le colpe sono,

perde l’orror l’inganno,

tutto si fa virtù.

Fuggir con frode il danno

può dubitar se lice

quell’anima infelice

che nacque in servitù. (Parte)

 

SCENA IIIa

(Scene added from the Venetian version)

 

ARASPE

Empio! L’orror, che porta

il rimorso d’un fallo anche felice,

la pace fra disastri,

che produce virtù, come non senti?

O sostegno del mondo,

degli uomini ornamento e degli Dei,

bella virtù, la scorta mia tu sei.

Se dalle stelle tu non sei guida,

fra le procelle dell’onda infida,

mai per quest’ alma calma non v’è.

Tu m’assicuri ne’ miei perigli,

nelle sventure tu mi consigli

e sol contento sento per te.

 

SCENA IV

Atrio nella Reggia.

SELENE, ENEA, indi IARBA, e ARASPE

 

ENEA

Già tel dissi, o Selene,

male interpreta Osmida i sensi miei.

 

SELENE

Sia qual vuoi la cagione

che ti sforza a partir,

La mia germana

vuol colà favellarti.

 

ENEA

Sarà pena l’indugio.

 

SELENE

Odila, e parti.

 

ENEA

Ed a colei che adoro

darò l’ultimo addio?

 

SELENE

(Taccio, e non moro?)

 

ENEA

Piange Selene?

 

SELENE

E come,

quando parli così, non vuoi ch’io pianga?

 

ENEA

Lascia di sospirar. Sola Didone

ha ragion di lagnarsi al partir mio.

 

SELENE

Abbiam l’istesso cor, Didone ed io.

 

IARBA

(Tutta ho scorsa la reggia,

cercando Enea, né ancor m’incontro in lui.)

 

ARASPE

Forse quindi partì.

 

IARBA

Fosse costui?

Africano alle vesti ei non mi sembra.)

Stranier, dimmi, chi sei? (Ad Enea)

 

ARASPE

(Quanto piace quel volto agli occhi miei!)

 

ENEA

Troppo, bella Selene... (Guarda Iarba e non risponde)

 

IARBA

Olà, non odi? (Ad Enea)

 

ENEA

Troppo ad altri pietosa... (Come sopra)

 

SELENE

Che superbo parlar! (Guardando Iarba)

 

ARASPE

(Quanto è vezzosa!)

 

IARBA

O palesa il tuo nome, o ch’io... (Ad Enea)

 

ENEA

Qual diritto

hai tu di domandarne? A te che giova?

 

IARBA

Ragione è il piacer mio.

 

ENEA

Fra noi non s’usa

di risponder a stolti. (Vuol partire)

 

IARBA

A questo acciaro... (Vuol por mano alla spada e Selene lo ferma)

 

SELENE

Sugl’occhi di Selene

nella reggia di Dido, un tanto ardire? (A Iarba)

 

IARBA

Di Iarba al messaggiero

sì poco di rispetto?

 

SELENE

Il folle orgoglio

la reina saprà.

 

IARBA

Sappialo. Intanto

mi vegga, ad onta sua, troncar quel capo,

e a quel d’Enea congiunto,

dell’offeso mio re portarlo a’ piedi.

 

ENEA

Difficile sarà più che non credi.

 

IARBA

Tu potrai contrastarlo? O quell’Enea

che per glorie racconta

tante perdite sue?

 

ENEA

Cedono assai,

in confronto di glorie,

alle perdite sue le tue vittorie.

 

IARBA

Ma tu chi sei che tanto

meco per lui contrasti?

 

ENEA

Son un che non ti teme e ciò ti basti.

Quando saprai chi sono,

sì fiero non sarai,

né parlerai così.

Brama lasciar le sponde

quel passaggiero ardente;

fra l’onde poi si pente,

se ad onta del nocchiero

dal lido si partì.

 

SCENA V

SELENE, IARBA ed ARASPE

 

IARBA

Non partirà se pria...

 

SELENE

Da lui che brami? (Lo ferma)

 

IARBA

Il suo nome.

 

SELENE

Il suo nome,

senza tanto furor, da me saprai.

 

IARBA

A questa legge io resto.

 

SELENE

Quell’Enea che tu cerchi, appunto, è questo.

 

IARBA

Ah, m’involasti un colpo

che al mio braccio offeriva il ciel cortese.

 

SELENE

Ma perché tanto sdegno, in che t’offese?

 

IARBA

Gli affetti di Didone

al mio signor contende;

t’è noto e mi domandi in che m’offende?

 

SELENE

Ogni amator suppone

che della sua ferita

sia la beltà cagione,

ma la beltà non è.

È un bel desio che nasce

allor che men s’aspetta;

si sente che diletta,

ma non si sa perché. (Parte)

 

SCENA VI

IARBA, ARASPE, poi OSMIDA

 

IARBA

Non è più tempo, Araspe,

di celarmi così. Troppo...

 

OSMIDA

Signore,

già di Nettuno al tempio

la reina s’invia. Sugli occhi tuoi

al superbo Troiano,

se tardi a riparar, porge la mano.

 

IARBA

Tanto ardir!

 

OSMIDA

Non è tempo...

 

ARASPE

Dove, o signore?

 

IARBA

Il rivale a svenar.

 

ARASPE

Come lo speri?

Ancora i tuoi guerrieri

il tuo voler non sanno.

 

IARBA

Dove forza non val, giunga l’inganno.

Son quel fiume che gonfio d’umori,

quando il gielo si scioglie in torrenti,

selve, armenti, capanne e pastori

porta seco e ritegno non ha.

Se si vede fra gli argini stretto,

sdegna il letto, confonde le sponde

e superbo fremendo sen va. (Parte)

 

SCENA VII

Tempio di Nettuno con simulacro del medesimo.

OSMIDA, ENEA, poi IARBA e ARASPE 

 

OSMIDA

Come? Da’ labbri tuoi

Dido saprà che abbandonar la vuoi?

 

IARBA

Ecco il rival, né seco

è alcun de’ suoi seguaci.

 

ARASPE

Ah pensa che tu sei...

 

IARBA

Seguimi e taci.

Così gl’oltraggi miei... (In atto di ferire Enea)

 

ARASPE

Fermati. (Araspe lo trattiene)

 

IARBA

Indegno, (Gli cade il pugnale ed Araspe lo raccoglie)

al nemico in aiuto?

 

ENEA

Che tenti, anima rea? (Ad Araspe, in mano di cui voltandosi vede il pugnale)

 

OSMIDA

(Tutto è perduto.)

 

SCENA VIII

DIDONE con guardie e detti

 

OSMIDA

Siam traditi, o regina.

Se più tarda d’Arbace era l’aita,

il valoroso Enea

sotto colpo inumano oggi cadea.

 

DIDONE

Il traditor qual è, dove dimora?

 

OSMIDA

Vedimi, nella destra ha il ferro ancora. (Accenna Araspe)

 

DIDONE

Chi ti destò nel seno (Ad Araspe)

sì barbaro desio?

 

ARASPE

Del mio signor la gloria e il dover mio.

 

OSMIDA

Come! L’istesso Arbace

disapprova...

 

ARASPE

Lo so ch’ei mi condanna,

il suo sdegno pavento,

ma il mio non fu delitto e non mi pento.

 

DIDONE

Custodite costui. Non hai rossore

del sacrilego eccesso?

 

ARASPE

Tornerei mille volte a far l’istesso.

 

ENEA

Generoso nemico,

in te tanta virtude io non credea. (A Iarba)

Lascia che a questo sen...

 

IARBA

Scostati, Enea.

Sappi che il viver tuo d’Araspe è dono,

che il tuo sangue vogl’io, che Iarba io sono.

 

DIDONE

Tu, Iarba?

 

ENEA

Il re de’ Mori?

 

DIDONE

Un re sensi sì rei

non chiude in seno, un mentitor tu sei.

Si disarmi.

 

IARBA

Nessuno (Snuda la spada)

avvicinarsi ardisca, o ch’io lo sveno.

 

DIDONE

Olà, che più s’aspetta?

O si renda, o svenato a’ piè mi cada.

 

OSMIDA

(A Iarba: Serbati alla vendetta.)

 

IARBA

Ecco la spada.

 

SCENA IX

DIDONE, ENEA

 

DIDONE

Enea, salvo già sei

dalla crudel ferita,

per me serban gli Dei sì bella vita.

 

ENEA

Oh Dio, regina.

 

DIDONE

Ancora

forse della mia fede incerto stai?

 

ENEA

No.Più funeste assai

son le sventure mie. Vuole il destino...

 

DIDONE

Chiari i tuoi sensi esponi.

 

ENEA

Vuol (mi sento morir) ch’io t’abbandoni.

 

DIDONE

M’abbandoni! Perché?

 

ENEA

Di Giove il cenno,

l’ombra del genitor, la patria, il cielo,

la promessa, il dover, l’onor, la fama

alle sponde d’Italia oggi mi chiama.

 

DIDONE

E così fino ad ora,

perfido mi celasti il tuo disegno?

 

ENEA

Fu pietà...

 

DIDONE

Che pietà. Mendace il labbro

fedeltà mi giurava,

e intanto il cor pensava

come lunge da me volgere il piede.

A chi, misera me, darò più fede?

Vil rifiuto dell’onde

io l’accolgo dal lido, io lo ristoro

dall’ingiurie del mar, le navi e l’armi,

già disperse, io gli rendo e gli dò loco

nel mio cor, nel mio regno, e questo è poco.

È questa la mercede?

A chi, misera me, darò più fede?

 

ENEA

Finch’io viva, o Didone,

dolce memoria al mio pensier sarai.

Né partirei giammai,

se per voler de’ Numi io non dovessi

consacrare il mio affanno

all’Impero Latino.

 

DIDONE

Veramente, non hanno

altra cura, gli Dei, che il tuo destino.

Va’ pur, siegui il tuo fato,

cerca d’Italia il regno; all’onde, ai venti

confida pur la speme tua. Ma senti:

farà quell’onde istesse

delle vendette mie ministre il cielo.

E tardi, allor pentito

d’aver creduto all’elemento insano,

richiamerai la tua Didone invano.

 

ENEA

Se mi vedessi il core...

 

DIDONE

Lasciami, traditore.

 

ENEA

Almen dal labbro mio,

con volto men irato,

prendi l’ultimo addio.

 

DIDONE

Lasciami, ingrato.

 

ENEA

E pur a tanto sdegno

non hai ragion di condannarmi.

 

DIDONE

Indegno.

Non ha ragione, ingrato,

un core abbandonato

da chi giuro gli fé?

Anime innamorate,

se lo provaste mai,

ditelo voi per me.

Perfido, tu lo sai,

se in premio un tradimento

io meritai da te.

E qual sarà tormento,

anime innamorate,

se questo mio non è? (Parte)

 

SCENA X

ENEA solo

 

ENEA

E soffrirò che sia

sì barbara mercede

premio della tua fede, anima mia?

Tanto amor, tanti doni...

Ah, pria ch’io t’abandoni,

pera l’Italia, il mondo.

Rest’in oblio profondo

la mia fama sepolta,

vada in cenere Troia un’latra volta.

Ma, che dissi? Alle mie

amorose follie,

gran genitor perdona, io n’ho rossore,

non fu Enea che parlò; lo disse Amore.

Si parta. E l’empio Moro

stringerà il mio tesoro?

No... Ma sarà frattanto

al proprio genitor spergiuro il figlio?

Padre, Amor, Gelosia, Numi consiglio.

 

Se resto sul lido,

se sciolgo le vele,

infido, crudele

mi sento chiamar.

E intanto confuso

nel dubbio funesto,

non parto, non resto;

ma provo il martire

che avrei nel partire,

che avrei nel restar.

 

Fine dell’atto primo

Opuštěná Dido

 

PRVNÍ DĚJSTVÍ

 

SCÉNA I

Nádherná audienční síň s trůnem, odkud je výhled na velké náměstí; odehrává se v Kartágu.

DIDO, obklopená strážemi, sedí na trůnu a přijímá státnické listiny; OSMIDAS; v doprovodu Maurů přichází IARBAS vydávající se za Arbaka; ARASPES.

 

OSMIDAS

Královno, jménem krále Maurů,

dotěrného obdivovatele tvé krásy,

žádá o slyšení jeho další mluvčí, Arbaces.

 

DIDO

Přináší nám válku, nebo mír?

 

OSMIDAS

Nevím.

 

DIDO

Ať přicházís čímkoli,

s prosbami či hrozbami, přichází marně, neboť

před jeho zraky, ještě než zapadne slunce,

podám svou ruku Aeneovi.

 

Tato část vůbec není v benátské verzi, je připsaná speciálně pro Brno

 

IARBAS

(Araspovi: Dokud budu v tomto přestrojení,

říkej mi Arbaku a nemysli na trůn,

teď nejsem Iarbas a nejsem král.)

Didono, král Maurů

mě vyslal, abych ti jako věrný posel

předal projevy jeho přízně.

Přináším je a ty je přijmi, jak sama chceš:

buď pro své dobro, nebo pro svou zkázu.

Jen pohleď

na tyto šaty, drahokamy, poklady, lidi a zvířata

z Afriky, jíž on vládne;

posílá ti je darem na znamení své moci.

Podle darů poznej, jaký je dárce.

 

DIDO

Když přijmu dar tvého pána,

prokáži mu velikou milost,

možná však netuší, že co je teď darem,

může se stát znamením vazalství.

(Jak je pyšný!) Posaď se a mluv.

 

ARASPES

(Co jí říkáš, pane?)

 

IARBAS

(Je pyšná a krásná.)

Vzpomeň si, Didono,

jak jsi přišla z Týru a jak tě

zoufalé rozhodnutí přivedlo na tento břeh.

Tento rozlehlý kus země,

kde se tyčí pyšné Kartágo,

byl dar od mého pána...

 

DIDO

Pleteš si dar s obchodem...

 

IARBAS

Nejdřív mě nech promluvit a pak odpověz.

 

DIDO

(Jaká troufalost!)

 

OSMIDAS

(Měj strpení.)

 

IARBAS

Šlechetný Iarbas, můj král,

tě požádal o ruku.

Ty jsi ho odmítla a on urážku strpěl,

neboť jsi tenkrát přísahala, že

chceš zachovat věrnost mrtvému Sychaeovi.

Dnes však celá Afrika ví,

že sem ze zničené Asie přišel Aeneas,

ví, že ses ho ujala, a ví, že ho miluješ.

Král Maurů nestrpí, aby mu

v lásce překážel

trojský uprchlík.

 

DIDO

Ani láska, ani hněv

nepřinesou ovoce.

 

IARBAS

Nejdřív mě nech domluvit a pak odpověz.

Můj velkodušný král ti místo války

nabízí mír, chceš-li.

A jako odškodnění za urážku

touží po tvé lásce, žádá tvé lože,

chce Aeneovu hlavu.

 

DIDO

Domluvil jsi?

 

IARBAS

Domluvil.

 

DIDO

To mé poklady zaplatily Kartágo,

ne dary tvého krále.

Když jsem Iarbovi odepřela

své srdce a svou ruku,

chtěla jsem tenkrát zůstat věrná manželovi.

Teď už nejsem taková...

 

IARBAS

Když nejsi taková...

 

DIDO

Nejdřív mě nech odpovědět a pak mluv.

Teď už nejsem taková; moudří lidé

podle okolností mění své mínění.

Aeneas je milý mému srdci, prospívá mému trůnu

a bude mým manželem.

 

IARBAS

Ale jeho hlava...

 

DIDO

Není snadné nad ním zvítězit; naopak, mohl by

stát mnoho potu maurského krále,

tento trojský uprchlík.

 

IARBAS

Jestliže rozhněváš mého pána,

vyhlásí ti válku

všichni Gaetulové a všichni

Numiďané a Garamantové, kolik jich v Africe je.

 

DIDO

Dokud je Aeneas se mnou, nebudu se chvět;

ať si přijdou k těmto břehům

Garamantové, Numiďané, Afrika i celý svět.

 

IARBAS

Tedy řeknu...

 

DIDO

Řekneš,

že jeho touhy i jeho hněv jsou mi k smíchu.

 

IARBAS

Tak odpovídá žena neschopná válčit?

Pomysli jen,

jak jsi slabá, ach Didono.

 

DIDO

Již jsem pomyslila.

Jsem královna a jsem milenka

a sama vládnout chci

svému trůnu i svému srdci.

Vrať se směle k svému králi

a pověz tomu barbarovi,

že pro něj mám jen nenávist.

 

SCÉNA II

IARBAS, OSMIDAS a ARASPES

 

IARBAS

Araspe, chystejme pomstu.

 

ARASPES

Následuji tvé kroky.

 

OSMIDAS

Arbaku, počkej.

 

IARBAS

(Copak asi bude chtít?)

 

OSMIDAS

Smím svobodně

promluvit?

 

IARBAS

Mluv.

 

OSMIDAS

Mohu tvým plánům cestu usnadnit.

 

IARBAS

Ale kdo jsi?

 

OSMIDAS

Důvěrník

týrské královny, Osmidas jsem.

Tvůj král ať získá Didonu a mně ať přenechá vládu nad Kartágem.

 

IARBAS

To ti slibuji.

 

OSMIDAS

Ale kdo ví, zda tvůj král

tento troufalý požadavek přijme?

 

IARBAS

Co slíbí Arbaces, to slíbí i král.

 

OSMIDAS

Nuže...

 

IARBAS

Každý nevinný čin

zde může budit podezření; ukryj své rady

na nejbezpečnějším a nejtajnějším místě.

Věř, že Osmidas bude králem,

pokud se Iarbas ožení.

 

OSMIDAS

Ty podpoříš mé smělé plány,

zatímco tvůj hněv a tvoji touhu

podpoří má odvaha.

Podobně se odvděčuje potok:

když tiše loukou protéká,

je posilou pro stromeček

a za jeho stín mu vláhu dá. (Odchází)

 

SCÉNA III

IARBAS, ARASPES

 

IARBAS

 

Je tak pošetilý, věří-li,

že já mu budu důvěřovat.

Ty jdi, můj milý Araspe,

jdi a mou pomstu

jedinou ranou zajisti; Aenea je třeba zabít.

Však udeř na něj znenadání, použij lest.

 

ARASPES

Ode mě žádáš lest? Pane, narodil jsem se jako poddaný,ne však jako zrádce.

O tvou obranu

se vždy rád zasadím.

Zradu však po mně nežádej.

 

IARBAS

Pocity duše neurozené; mně však pomůže

paže věrnější, než je ta tvá.

 

ARASPES

Jakže, ó bohové,

a co tvá čest...

 

IARBAS

Jakápak čest? Na světě

čest buď vůbec není,

nebo je ctí jen to, co tě těší a co ti svědčí.

 

V záři trůnu

jsou viny krásné,

zrada není děsivá,

vše se mění v ctnost.

Zda uniknout lze újmě

díky klamu,

o tom může pochybovat

jen bědná duše otrocká. (Odchází)

 

SCÉNA IIIa

(Přidaná scéna z benátské verze)

 

ARASPES

Rouháš se! Tys nikdy nezažilděsivé

výčitky svědomí, jež střídají radost ze zločinu?

Nevíš snad, že zdrojem pokoje v neštěstí

může být šlechetnost?

Oporo světa,

lidí i bohů chloubo,

jaká to čest, že jsi můj velitel.

Pokud tvé kroky nevede nebe,

za bouří ve zrádných vlnách

tvá duše nikdy nenajde klid.

Ty mě bráníš v nebezpečí,

v neštěstí mi radíš,

ach, jak jsem s tebou spokojen.

 

SCÉNA IV

Vstupní síň královského paláce.

SELENE, AENEAS, pak IARBAS, ARASPES

 

AENEAS

Již jsem ti řekl, Seleno,

že Osmidas si mé pohnutky špatně vykládá.

 

SELENE

Ať už je důvod,

který tě nutí odjet, jakýkoli,

má sestra

si s tebou che promluvit.

 

AENEAS

Otálení bude bolestné.

 

SELENE

Vyslechni ji a pak si jeď.

 

AENEAS

A té, kterou tak miluji,

dám poslední sbohem?

 

SELENE

(Musím mlčet a nezemřít?)

 

AENEAS

Ty pláčeš?

 

SELENE

Jak by ne,

když takhle mluvíš, chceš, abych neplakala?

 

AENEAS

Zanech vzdechů. Jediná Dido

má důvod naříkat nad mým odjezdem.

 

SELENE

Máme stejné srdce, Dido a já.

 

IARBAS

(Prošel jsem celý palác,

hledám Aenea, však dosud jsem ho nepotkal.)

 

ARASPES

Možná tedy už odjel.

 

IARBAS

(Že by to byl on?

Jako Afričan podle šatů nevypadá.)

Cizinče, pověz mi, kdo jsi? (Aeneovi)

 

ARASPES

(Jak krásná se mi zdá ta tvář!)

 

AENEAS

Až příliš krásná,Selene... (Hledí na Iarba a neodpovídá)

 

IARBAS

Hej, neslyšíš? (Aeneovi)

 

AENEAS

Ke druhým je až příliš laskavá...

 

SELENE

Mluví tak pyšně! (Dívá se na Iarba)

 

ARASPES

(Jak je půvabná!)

 

IARBAS

Řekni mi své jméno, nebo... (Aeneovi)

 

AENEAS

Jakým právem

se na ně ptáš? Jaký prospěch z toho máš?

 

IARBAS

Rád bych znal pravdu.

 

AENEAS

U nás není zvykem

odpovídat hlupákům. (Chce odejít)

 

IARBAS

Tímto mečem...  (Sahá po meči, Selene ho zadrží)

 

SELENE

Před zraky Seleny,

v Didonině paláci, taková troufalost? (Iarbovi)

 

IARBAS

K Iarbovu vyslanci

tak málo úcty?

 

SELENE

O této šílené pýše

se královna dozví.

 

IARBAS

Ať se to dozví. A ať také

vidí, jak k její nelibosti setnu tuto hlavu

a spolu s hlavou Aeneovou

ji složím k nohám svého zhrzeného krále.

 

AENEAS

To bude těžší, než si myslíš.

 

IARBAS

Ty tomu zabráníš? Nebo ten Aeneas,

který se vychloubá

svými prohrami?

 

AENEAS

Chceme-li srovnávat,

jeho prohry jsou mnohem slavnější

než tvá vítězství.

 

IARBAS

Ale kdo jsi ty, že se kvůli němu

se mnou tak přeš?

 

AENEAS

Jsem ten, jenž z tebe nemá strach, spokoj se s tím.

Až se dozvíš, kdo jsem,

pyšný už tolik nebudeš

a nebudeš takhle mluvit.

Opustit břehy touží

tento dychtivý cizinec;

uprostřed vln pak lituje,

že proti vůli lodivoda

vyplul na moře.

 

SCÉNA V

SELENE, IARBAS a ARASPES

 

IARBAS

Neodpluje, dokud...

 

SELENE

Co od něho žádáš? (Zadrží ho)

 

IARBAS

Jeho jméno.

 

SELENE

Jeho jméno,

když se zklidníš, ti řeknu já.

 

IARBAS

Tvůj návrh přijímám.

 

SELENE

Je to právě ten Aeneas, kterého hledáš.

 

IARBAS

Ach, zabránila jsi ráně,

k níž mou ruku vedlo samo dobré nebe.

 

SELENE

Ale nač tolik hněvu, čím tě urazil?

 

IARBAS

O lásku Didoninu

soupeří s mým pánem;

ty to víš a ptáš se, čím mě urazil?

 

SELENE

Všichni zamilovaní si myslí,

že příčinou jejichbolesti

je krása,

ale krása to není.

Je to krásná touha, jež se zrodí

když ji vůbec nečekáš;

cítíš, že tě těší,

ale nevíš proč. (Odchází)

 

SCÉNA VI

IARBAS, ARASPES, pak OSMIDAS

 

IARBAS

Již není čas, Araspe,

abych se takhle skrýval. Příliš...

 

OSMIDAS

Pane,

již k Neptunovu chrámu

královna na cestu se vydává. Před tvými zraky

pyšnému Trójanovi,

pokud nezasáhneš, svou ruku dá.

 

IARBAS

Jaká troufalost!

 

OSMIDAS

Již není čas ...

 

ARASPES

Kamjdeš, pane?

 

IARBAS

Probodnout rivala.

 

ARASPES

Jak to chceš dokázat?

Tví vojáci

zatím neznají tvou vůli.

 

IARBAS

Kde síla nic nezmůže, pomůže lest.

Jsem jako řeka, jejíž proud,

když led se mění v potoky,

odnáší lesy, stáda, chýše i pastevce

a ničím se nedá zastavit.

Když jsou mu hráze těsné,

opustí koryto, poničí břehy

a s pyšným hukotem valí se dál. (Odejde)

 

SCÉNA VII

Neptunův chrám s jeho sochou.

OSMIDAS, AENEAS, pak IARBAS a ARASPES

 

OSMIDAS

Jakže? Z tvých úst

Dido uslyší, že ji chceš opustit?

 

IARBAS

Můj rival je zde

a není s ním nikdo z jeho družiny.

 

ARASPES

Ah, mysli na to, že jsi...

 

IARBAS

Následuj mě a mlč.

Tak své urážky... (Chystá se zasadit Aeneovi ránu)

 

ARASPES

Počkej. (Zastaví ho)

 

IARBAS

Ničemo, (Dýka mu vypadne z ruky a Araspes ji zvedne)

nepříteli jdeš na pomoc?

 

AENEAS

Bídáku, oč se pokoušíš? (Araspovi, v jehož ruce spatřil dýku)

 

OSMIDAS

(Vše je ztraceno.)

 

SCÉNA VIII

DIDO se strážemi a předešlí

 

OSMIDAS

Královno, zradili nás.

Kdyby Arbakova pomoc nepřišla včas,

udatný Aeneas

by dnes zahynul krutou ranou.

 

DIDO

Kdo je ten zrádce a kde přebývá?

 

OSMIDAS

Pohleď, ještě drží ten nůž. (Ukáže na Araspa)

 

DIDO

(Araspovi) Kdo probudil v tvém srdci

tak barbarskou touhu?

 

ARASPES

Sláva mého pána a má povinnost.

 

OSMIDAS

Jakže! Vždyť i sám Arbaces

odmítá...

 

ARASPES

Vím, že mě odsoudí,

jeho hněvu se obávám,

avšak nebyl to zločin a ničeho nelituji.

 

DIDO

Hlídejte ho. Nestydíš se

za svůj bezbožný čin?

 

ARASPES

Tisíckrát bych totéž znovu učinil.

 

AENEAS

(Iarbovi) Šlechetný protivníku,

tolik ctnosti jsem u tebe nečekal.

Dovol, ať na svou hruď...

 

IARBAS

Odstup, Aenee.

Věz, že život ti daroval Araspes

a že tvou krev chci já, Iarbas.

 

DIDO

Ty jsi Iarbas?

 

AENEAS

Král Maurů?

 

DIDO

Král tak zlé úmysly

v srdci neskrývá, ty jsi lhář.

Odzbrojte ho.

 

IARBAS

Nikdo (Vytahuje meč)

ať se neodvažuje přiblížit, jinak ho probodnu.

 

DIDO

Hej, na co čekáte?

Buď se mi vzdá, nebo mi mrtvý padne k nohám.

 

OSMIDAS

(Iarbovi: Zachraň se pro pomstu.)

 

IARBAS

Zde je můj meč.

 

SCENA IX

DIDO, AENEAS

 

DIDO

Aenee, unikl jsi

té kruté ráně,

a mně bohové přejí tak krásný život.

 

AENEAS

Ó bože, královno.

 

DIDO

Ještě

snad pochybuješ o mé oddanosti?

 

AENEAS

Ne.Mnohem bolestnější

je mé neštěstí. Osud si žádá...

 

DIDO

Vylož mi jasně své úmysly.

 

AENEAS

Žádá si (umírám bolestí), abych tě opustil.

 

DIDO

Abys mě opustil! Proč?

 

AENEAS

Jovovo znamení,

stín mého otce, vlast, bohové,

daný slib, povinnost, čest a sláva

mě k břehům italským dnes už volají.

 

DIDO

A proč jsi až doteď

přede mnou proradně skrýval svůj plán?

 

ENEA

Bylo to ze soucitu...

 

DIDO

Jakýpak soucit. Prolhanými ústy

jsi mi věrnost sliboval,

a zatím v srdci jsi už zvažoval,

jak daleko ode mě odejdeš.

Komu, já nebohá, ještě kdy uvěřím?

Ubohý trosečník ve vlnách,

sama ho najdu na břehu, sama ho zachráním

před bouřícím mořem, ztracené lodi

a zbraně mu navrátím a určím mu místo

ve svém srdci, ve svém království, a jemu je to málo.

Tohle má být vděk?

Komu, já nebohá, ještě kdy uvěřím?

 

AENEAS

Dokud budu živ, ó Didono,

budeš má něžná vzpomínka.

Nikdy bych neodjel,

kdybych z vůle bohů nemusel

zasvětit své úsilí

Římské říši.

 

DIDO

Bohové zajisté nemají

jinou starost než tvůj osud.

Běž tedy, jdi za svým údělem,

hledej své italské království; vlnám a větrům

svěř své naděje. Ale slyš:

samo nebe udělá z vln

posly mé pomsty.

Pozdě budeš litovat,

že ses vydal všanc běsnícímu živlu,

a marně budeš volat svou Didonu.

 

AENEAS

Kdybys tak viděla mé srdce...

 

DIDO

Nech mě, jsi zrádce.

 

AENEAS

Alespoň si z mých úst,

s tváří již méně zachmuřenou,

vyslechni poslední sbohem.

 

DIDO

Nech mě, jsi nevděčník.

 

AENEAS

I přes všechen svůj hněv

nemáš důvod mě odsuzovat.

 

DIDO

Ničemo.

Nemá snad důvod, nevděčníku,

srdce opuštěné tím,

kdo mu věrnost přísahal?

Duše milující,

pokud jste to samy zakusily,

povězte to za mne.

Proradný, ty sám víš,

zda za odměnu zradu

jsem si zasloužila od tebe.

Co asi jsou muka,

duše milující,

ne-li to, co prožívám teď já? (Odchází)

 

SCÉNA X

AENEAS sám

 

AENEAS

Strpím,

aby tak krutý nevděk

byl odměnou za tvou věrnost, má milá?

Tolik lásky, tolik darů...

Ach, než bych tě měl opustit,

to raději ať zhyne Itálie, svět,

mou slávu ať pohřbí

hluboké zapomnění,

Trója ať znovu skončí v plamenech.

Ach, co to říkám? Mé

milostné třeštění

mi, drahý otče, odpusť, stydím se,

to mluvil Amor, ne Aeneas.

Odplujme. A bezbožný Maur

bude objímatmůj poklad?

Ne... Však bude zatím

svému otci syn jen křivě přísahat?

Otče, lásko, žárlivosti, bohové, radu dejte mi.

 

Ať setrvám na břehu,

či napnu plachty,

nevěrným, krutým

jsem zván.

A zatím se ztrácím

v neblahých pochybách,

nemohu odejít a nemohu zůstat;

trpím však,

a odejdu-li, nebo zůstanu,

má muka budou stejná.

 

Konec prvního dějství

ATTO SECONDO

 

SCENA I

DIDONE con foglio alla mano, OSMIDA

 

DIDONE

Già so che si nasconde

de’ Mori il re sotto il mentito Arbace.

Ma sia qual più gli piace, egli m’offese

e senz’altra dimora,

o suddito, o sovrano, io vuo’ che mora.

Ecco, su questo foglio

la sentenza fatal già scrissi, e voglio

che tosto Osmida sia

esecutor della vendetta mia.

 

OSMIDA

Ed in me de’ tuoi cenni

l’esecutore il più fedel  vedrai.

 

DIDONE

Premio da me ne avrai.

 

OSMIDA

Eh qual premio, o regina. Adopro invano

per te fede e valore.

Occupa solo Enea tutto il tuo core.

 

DIDONE

Taci, non rammentar quel nome odiato.

È un perfido, è un ingrato.

 

OSMIDA

Se lo torni a mirar, ti placherai.

 

DIDONE

Ritornarlo a mirar? Per finch’io viva

mai più non mi vedrà quell’alma rea.

 

SCENA II

SELENE, e detti

 

SELENE

Teco vorrebbe Enea

parlar se gliel’ concedi.

 

DIDONE

Enea! Dov’è?

 

SELENE

Qui presso,

che sospira il piacer di rimirarti.

 

DIDONE

Temerario. Che venga. Selene, parti.

 

OSMIDA

Io non tel dissi? Enea

tutta del cor la libertà t’invola.

 

DIDONE

Non tormentarmi più, lasciami sola. (Parte Osmida)

 

SCENA III

DIDONE ed ENEA

 

DIDONE

Come! Ancor non partisti? Adorna ancora

questi barbari lidi il grande Enea?

 

ENEA

Del tuo, dell’onor mio

sollecito ne vengo. Io so che vuoi

del Moro il fiero orgoglio

con la morte punir.

 

DIDONE

Eccone è il foglio.

 

ENEA

La gloria non consente

ch’io vendichi in tal guisa i torti miei.

Se per me lo condanni...

 

DIDONE

Condannarlo per te! Troppo t’inganni.

Passò quel tempo, Enea,

che Dido a te pensò; spenta è la face,

è sciolta la catena,

e del tuo nome or mi rammento appena.

 

ENEA

Oh Dio, con la sua morte

tutta contra di te l’Africa irriti.

 

DIDONE

Consigli or non desio,

tu provvedi al tuo regno, io penso al mio.

 

ENEA

Se sprezzi il tuo periglio,

donalo a me. Grazia per lui ti chieggio.

 

DIDONE

Sì, veramente io deggio

a sì fedele amante.

Per tanti oltraggi ho da premiarti ancora?

Perché tu lo vuoi salvo, io vuo’ che mora.

 

ENEA

Idol mio, che pur sei

ad onta del destin l’idolo mio,

placa il tuo sdegno e rasserena i rai.

Quell’Enea tel’ domanda

che tuo cor, che tuo bene, un dì chiamasti,

più della vita tua, più del tuo soglio.

 

DIDONE

Basta, vincesti, eccoti il foglio.

Vedi quanto t’adoro ancora, ingrato.

Con un tuo sguardo solo

mi togli ogni difesa e mi disarmi.

Ed hai cor di tradirmi? E puoi lasciarmi?

 

Tu mi guardi, e ti confondi,

tu sospiri, e non rispondi,

dimmi almen, se quel sospiro

è principio di pietà.

Sì, ben mio, ti leggo in volto

che per me ti parla amore,

né tranquillo è il tuo bel core

meditando infedeltà.

 

SCENA IV

ENEA, ed IARBA

 

IARBA

Che fa l’invitto Enea? Gli veggo ancora

del passato timore i segni in volto.

 

ENEA

Iarba da’ lacci è sciolto!

Chi ti diè libertà?

 

IARBA

Permette Osmida

che per entro la reggia io mi raggiri,

ma vuol ch’io vada errando

per sicurezza tua senza il mio brando.

 

ENEA

Così tradisce Osmida

il comando real?

 

IARBA

Dimmi, che temi?

Ch’io m’involi al castigo o a queste mura?

Troppo vi resterò per tua sventura.

 

ENEA

La tua sorte presente

è degna di pietà, non di timore.

 

IARBA

Risparmia al tuo gran core

questa inutil pietà. So che a mio danno

de la reina irriti i sdegni insani.

Solo in tal guisa sanno

gli oltraggi vendicar gli eroi troiani.

 

ENEA

Leggi. La regal donna in questo foglio

la tua morte segnò di propria mano.

Se Enea fosse africano

Iarba estinto saria. Prendi, ed impara,

barbaro, discortese,

come vendica Enea le proprie offese.

Vedi nel mio perdono,

perfido traditor,

quel generoso cor

che tu non hai.

Vedilo, e dimmi poi,

se gli africani eroi

tanta virtù nel seno

ebbero mai. (Parte)

 

SCENA V

IARBA, e poi OSMIDA

 

IARBA

Così strane venture io non intendo!

 

OSMIDA

Signor, ove ten’vai?

Nelle mie stanze ascoso

per tuo, per mio riposo, io ti lasciai.

In periglio tu sei, che se Didone

libero errar ti vede,

temerà di mia fede.

 

IARBA

A tal oggetto

disarmato io  me n’vo, fin che non giunga

l’amico stuol che a vendicarmi affretto.

 

OSMIDA

Va’ pur, ma ti rammenta

ch’io sol per tua cagione...

 

IARBA

Fost’infido a Didone.

 

OSMIDA

E che tu per mercede...

 

IARBA

So qual premio si debba alla tua fede. (Parte)

 

OSMIDA

A ragione, infedele

con Didone son io. Così punisco

l’ingiustizia di lei che mai non diede

un premio della mia fede.

Pensa che il trono aspetto,

che n’ho tua fede in pegno

e che donando un regno

ti fai soggetto un re.

Un re che tuo seguace

ti sarà fido in pace.

E se guerrier lo vuoi

contro i nemici tuoi

combatterà per te. (Parte)

 

SCENA VI

Pensile giardino amenissimo, consparso di vasi, statue, fontane e lunghi viali di platani.

ENEA, poi subito ARASPE

 

ENEA

Fra il dovere e l’affetto,

ancor dubbioso in seno ondeggia il core.

 

ARASPE

Di te finora in traccia

scorsi la reggia.

 

ENEA

Amico,

vieni fra queste braccia.

 

ARASPE

Allontanati, Enea, son tuo nemico.

(Snuda la spada) Snuda, snuda quel ferro,

guerra con te, non amicizia io voglio.

 

ENEA

Enea stringer l’acciaro

contro il suo difensor?

 

ARASPE

Olà, che tardi?

 

ENEA

La mia vita è tuo dono.

Prendila pur, se vuoi, contento io sono.

Ma ch’io debba a tuo danno armar la mano,

generoso guerrier, lo speri invano.

 

ARASPE

Se non impugni il brando,

a ragion ti dirò codardo e vile.

 

ENEA

Questa, ad un cor virile,

vergognosa minaccia Enea non soffre.

Ecco, per soddisfarti io snudo il ferro,

di codardia tacciato,

e per non esser vil mi rendo ingrato.

(Cominciano a battersi)

 

SCENA VII

SELENE e detti

 

SELENE

Tanto ardir nella reggia? Olà. fermate!

Araspe traditor?

 

ARASPE

Bella Selene,

puoi tu sola avanzarti

a tacciarmi così.

 

SELENE

T’accheta, e parti.

 

ARASPE

(aria inserted in the Brno version, the music is not preserved)

Son qual nave fra più venti

combattuta in alto mare,

pure appare amica stella

che sperare ancor mi fa.

Fra la speme ed il timore

gode e pena questo core,

ma la torbida procella,

ahi, calmarsi or non sa.

 

SCENA VIII

SELENE ed ENEA

 

ENEA

Allor che Araspe a provocar mi venne,

del suo signor sostenne

le ragioni con me. La sua virtude

se condannar pretendi,

troppo quel core ingiustamente offendi.

 

SELENE

Ah generoso Enea,

brama Didone

teco parlar.

 

ENEA

Poc’anzi

dal suo real soggiorno io trassi il piede.

Se di nuovo mi chiede

ch’io resti in questa arena,

invan s’accrescerà la nostra pena.

 

SELENE

Oh Dio! Se non l’ascolti,

tu sei troppo inumano.

 

ENEA

L’ascolterò, ma l’ascoltarla è vano.

 

SCENA  IX

SELENE sola

 

SELENE

Chi udì, chi vide mai

del mio, più strano amor, sorte più ria?

Taccio la fiamma mia

e vicina al mio bene

so scoprirgli l’altrui, non le mie pene.

 

(aria inserted in the Brno version, the music is not preserved)

Anime tormentate

da gelosia d’amore,

se fia che m’ascolate,

pensate al mio dolore,

e usatemi pietà.

Ancor ne la speranza,

quel è dolce contento,

temer ne la costanza,

è così il gran tormento,

che forse egual non ha.

 

SCENA X

Stanze di Didone, con sedie.

DIDONE, poi ENEA

 

DIDONE

Incerta del mio fato

io più viver non voglio. È tempo ormai

che per l’ultima volta Enea si tenti.

 

ENEA

Ad ascoltar di nuovo

i rimproveri tuoi vengo, o regina.

So che vuoi dirmi ingrato,

perfido, mancator, spergiuro, indegno.

Chiamami come vuoi, sfoga il tuo sdegno.

 

DIDONE

No, sdegnata io non sono. Infido, ingrato,

perfido, mancator più non ti chiamo.

Rammentarti non bramo i nostri ardori,

da te chiedo consigli e non amori.

Siedi.

 

ENEA

(Che mai dirà?)

 

DIDONE

Già vedi, Enea,

che fra nemici è il mio nascente impero.

Sprezzai finora, è vero,

le minacce e ’l furor; ma Iarba offeso,

quando priva sarò del tuo sostegno,

mi torrà per vendetta e vita, e regno.

In così dubbia sorte

ogni rimedio è vano.

Deggio incontrar la morte,

o al superbo african porger la mano.

L’uno e l’altro mi spiace, e son confusa.

Alfin femmina e sola,

lungi dal patrio ciel, perdo il coraggio

e non è meraviglia

s’io risolver non so.Tu mi consiglia.

 

ENEA

Dunque, fuor che la morte,

o il funesto imeneo,

trovar non si potria scampo migliore?

 

DIDONE

V’era purtroppo.

 

ENEA

E quale?

 

DIDONE

Se non sdegnava Enea d’esser mio sposo,

l’Africa avrei veduta,

dall’Arabico seno al mar d’Atlante,

in Cartago adorar la sua regnante.

Dimmi, che far degg’io? Con alma forte

come vuoi, sceglierò Iarba, o la morte.

 

ENEA

Iarba, o la morte! E consigliarti io deggio?

Colei che tanto adoro

all’odiato rival vedere in braccio?

Colei...

 

DIDONE

Se tanta pena

trovi nelle mie nozze, io le ricuso.

Ma per tormi agl’insulti,

necessario è il morir. Stringi quel brando,

svena la tua fedele.

È pietà con Didone esser crudele.

 

ENEA

Ch’io ti sveni? Ah più tosto

cada sopra di me del ciel lo sdegno.

Prima scemin gli Dei,

per accrescer tuoi giorni, i giorni miei.

 

DIDONE

Dunque a Iarba mi dono. Olà.

 

ENEA

Deh, ferma.

Troppo, oh Dio, per mia pena

sollecita tu sei.

 

DIDONE

Dunque mi svena.

 

ENEA

No.Si ceda al destino. A Iarba stendi

la tua destra real; di pace priva

resti l’alma d’Enea, pur che tu viva.

 

DIDONE

Già che d’altri mi brami,

appagarti saprò. Iarba si chiami.

Vedi quanto son io

ubbidiente a te.

 

ENEA

Regina, addio.

 

DIDONE

Dove, dove? T’arresta.

Del felice imeneo

ti voglio spettatore.

(Resister non potrà.)

 

ENEA

(Costanza, o core.)

 

SCENA XI

IARBA e detti

 

IARBA

Didone, a che mi chiedi?

Sei folle, se mi credi

dall’ira tua, da tue minaccie oppresso,

non si cangia il mio cor, sempre è l’istesso.

 

ENEA

(Che arroganza!)

 

DIDONE

Deh, placa

il tuo sdegno, o signor. Tu col tacermi

il tuo grado e ’l tuo nome

a gran rischio esponesti il tuo decoro.

Ed io... Ma qui t’assidi

e con placido volto

ascolta i sensi miei.

 

IARBA

Parla, t’ascolto.

 

ENEA

Permettimi che ormai... (In atto di partire)

 

DIDONE

Fermati e siedi. (Ad Enea)

Troppo lunghe non fian le tue dimore.

(Resister non potrà.)

 

ENEA

(Costanza o core.) (Siede)

 

IARBA

Eh vada. Allor che teco

Iarba soggiorna, ha da partir costui.

 

ENEA

(Ed io lo soffro?)

 

DIDONE

In lui

invece d’un rival trovi un amico.

Ei sempre a tuo favore

meco parlò. Per suo consiglio io t’amo.

Se credi menzognero

il labbro mio, dillo tu stesso. (Ad Enea)

 

ENEA

È vero.

 

IARBA

Dunque nel re de’ Mori

altro merto non v’è che un suo consiglio?

 

DIDONE

No, Iarba, in te mi piace

quel regio ardir che ti conosco in volto.

Amo quel cor sì forte,

sprezzator de’ perigli e della morte.

E se il ciel mi destina

tua compagna e tua sposa...

 

ENEA

Addio regina.  Basta che fin ad ora

t’abbia ubbidito Enea.

 

DIDONE

Non basta ancora.

Siedi per un momento.

(Comincia a vacillar.)

 

ENEA

(Questo è tormento!)

 

IARBA

Troppo tardi, o Didone,

conosci il tuo dover. Ma pure io voglio

donar gli oltraggi miei

tutti alla tua beltà.

 

ENEA

(Che pena, o Dei!)

 

IARBA

In pegno di tua fede

dammi dunque la destra.

 

DIDONE

Io son contenta.

A più gradito laccio amor pietoso

stringer non mi potea.

 

ENEA

Più soffrir non si può. (Si leva agitato)

 

DIDONE

Qual ira, Enea?

 

ENEA

Ma, che vuoi? Non ti basta

quanto finor soffrì la mia costanza?

 

DIDONE

Eh taci.

 

ENEA

Che tacer? Tacqui abbastanza.

Vuoi darti al mio rivale,

brami che tel consigli,

tutto faccio per te, che più vorresti?

Ch’io ti vedessi ancor fra le sue braccia?

Dimmi che mi vuoi morto, e non ch’io taccia.

 

DIDONE

Odi. A torto ti sdegni. (Si alza)

Sai che per ubbidirti...

 

ENEA

Intendo, intendo.

Io sono il traditor, son io l’ingrato,

tu sei quella fedele

che per me perderebbe e vita, e soglio,

ma tanta fedeltà veder non voglio. (Parte rissoluto)

 

SCENA XII

DIDONE, e IARBA

 

DIDONE

Senti.

 

IARBA

Lascia ch’ei parta.

 

DIDONE

I sdegni suoi

a me giova placar.

 

IARBA

Di che paventi?

Dammi la destra, e mia

di vendicarti poi la cura sia.

 

DIDONE

D’imenei non è tempo.

 

IARBA

Perché?

 

DIDONE

Più non cercar.

 

IARBA

Saperlo io bramo.

 

DIDONE

Già che saperlo vuoi, perché non t’amo,

perché mai non piacesti agli occhi miei,

perché odioso mi sei, perché mi piace

più che Iarba fedele, Enea fallace.

 

IARBA

Dunque,o perfida, io sono

un oggetto di riso agli occhi tuoi?

Ma sai chi Iarba sia?

Sai con chi ti cimenti?

 

DIDONE

So che un barbaro sei, né mi spaventi.

 

IARBA

Chiamami pur così.

Forse pentita un dì

pietà mi chiederai,

ma non l’avrai da me.

Quel barbaro che sprezzi

non placheranno i vezzi;

né soffrirà l’inganno

quel barbaro da te. (Parte)

 

SCENA XIII

DIDONE sola

 

DIDONE

E pure in mezzo all’ire

trova pace il mio cor. Iarba non temo,

mi piace Enea sdegnato, ed amo in lui

com’effetti d’amor gli sdegni sui.

Chi sa se, pietosi Numi,

rammentatevi almeno

che foste amanti un dì come son io,

ed abbia il vostro cor pietà del mio?

Va lusingando Amore

il credulo mio core,

gli dice: «Sei felice»,

ma non sarà così.

Per poco mi consolo,

ma più crudele io sento

poi ritornar quel duolo

che sol per un momento

dall’alma si partì.

 

Fine dell’atto secondo

DRUHÉ DĚJSTVÍ

 

SCÉNA I

DIDO s listinou v ruce, OSMIDAS

 

DIDO

Už vím, že pod maskou Arbaka

se skrývá maurský král.

Ale ať se vydává za kohokoli, urazil mě,

a tak chci, aby neprodleně,

ať je sluhou nebo pánem, zhynul.

Zde na tento list

jsem již napsala osudný rozsudek a chci,

aby Osmidas ihned

vykonal mou pomstu.

 

OSMIDAS

A já budu nejvěrnější

vykonavatel tvé vůle, uvidíš.

 

DIDO

Já tě za to odměním.

 

OSMIDAS

Jakápak odměna, královno? Nadarmo

ti sloužím tak věrně a statečně,

když v srdci máš jen Aenea.

 

DIDO

Mlč, nepřipomínej mi to jméno.

Nenávidím ho, je to zrádce a nevděčník.

 

OSMIDAS

Až ho znovu uvidíš, uklidníš se.

 

DIDO

Znovu ho vidět? Co budu živa,

nikdy víc mě nespatří, ten ničemník.

 

SCÉNA II

SELENE a předešlí

 

SELENE

Aeneas by s tebou chtěl mluvit,

jestli dovolíš.

 

DIDO

Aeneas? Kde je?

 

SELENE

Je zde

a touží tě znovu spatřit.

 

DIDO

Ten si troufá. Ať vstoupí. Seleno, odejdi.

 

OSMIDAS

Neříkal jsem to? Aeneas

nadobro spoutal tvé srdce.

 

DIDO

Nemuč mě už, nech mě samotnou. (Osmidas odchází)

 

SCÉNA III

DIDO a AENEAS

 

DIDO

Jakže! Ještě jsi neodplul? Velký Aeneas

dosud zdobí tyto barbarské břehy?

 

AENEAS

Vracím se, neboť mi záleží

na tvé i na mé cti. Vím, že chceš

Maurovu sveřepou pýchu

ztrestat smrtí.

 

DIDO

Zde je rozsudek.

 

AENEAS

Má sláva mi nedovoluje,

abych se takovým způsobem mstil.

Pokud ho odsuzuješ kvůli mně...

 

DIDO

Odsoudit ho vůli tobě! To se mýlíš.

Aenee, je pryč ten čas, kdy

na tebe Dido myslila. Vášeň už pohasla,

pouta se přervala

a na tvé jméno si sotva kdy vzpomenu.

 

AENEAS

Můj bože, jeho smrtí

proti sobě poštveš celou Afriku.

 

DIDO

O tvé rady nežádám,

mysli na vlastní království a já se postarám o to své.

 

AENEAS

Pohrdáš-li vším, co ti hrozí,

daruj mi ho. Žádám pro něj tvou milost.

 

DIDO

Vskutku mám být zač vděčná

tak věrnému milenci.

Za tolik urážek tě mám ještě odměnit?

Když ty ho chceš zachránit, já chci, aby zhynul.

 

AENEAS

Předrahá, ty, jež jsi mi

navzdory osudu nejdražší,

utiš svůj hněv a rozjasni svůj zrak.

Prosí tě o to Aeneas, jemuž

jsi říkávala: má lásko, mé blaho,

jehož jsi milovala víc než svůj život a než svůj trůn.

 

DIDO

To stačí, zvítězil jsi, zde je ten list.

Vidíš, že tě stále zbožňuji, ty nevděčníku.

Jediným pohledem

mě zdoláš a odzbrojíš.

A máš to srdce mě zradit? Dokážeš mě opustit?

 

Hledíš na mě a jsi zmatený,

vzdycháš a neodpovídáš,

řekni aspoň, zda ty vzdechy

jsou znamením soucitu,

Ano, můj drahý, čtu ti ve tváři,

že v tobě budím lásku

a že tvé srdce není klidné,

když pomýšlí na zradu.

 

SCÉNA IV

AENEAS, IARBAS

 

IARBAS

Co dělá nepřemožitelný Aeneas? Ještě

v jeho tváři vidím stopy strachu.

 

AENEAS

Iarbas už není spoutaný!

Kdo ti dal svobodu?

 

IARBAS

Osmidas dovolil,

abych se procházel po paláci,

ale chce, abych pro tvé bezpečí

chodil bez meče.

 

AENEAS

Tak Osmidas překračuje

královské nařízení?

 

IARBAS

Řekni mi, čeho se bojíš?

Že uniknu trestu, že zdolám tyto zdi?

Zůstanu tu dlouho, ke tvé lítosti.

 

AENEAS

Tvůj současný úděl

vzbuzuje můj soucit, ne strach.

 

IARBAS

Své velkodušné srdce

tohoto zbytečného soucitu ušetři. Vím, že

královnu popouzíš k nenávisti vůči mně.

Jen takovým způsobem se za pohanu

dokáží mstít trojští rekové.

 

AENEAS

Čti, královna zde na této listině

podepsala vlastní rukou tvou smrt.

Kdyby byl Aeneas Afričan,

Iarbas by už nežil. Vezmi si ji a pamatuj,

neuctivý barbare,

jak se za urážku mstí Aeneas.

Snad v mém odpuštění,

ty proradný zrádce,

spatříš ušlechtilé srdce,

které sám nemáš.

Pohleď a řekni mi,

zda afričtí hrdinové

někdy měli v duši

tolik ctnosti. (Odchází)

 

SCÉNA V

IARBAS, pak OSMIDAS

 

IARBAS

Tak podivným věcem nerozumím!

 

OSMIDAS

Kam jdeš, pane?

Ukryl jsem tě ve svých komnatách,

abychom ty i já měli klid.

Teď jsi v nebezpečí. Pokud tě Dido

spatří volně se procházet,

pojme podezření, že jsem ji zradil.

 

IARBAS

Právě protochodím beze zbraně,

dokud mě nepřijdou pomstít

spřátelení ozbrojenci, které jsem spěšně povolal.

 

OSMIDAS

Choď si, ale pamatuj,

že já sám jsem kvůli tobě...

 

IARBAS

Zradil Didonu.

 

OSMIDAS

A ty jsi mi z vděčnosti...

 

IARBAS

Vím, jak se odvděčit za tvou věrnost. (Odchází)

 

OSMIDAS

Zcela právem

Didonu zrazuji. Tak se pomstím

za její nespravedlnost, neboť ona mě nikdy

neodměnila za mou věrnost.

Nezapomeň, že očekávám trůn

jako záruku naší úmluvy,

a že udělíš-li mi království

získáš vazala.

Krále, jenž ti bude věrným

spojencem v míru.

A povoláš-li ho do zbraně,

s tvými nepřáteli

se za tebe bude bít. (Odchází)

 

SCÉNA  VI

Půvabná terasová zahrada. V ní vázy, sochy, fontány a dlouhé platanové aleje.

AENEAS, hned za ním ARASPES

 

AENEAS

Mé srdce se stále zmítá v pochybách,

váhá mezi povinností a láskou.

 

ARASPES

Až dosud jsem za tebou

stále chodil po paláci.

 

AENEAS

Příteli,

pojď, ať tě obejmu.

 

ARASPES

Odstup Aenee, já jsem tvůj nepřítel.

(Obnažuje meč) Obnaž, obnaž svůj meč;

chci s tebou bojovat, ne se přátelit.

 

AENEAS

Aeneas má tasit meč

proti svému ochránci?

 

ARASPES

Hej, proč váháš?

 

AENEAS

Daroval jsi mi život.

Vezmi si ho, chceš-li, já budu rád.

Však že bych na tebe vztáhl zbraň,

šlechetný bojovníku, v to doufáš marně.

 

ARASPES

Když neuchopíš meč,

po právu tě nazvu zbabělcem.

 

AENEAS

Aeneovo mužné srdce

takové potupné výhrůžky nestrpí.

Nuže, abych ti vyhověl, vytasím meč.

Ty jsi mě nazval zbabělcem.

Já, abych jím nebyl, se musím stát nevděčníkem.

(Začnou se bít)

 

SCÉNA  VII

SELENE a předešlí

 

SELENE

Taková troufalost zde v paláci? Hej, přestaňte!

Araspes a zrádce?

 

ARASPES

Krásná Seleno,

ty jediná mě smíš

takhle obvinit.

 

SELENE

Uklidni se a odejdi.

 

ARASPES

(vložená árie pro brněnskou verzi, hudba se nedochovala)

Jsem jako loď zmítaná

rozličnými větry na širém moři,

a přece vidím příznivou hvězdu,

jež mi ještě dává naději.

Uprostřed naděje a strachu

se mé srdce radujei trpí,

však temná bouře,

ach, ta již se neztiší.

 

SCÉNA VIII

SELENE a AENEAS

 

AENEAS

Když mě Araspes provokoval,

hájil tak přede mnou

zájmy svého pána. Chceš-li

odsuzovat jeho smělost,

velmi nespravedlivě mu křivdíš.

 

SELENE

Ach, ty velkodušný Aenee.

Dido si s tebou

přeje mluvit.

 

AENEAS

Před chvílí

jsem vyšel z jejích královských komnat.

Chce-li mne znovu žádat,

abych neopouštěl tyto břehy,

naše utrpení bude ještě větší.

 

SELENE

Ó bože! Pokud ji nevyslechneš,

jsi až příliš nelidský.

 

AENEAS

Vyslechnu ji, ale je to zbytečné.

 

SCÉNA  IX

SELENE sama

 

SELENE

Kdo kdy slyšel, kdo kdy viděl

podivnější lásku, krutější osud než ten můj?

Dusím v sobě žár

a svému milenému

vyjevím snáze cizí než svůj vlastní žal.

 

(vložená árie pro brněnskou verzi, hudba se nedochovala)

Duše trýzněné

žárlivostí z lásky,

pokud mne slyšíte,

myslete na mou bolest

a projevte mi soucit.

I v čase naděje

a sladkého štěstí

se věčně obávat,

toť utrpení,

jakému rovna není snad.

 

SCÉNA X

Didoniny komnaty se židlemi.

DIDO,pak AENEAS

 

DIDO

Nechci žít v nejistotě

o svém osudu. Je čas

ještě naposledy vyzpovídat Aenea.

 

AENEAS

Královno, vracím se

naslouchat tvým výčitkám.

Vím, že pro tebe jsem nevděčník,

proradný věrolomník, nehodný křivopřísežník.

Nazvi mě, jak chceš, dej průchod svému hněvu.

 

DIDO

Ne, já se nehněvám. Už ti neříkám nevděčník,

proradný věrolomník, nehodný křivopřísežník.

Nechci už ti připomínat náš milostný žár,

chci, abys mi radil, ne mě miloval.

Posaď se.

 

AENEAS

(Co asi řekne?)

 

DIDO

Jak vidíš, Aenee,

má rodící se říše je obklopena nepřáteli.

Je pravda, že jsem až dosud pohrdala

hrozbami a hněvem; však zhrzený Iarbas,

když zůstanu bez tvé podpory,

mě z pomsty připraví jak o život, tak o království.

Můj osud je nejistý

a každá pomoc marná.

Musím buď zemřít,

nebo dát ruku tomu pyšnému Afričanovi.

Obojí je pro mě trpké a jsem zmatená.

Jako žena, navíc osamocená,

daleko od rodné země, začínám ztrácet odvahu

a není žádný div,

že se nedokážu rozhodnout. Poraď mi.

 

AENEAS

Tedy kromě smrti

či neblahého sňatku

by se nenašlo lepší východisko?

 

DIDO

Takové zde již bylo, žel.

 

AENEAS

A jaké?

 

DIDO

Kdyby Aeneas neodmítl stát se mým manželem,

mohla jsem spatřit, jak se celá Afrika

od Arábie až k Atlantiku

uctivě klaní Kartágu.

Řekni mi, co mám dělat? Statečně,

jak ty budeš chtít, vyberu si buď Iarba, nebo smrt.

 

AENEAS

Iarba, nebo smrt! A já ti mám radit?

Tu, kterou tolik miluji,

vidět v náručí protivníka?

Tu...

 

DIDO

Pakliže tě můj sňatek

tolik trápí, odmítnu ho.

Však abych unikla ponížení,

musím zemřít. Uchop ten meč

a probodni svou milou.

Způsobit Didoně krutost bude milosrdné.

 

AENEAS

Já tě mám zabít? Ach, to raději

ať na mne dopadne boží hněv.

Spíše ať sami bohové zahynou,

jen abychom ty i já mohli déle žít.

 

DIDO

Tak tedy se oddám Iarbovi. Hej!

 

AENEAS

Ach, počkej.

Ó bože, trápí mě,

že se tak ukvapuješ.

 

DIDO

Tak mě probodni.

 

AENEAS

Ne. Podřiďme se tedy osudu. Podej Iarbovi

svou královskou pravici; a duše Aeneova

ať navždy ztratí klid, jen když ty budeš žít.

 

DIDO

Když si přeješ, abych patřila jinému,

budeš spokojen. Zavolejte Iarba.

Zde vidíš,

jak tě poslouchám.

 

AENEAS

Královno, sbohem.

 

DIDO

Ale kampak? Zastav se.

Chci, abys přihlížel

té šťastné svatbě.

(Jistě neodolá.)

 

AENEAS

(Věrnost údělu, nebo láska.)

 

SCÉNA XI

IARBAS a předešlí

 

IARBAS

Didono, proč jsi pro mě poslala?

Jsi bláhová, věříš-li,

že mě tvůj hněv a hrozby zastraší.

Já se neměním, jsem stále týž.

 

AENEAS

(Jaká zpupnost!)

 

DIDO

Ach pane,

utiš svůj hněv. Tím, že jsi mi tajil

svou hodnost a své jméno,

riskoval jsi velké ponížení.

A já... Však posaď se zde

a s klidnou tváří

vyslechni si mé úmysly.

 

IARBAS

Mluv, poslouchám tě.

 

AENEAS

Dovol, abych už... (Chystá se odejít)

 

DIDO

Zastav se a sedni si. (Aeneovi)

Příliš dlouho se zde nezdržíš.

(Jistě neodolá.)

 

AENEAS

(Věrnost údělu, nebo láska.) (Sedne si)

 

IARBAS

Ať si jde. Když je u tebe

Iarbas, on by měl odejít.

 

AENEAS

(A já to strpím?)

 

DIDO

Namísto soka

v něm najdeš přítele.

Stále se za tebe

u mě přimlouval. To na jeho radu tě miluji.

Řekni ty sám,

zda má ústa lžou. (Aeneovi)

 

AENEAS

Je to pravda.

 

IARBAS

Tedy král Maurů nemá,

krom jeho přímluvy, jinou zásluhu?

 

DIDO

Ne, Iarbe, na tobě se mi líbí

vznešená kuráž, kterou ti čtu ve tváři.

Miluji tvé statečné srdce,

jež pohrdá nebezpečím a smrtí.

A pokud mě nebe určilo

za tvou družku a ženu...

 

AENEAS

Sbohem, královno. Dost na tom, že až doteď

tě Aeneas poslouchal.

 

DIDO

To ještě nestačí.

Sedni si na chvíli.

(Začíná váhat.)

 

AENEAS

(To jsou muka!)

 

IARBAS

Příliš pozdě si, Didono,

uvědomuješ svou povinnost.Však i já chci

obětovat všechny své urážky

tvé kráse.

 

AENEAS

(Jaké utrpení, óbohové!)

 

IARBAS

Na znamení oddanosti

mi tedy podej pravici.

 

DIDO

Jsem spokojená.

Krásnějším poutem mě milosrdná láska

svázat nemohla.

 

AENEAS

Tolik utrpení nelze snést. (Vstává rozrušen)

 

DIDO

Proč se hněváš, Aenee?

 

AENEAS

Co ještě chceš? Nestačí ti,

co všechno jsem až do této chvíle strpěl?

 

DIDO

Ach mlč.

 

AENEAS

Nač mlčet? Už jsem mlčel dost.

Chceš se oddat mému sokovi,

přeješ si, abych ti to schválil,

vše dělám jen pro tebe, co víc bys ještě chtěla?

Abych se ještě díval, jak tě objímá?

Řekni, že mě chceš vidět mrtvého, ale ne, že mám mlčet.

 

DIDO

Poslouchej. Zbytečně se zlobíš. (Vstane)

Víš, že abych tě uposlechla...

 

AENEAS

Chápu, jistě.

Já jsem ten zrádce, já jsem ten nevděčník,

a ty jsi ta věrná,

která by kvůli mně obětovala život i trůn.

Ale ne, tolik oddanosti nežádám. (Rozhodným krokem odchází)

 

SCÉNA XII

DIDO, IARBAS

 

DIDO

Poslyš.

 

IARBAS

Nech ho odejít.

 

DIDO

Měla bych ho

uklidnit.

 

IARBAS

Čeho se bojíš?

Dej mi svou ruku, a pomstít tě

pak už bude moje starost.

 

DIDO

Na svatbu teď není čas.

 

IARBAS

Proč?

 

DIDO

Víc se neptej.

 

IARBAS

Chci to vědět.

 

DIDO

Když to chceš vědět, tak tedy věz, že tě nemiluji,

že ses mi nikdy nelíbil,

že se mi protivíš a že milejší než oddaný Iarbas

je mi nespolehlivý Aeneas.

 

IARBAS

Zrádkyně, já tedy jsem

ti k smíchu?

Ale víš, kdo je to Iarbas?

Víš, s kým si zahráváš?

 

DIDO

Vím, že jsi barbar a že mě neděsíš.

 

IARBAS

Klidně mi tak říkej.

Možná mě jednou s lítostí

poprosíš o milost;

té se však ode mě nedočkáš.

Toho barbara, jímž tolik pohrdáš,

neobměkčí lichotky;

ten barbar už se tebou

nedá ošálit. (Odchází)

 

SCÉNA XIII

DIDO sama

 

DIDO

Uprostřed všeho hněvu

mé srdce přece nachází klid. Iarba se nebojím,

líbí se mi rozhněvaný Aeneas a miluji na něm

jak projevy lásky, tak i jeho hněv.

Zdalipak si, slitovní bohové,

alespoň vzpomenete,

že i vy jste kdysi milovali jako já,

a zdalipak vaše srdce se mnou soucítí?

Láska mé důvěřivé srdce

klamně přesvědčuje

a říká: «Buď šťastná»,

ale tak tomu nebude.

Sotva se utěším, hned

mnohem krutější cítím

přicházet onu bolest,

jež na malý okamžik

mou duši opustila.

 

Konec druhého dějství

ATTO TERZO

 

SCENA I

Porto di Cartagine ingombrato da molte navi troiane pronte alla vela per il trasporto di Enea alle spiaggie d’Italia.

ENEA con seguito di Troiani, e poi IARBA con Mori

 

ENEA

Compagni invitti, a tollerare avvezzi

e del cielo e del mar gl’insulti e l’ire,

destate il vostro ardire,

che per l’onda infedele

è tempo già di rispiegar le vele.

(Qui va seguendo l’imbarco disturbato dall’arrivo di Iarba)

 

IARBA

Dove rivolge, dove

quest’eroe fuggitivo i legni e l’armi?

Vuol portar guerra altrove,

o da me col fuggir cerca lo scampo?

 

ENEA

Ecco un novello inciampo.

 

IARBA

In questa guisa

tu lasci in abbandono

la fida sposa, e di Cartago il trono?

 

ENEA

Alla mia gloria io cedo,

barbaro, e non a te, la sposae il regno.

 

IARBA

Per un momento il legno

può rimaner sul lido,

vieni, s’hai cor, meco a pugnar ti sfido.

 

ENEA

Vengo. Restate amici,

che ad abbassar quel temerario orgoglio

altri che il mio valor meco non voglio.

Già cadesti e sei vinto. O tu mi cedi,

o trafiggo quel core.

 

IARBA

Invan lo chiedi.

 

ENEA

Sì, mori. Ma che fo? Vivi, non voglio

nel tuo sangue infedele

quest’acciaro macchiar.

 

IARBA

Sorte crudele!

 

ENEA

Vivi, superbo, e regna.

Regna per gloria mia,

vivi per tuo rossor.

E la tua pena sia

il rammentar che in dono

ti diè la vita, e il trono,

pietoso il vincitor.

(Enea s’imbarca e partono le navi)

 

SCENA III

IARBA solo

 

IARBA

Ed io son vinto,ed io soffro una vita

che d’un vile stranier due volte è dono?

No. Vendetta, vendetta, e se non posso

nel sangue d’un rivale

tutto estinguer lo sdegno,

opprimerà la mia caduta un regno.

 

SCENA III

Deliziosa alberata che conduce al porto.

SELENE ed ARASPE

 

ARASPE

Tutta di Iarba all’ira

Veggo esposta Cartago,

a queste sponde

giunsero i Mori in suo soccorso.

 

SELENE

Oh, Dei!

Ma, che farà?

 

ARASPE

Nol sò: da un re possente,

ed a ragion sdegnato,

tutto si può temer.

 

SELENE

Deh, se tu m’ami,

dall’Africano infido

me difendi, ed Enea, Cartago, e Dido.

 

ARASPE

Ma poi, di me, che fia?

 

SELENE

Tu, dalla sorte mia

anche ad amar senza speranza impara.

Se può la tua virtù

amarmi a questa legge, io tel concedo,

ma non chieder di più.

 

ARASPE

Di più non chiedo.

 

SELENE

(aria inserted in the Brno version, the music is not preserved)

Ardi per me fedele,

serba nel cor lo strale,

ma non mi dir crudele,

se non avrai mercé.

Hanno sventura eguale

la tua, la mia costanza.

Per te non v’è speranza,

non v’è pietà per me. (Parte)

 

SCENA IV

ARASPE solo

(aria inserted in the Brno version, the music is not preserved)

 

ARASPE

So che lasciar dovrei

un amor senza speme,

ma, in un ben nato core,

fiamma, che pura nacque, unqua non muore.

Mio cor, non sospirar

perché schernito io sia.

Ci vuol la gelosia

per farci poi goder;

così dopo il penar

più dolce avrai il piacer.

 

SCENA V

DIDONE e poi OSMIDA, e SELENE

 

DIDONE

Va crescendo il mio tormento,

io lo sento e non l’intendo.

Giusti Dei, che mai sarà?

 

SELENE

Oh Dio, germana.

Alfine Enea...

 

DIDONE

Partì?

 

SELENE

No, ma fra poco

le vele scioglierà da’ nostri lidi.

 

DIDONE

E tu, cruda Selene,

partir lo vedi ed arrestar no ’lsai?

 

SELENE

Fu vana ogni mia cura.

 

DIDONE

Vanne, Osmida, e procura

che resti Enea per un momento solo.

M’ascolti e parta.

 

OSMIDA

Ad ubbidirti io volo. (Parte)

 

SCENA VI

DIDONE e SELENE, poi ARASPE

 

SELENE

Ah non fidarti. Osmida

tu non conosci ancor.

 

DIDONE

Lo so, purtroppo.

A questo eccesso è giunta

la mia sorte tiranna;

deggio chiedere aita a chi m’inganna.

 

SELENE

Non hai, fuor che in te stessa, altra speranza.

Vanne a lui, prega e piangi.

Chi sa, forse potrai vincer quel core.

 

DIDONE

Alle preghiere, ai pianti

Dido scender dovrà? Dido che seppe...

 

SELENE

O scordati il tuo grado,

o abbandona ogni speme;

amore e maestà non vanno insieme.

 

DIDONE

Araspe in queste soglie!

 

ARASPE

A te ne vengo

pietoso del tuo rischio. Il re sdegnato

di Cartagine i tetti arde e ruina.

Vedi, vedi, o regina,

le fiamme che lontane agita il vento.

Se tardi un sol momento

a placar il suo sdegno,

un sol giorno ti toglie e vita, e regno.

 

DIDONE

Restano più disastri

per rendermi infelice?

 

SELENE

Infausto giorno!

 

SCENA VII

OSMIDA e detti

 

DIDONE

Osmida.

 

OSMIDA

Arde d’intorno...

 

DIDONE

Lo so. D’Enea ti chiedo.

Che ottenesti da Enea?

 

OSMIDA

Partì l’ingrato.

 

DIDONE

Ritorna, Osmida,

corri, aduna insieme

armi, navi, guerrieri.

Raggiungi l’infedele,

lacera i lini suoi, sommergi i legni,

portami fra catene

quel traditore avvinto.

E se vivo non puoi, portalo estinto.

 

OSMIDA

Tu pensi a vendicarti, e cresce intanto

la sollecita fiamma.

 

DIDONE

È ver, corriamo.

Io voglio... Ah no...Restate...

Ma, la vostra dimora...

Io mi confondo... E non partisti ancora.

 

OSMIDA

Io volo adeseguir...

 

SCENA VIII

SELENE; che ritorna, DIDONE, e poi IARBA con Mori armati, ed OSMIDA

 

SELENE

Fuggi, o regina.

Son vinti i tuoi custodi,

non ci resta difesa.

Dalla cittade accesa

passan le fiamme alla tua reggia in seno

e di fumo e faville è il ciel ripieno.

 

DIDONE

Andiam, si cerchi altrove

per noi qualche soccorso.

 

SELENE

E come? E dove?

 

IARBA

Dove, così smarrita?

Forse al fedel troiano

corri a stringer la mano?

Va’ pure, affretta il piede,

che al talamo reale ardon le tende.

 

DIDONE

Lo so, questo è il momento

delle vendette tue. Sfoga il tuo sdegno,

or ch’ogn’altro sostegno il ciel mi fura.

 

IARBA

Già ti difende Enea, tu sei sicura.

 

DIDONE

Alfin sarai contento.

Mi volesti infelice, eccomi sola,

tradita, abbandonata,

senz’Enea, senz’amici e senza regno.

Timida mi volesti. Ecco Didone,

già sì fastosa e fiera, a Iarba accanto

alfin discesa alla viltà del pianto.

Vuoi di più? Via, crudel, passami il core,

è rimedio la morte al mio dolore.

 

IARBA

(Cedono gli sdegni miei.)

 

SELENE

(Giusti Numi, pietà.)

 

OSMIDA

(Soccorso, o Dei).

 

IARBA

E pur Didone, e pure

sì barbaro non son, qual tu mi credi.

L’offese io ti perdono

e mia sposa ti guido al letto e al trono.

 

DIDONE

Io sposa d’un tiranno,

d’un empio, d’un crudel, d’un traditore

che non sa che sia fede,

non conosce dover, non cura onore?

S’io fossi così vile,

saria giusto il mio pianto;

no, la disgrazia mia non giunse a tanto.

 

IARBA

In sì misero stato insulti ancora?

Olà, miei fidi, andate,

s’accrescano le fiamme. In un momento

si distrugga Cartago e non vi resti

orma d’abitator che la calpesti. (Partono i Mori, Osmida e Selene disperati)

 

Cadrà fra poco in cenere

il tuo nascente impero

e ignota al passaggiero

Cartagine sarà.

Se a te del mio perdono

meno è la morte acerba,

non meriti superba

soccorso né pietà.

 

SCENA IX

Reggia di Cartagine, dalla quale vedesi la città in lontano tutta in orribile incendio)

DIDONE, SELENE, OSMIDA

 

OSMIDA

Cedi a Iarba, o Didone.

 

SELENE

Conserva, colla tua, la nostra vita.

 

DIDONE

Solo per vendicarmi

del traditor Enea,

ch’è la prima cagion de’ mali miei,

l’aure vitali io respirar vorrei.

Ah, faccia il vento almeno,

facciano almen gli Dei le mie vendette.

E folgori e saette,

e turbini e tempeste

rendano l’aure e l’onde a lui funeste.

Vada ramingo, e solo, e la sua sorte

così barbara sia

che si riduca ad invidiar la mia.

 

SELENE

Deh, modera il tuo sdegno, anch’io l’adoro

e soffro il mio tormento.

 

DIDONE

Adori Enea?

 

SELENE

Sì, ma per tua cagion...

 

DIDONE

Ah, disleale,

tu rivale al mio amor?

 

SELENE

Ti fui rivale.

 

DIDONE

Parti, fuggi da me, core spietato.

 

SELENE

(Misera donna ove la guida il fato.) (Parte)

 

DIDONE

Mancano più nemici? Enea mi lascia,

trovo Selene infida,

Iarba m’insulta, e mi tradisce Osmida.

Ma, che feci, empi Numi? Io non macchiai

di vittime profane i vostri altari.

Né mai di fiamma impura

feci l’are fumar per vostro scherno.

Dunque, perché congiura

tutto il ciel contro me, tutto l’inferno?

 

OSMIDA

Ah, pensa a te, non irritar gli Dei.

 

DIDONE

Che Dei? Son nomi vani,

son chimere sognate, o ingiusti sono.

 

OSMIDA

(Gelo a tanta empietade! E l’abbandono.)

 

SCENA ULTIMA

DIDONE sola

 

DIDONE

Ah che dissi, infelice! A qual eccesso

mi trasse il mio furore!

Oh Dio, cresce l’orrore. Ovunque io miro

mi vien la morte, e lo spavento in faccia,

trema la reggia, e di cader minaccia.

Selene, Osmida, ah tutti,

tutti cedeste alla mia sorte infida;

non v’è chi mi soccorra o chi m’uccida.

Vado... Ma dove?... Oh Dio!

Resto... Ma poi, che fo?

Dunque morir dovrò

senza trovar pietà?

E v’è tanta viltà nel petto mio?

No, no. Si mora. E l’infedele Enea

abbia nel mio destino

un augurio funesto al suo cammino.

Precipiti Cartago,

arda la reggia e sia

il cenere di lei la tomba mia.

 

IL FINE

TŘETÍ DĚJSTVÍ

 

SCÉNA I

Přístav v Kartágu, v něm kotví mnoho trojských lodí připravených k vyplutí. Aeneas se chystá odplout k italským břehům.

AENEAS s družinou Trójanů, pak IARBAS s Maury

 

AENEAS

Neporazitelní druhové, zvyklí snášet

zlobu a hněv nebe i moře,

probuďte v sobě odvahu,

neboť je čas napnout plachty

a vyplout vstříc zrádným vlnám.

(Sleduje naloďování; vyruší ho příchod Iarba)

 

IARBAS

Kam tento hrdina na útěku

se svými loděmi a zbraněmi asi míří?

Chce rozsévat válku jinde,

nebo prchá přede mnou?

 

AENEAS

Hle, další svízel.

 

IARBAS

Takhle

opouštíš

svou věrnou nevěstu a kartaginský trůn?

 

AENEAS

Pro svou slávu, ne kvůli tobě,

barbare, se vzdávám nevěsty i trůnu.

 

IARBAS

Loď může chvíli

posečkat u břehu.

Zvu tě na souboj, máš-li odvahu.

 

AENEAS

Už jdu. Přátelé, vy stůjte;

tu drzou pýchu chci ztrestat

jen já sám.

Už jsi padl, jsi poražen. Buď se mi vzdáš,

nebo ti probodnu srdce.

 

IARBAS

O to mě žádáš marně.

 

AENEAS

Tak zemři. Ale co to činím? Žij, nechci

svůj meč poskvrnit

tvou pohanskou krví.

 

IARBAS

Jak krutý osud!

 

AENEAS

Žij si v pýše a kraluj.

Žij pro mou slávu

a pro svou hanbu.

A tvá bolest

ať ti připomíná,

že život i trůn ti daroval

milosrdný vítěz.

(Aeneas nastoupí na loď, lodě odplouvají)

 

SCÉNA III

IARBAS sám

 

IARBAS

Jsem poražen a musím snášet život,

jenž mi už dvakrát daroval ten ničemný cizinec?

Ne. Musím se pomstít, a nemohu-li

v krvi soka

uhasit svůj hněv,

má porážka dopadne na království.

 

SCÉNA  III

Půvabná alej vedoucí k přístavu.

SELENE a ARASPES

 

ARASPES

Vidím Kartágo

vydané napospas Iarbovu hněvu;

ke zdejším břehům

ho připluli podpořit Maurové.

 

SELENE

Ó bohové!

Ale co teď asi udělá?

 

ARASPES

To nevím. Od mocného krále,

který je právem rozlícen,

můžeme očekávat cokoli.

 

SELENE

Však jestli mě miluješ,

před africkým neznabohem

ochráníš mě, Aenea, Kartágo i Didonu.

 

ARASPES

Ale pak, co se se mnou stane?

 

SELENE

Můj vlastní osud ať tě naučí

milovat i bez naděje.

Jsi-li tak ctný, že mě dokážeš

milovat i za takových podmínek, dovolím ti to,

ale víc nežádej.

 

ARASPES

Víc nežádám.

 

SELENE

(vložená árie pro brněnskou verzi, hudba se nedochovala)

Miluj mě věrně,

v srdci svém ponech Amorův šíp,

však neříkej, že jsem krutá,

pokud tvou lásku neodměním.

Tvá a má vytrvalost

mají podobně smutný osud.

Pro tebe není naděje,

já marně hledám soucit. (Odchází)

 

SCÉNA IV

ARASPES sám

(vložená árie pro brněnskou verzi, hudba se nedochovala)

 

ARASPES

Vím, že bych měl zanechat

lásky bez naděje,

však čistý plamen, jenž se zrodil

v ušlechtilém srdci, nikdy nepohasne.

Srdce mé, nevzdychej,

že se mi vysmívají.

Žárlit je nezbytné,

chceme-li zažít slast;

tak po všem utrpení

mnohem sladší bude tvá odměna.

 

SCÉNA V

DIDO, pak OSMIDAS a SELENE

 

DIDO

Mé utrpení narůstá,

cítím to a jsem zmatená.

Spravedliví bohové, co to znamená?

 

SELENE

Ach sestřičko.

Aeneas již...

 

DIDO

Odplul?

 

SELENE

Ne, ale za chvíli

napne plachty a odrazí od našich břehů.

 

DIDO

A ty, bezcitná Seleno,

ho vidíš odplouvat a zastavit ho neumíš?

 

SELENE

Všechny mé snahy byly marné.

 

DIDO

Jdi, Osmide, a postarej se,

aby Aeneas ještě na okamžik zůstal

a vyslechl mě. Pak může jet.

 

OSMIDAS

Spěchám ti vyhovět. (Odchází)

 

SCÉNA VI

DIDO a SELENE, pak ARASPES

 

SELENE

Nevěř mu. Ještě nevíš,

co je Osmidas zač.

 

DIDO

Bohužel to vím.

Můj krutý osud

zašel až tak daleko,

že musím žádat o pomoc toho, kdo mě klame.

 

SELENE

Kromě sebe samotné nemáš jinou naději.

Jdi za ním, pros ho, plač.

Kdo ví, třeba jeho srdce přemůžeš.

 

DIDO

Dido se má snížit

k prosbám a nářkům? Dido, jež dokázala...

 

SELENE

Buď zapomeň na svou hodnost,

nebo zanech nadějí;

láska a majestát nejdou dohromady.

 

DIDO

Araspes zde!

 

ARASPES

Přicházím za tebou

ze soucitu, hrozí ti nebezpečí. Rozezlený král

pálí a boří domy v Kartágu.

Pohleď, královno,

jak vítr v dálce rozdmychává plameny.

Pokud okamžitě

neutišíš jeho hněv,

naráz tě připraví o život i o království.

 

DIDO

Mohou být ještě větší pohromy,

jež by mě učinily nešťastnou?

 

SELENE

Neblahý to den!

 

SCÉNA VII

OSMIDAS a předešlí

 

DIDO

Osmide.

 

OSMIDAS

Všechno kolem hoří...

 

DIDO

To vím. Ptám se tě na Aenea.

Co ti Aeneas přislíbil?

 

OSMIDAS

Už vyplul, nevděčník.

 

DIDO

Vrať se, Osmide,

poběž, shromáždi

zbraně, lodě, vojáky.

Dohoň toho zrádce,

roztrhej mu plachty, potop jeho čluny,

přiveď mi ho

spoutaného v řetězech.

A nemůžeš-li ho přivést živého, chci ho mrtvého.

 

OSMIDAS

Ty myslíš na pomstu a zatím

se rychle šíří plameny.

 

DIDO

Máš pravdu, poběžme.

Já chci... Ach ne... počkejte...

Ale váš domov...

Jsem celá zmatená... A ty jsi ještě zde.

 

OSMIDAS

Spěchám splnit...

 

SCÉNA VIII

SELENE, která se vrací, DIDO, pak IARBAS s ozbrojenými Maury, OSMIDAS

 

SELENE

Královno, uprchni.

Tví strážci jsou přemoženi,

nemůžeme se bránit.

Plameny z hořícího města

už zasáhly tvůj palác,

nebe je plné kouře a jisker.

 

DIDO

Pojďme, musíme hledat

pomoc jinde.

 

SELENE

A jak? A kde?

 

IARBAS

Kam běžíš tak zmatená?

Snad stisknout ruku

svému věrnému Trójanovi?

Tak běž, pospěš si,

nad královským ložem už hoří závěsy.

 

DIDO

Vím, toto je chvíle

tvé pomsty. Vylej si svou zlost,

když už ani nebe pro mě nemá útěchu.

 

IARBAS

Ubrání tě Aeneas, tu jistotu přece máš.

 

DIDO

Nakonec budeš spokojen.

Přál sis mě vidět nešťastnou, a hle, jsem sama,

zrazená, opuštěná,

bez Aenea, bez přátel a bez království.

Přál sis mě vidět ustrašenou, a hle, Dido,

kdysi skvostná a hrdá po tvém boku,

už natolik klesla, že pláče.

Co víc bys chtěl? Nuže, ty ukrutníku,

probodni mi srdce, mou bolest vyléčí jen smrt.

 

IARBAS

(Můj vztek polevuje.)

 

SELENE

(Spravedliví bohové, smilujte se.)

 

OSMIDAS

(Bohové, pomozte.)

 

IARBAS

A přece, Didono, i když jsem

takový barbar, nejsem tak krutý, jak si myslíš.

Urážky ti odpustím

a jako svou choť si tě odvedu na lože i na trůn.

 

DIDO

Já mám být ženou tyrana,

krutého bezbožníka, zrádce,

jenž neví, co je věrnost,

nezná svou povinnost, nedbá o čest?

Kdybych byla až tak zbabělá,

můj pláč by byl namístě;

však ne, tak daleko jsem ve svém neštěstí nezašla.

 

IARBAS

V tak bědném stavu ještě dokážeš urážet?

Hej, mí věrní, jděte,

ať se plameny ještě víc rozhoří. V mžiku

zničte Kartágo, ať v něm nezůstane

ani stopa po těch, kdo v něm žili. (Maurové odcházejí, Osmidas a Selene jsou zoufalí)

 

Tvá rodící se říše

za chvíli lehne popelem

a žádný kolemjdoucí

si na Kartágo ani nevzpomene.

Je-li pro tebe smrt méně trpká

než mé odpuštění,

ve své pýše nezasloužíš

ani pomoc, ani slitování.

 

SCÉNA IX

Královský palác v Kartágu; odtud je v dálce vidět město zachvácené hrozivým požárem.

DIDO, SELENE, OSMIDAS

 

OSMIDAS

Ach Didono, vzdej se Iarbovi.

 

SELENE

Zachovej svůj i náš život.

 

DIDO

Jen z pomsty

tomu zrádci Aeneovi,

jenž je hlavní příčinou mých běd,

si přeji vydechnout naposled.

Ach, kéž aspoň vítr,

kéž aspoň bohové konají mou pomstu.

Blesky jako šípy,

vichry a bouře

ať sejí zhoubu na moři i v povětří.

On ať bloudí opuštěn a jeho osud

ať je natolik krutý,

že mi začne závidět ten můj.

 

SELENE

Ach, kroť svůj hněv, i já ho miluji

a trpím též.

 

DIDO

Miluješ Aenea?

 

SELENE

Ano, ale kvůli tobě...

 

DIDO

Ty zrádkyně,

byla jsi mi sokyní v lásce?

 

SELENE

Byla jsem ti sokyní.

 

DIDO

Jdi ode mě pryč, jsi tak bezcitná.

 

SELENE

(Nebohá žena, kam až ji osud zavede.) (Odchází)

 

DIDO

Mám snad málo nepřátel? Aeneas mě opustil,

vidím, že Selene zklamala mou důvěru,

Iarbas mě hanobí, Osmidas mě zrazuje.

Ale co jsem vám provedla, vy nelítostní bohové? Neposkvrnila jsem

vaše oltáře krutými oběťmi.

Ani jsem ve vašich chrámech

nezapalovala nečistý oheň vám pro posměch.

Tak proč se proti mně spiklo

celé nebe, celé podsvětí?

 

OSMIDAS

Ach, mysli na sebe, nerozhněvej bohy.

 

DIDO

Jaké bohy? Buď jsou to jen jména,

vysněné přeludy, nebo jsou nespravedliví.

 

OSMIDA

(Z takové bezbožnosti mě mrazí! Opustím ji.)

 

ZÁVĚREČNÁ SCÉNA

DIDO sama

 

DIDO

Co jsem to řekla, já nešťastnice! K jakým to krajnostem

mě strhl můj hněv!

Ó bože, mám stále větší strach. Kamkoli pohlédnu,

vidím jen smrt a děs,

palác se chvěje, zdá se, že padá.

Seleno, Osmide, ach vy všichni,

můj krutý osud vás všechny zahnal pryč;

teď už mi nemá kdo pomoci, ani mě nemá kdo zabít.

Půjdu... Ale kam? ... Ó bože...

Zůstanu... Ale pak, co budu dělat?

Budu tedy muset zemřít,

aniž bych našla slitování?

A je snad mé srdce tak málo statečné?

Ne, to ne. Musím zemřít. A zrádný Aeneas

ať v mém osudu

spatří neblahé znamení pro své putování.

Ať se Kartágo zbortí,

palác ať shoří a jeho popel

ať stane se mým hrobem.

 

KONEC

Zpět

Argomento

Didone Elisa, vedova di Sicheo, già fatto uccidere da Pigmalione di lui fratello, Re di Tiro in Fenicia, portatasi in Africa con immense ricchezze, comperò sufficiente terreno, e vi costrusse Cartagine. Fra molti, che vanamente la ricercavano in Moglie, il più rissentito, per il rifiuto, era Jarba Re de Numidi, che mal sofferiva un Rivale in Enea, quale fuggito dalla distruzione di Troja, fu da borasca tratto di Didone alla Reggia, da cui ottenne ogni distinta finezza. Enea però, che da i Fati era già destinato alla fondazione dell’ Impero di Roma, fù da i rimproveri dell Ombra paterna costretto, ad abbandonare il lido Africano, per navigar in Italia. Egli dunque partito, disperatamente Didone si uccise. Cosi favoleggiò con anacronismo Virgilio; Raccogliendosi pure da Ovidio, che Iarba s’ impadronisse poi di Cartagine. Per comodo, ed amenità della Scena, si finge, che Iarba nella Reggia di Didone, in qualità di proprio Ambasciator s’introduca, da che ne nasce il più dell intreccio. Incontrando qual siasi espressione, che ad un Cattolico non convenga, qual si protesta chi scrisse, prendila per proprietà de i Caratteri, che ti si rappresentano, e per puro adornamento Poetico.

Libretto di Angelo Mingotti, in Bruno 1734


Obsah opery

I. dějství

Na královský dvůr v Kartágu přichází v přestrojení maurský král Iarba. Vydává se za Arbaceho, který jménem Iarby přichází žádat o ruku královny Didone. Pokud Didone nabídku k sňatku odmítne, hrozí napadnout Kartágo vojenskou silou. Didone je však zamilovaná do trojského hrdiny Enea, za kterého se chce provdat, a Iarbovu nabídku chladně odmítne.

Iarba pokořený odmítnutím plánuje pomstu, je však zadržen královniným důvěrníkem Osmidou, který mu v touze po moci přislíbí pomoc — pokud se mu podaří přemluvit Didone, aby se provdala za Iarbu, Osmida se stane místokrálem v Kartágu. Iarba souhlasí a Osmida se raduje z možného povýšení.

Iarba si ale chce úspěch pojistit a posílá svého pobočníka Araspeho, aby zavraždil Enea. Araspe souhlasí, že poslechne králův příkaz, ale není přesvědčen o morálnosti svého úkolu.

Enea, který musí opustit Kartágo, neboť je mu bohy určeno, aby doplul do Itálie a založil mocnou říši, se loučí se Selenou, sestrou Didone. Selene se snaží Eneovi naznačit, že i ona jej miluje, ale přeruší ji příchod Iarby a Araspeho. Iarba vyhrožuje pomstou Eneovi, ten nepoznán ho varuje, že přemoci trojského hrdinu nemusí být snadné.

Iarba řeší se Selenou „city svého krále“ k Didone a nezastírá žárlivost na Enea. Selene, jejíž láska k Eneovi není opětována, projevuje Iarbovi pochopeníí.

Osmida přichází varovat Iarbu, že Didone míří do Neptunova chrámu, kde se hodlá zaslíbit Eneovi. Iarba zuří. V Neptunově chrámu se setkají Iarba, Araspe, Osmida a Enea. Iarba Enea napadne, ale Araspe jej zadrží. Přichází Didone a rozhněvána tím, co vidí, chce dát Araspeho zatknout. Iarba přiznává svou pravou totožnost a je na příkaz Didone odzbrojen a uvězněn.

Didone je šťastná, že Enea je zachráněn a nic již nebrání jejich sňatku. Enea se však přiznává, že chce naplnit svůj předurčený osud a odjíždí do Itálie. Didone je rozhněvána a považuje Enea, kterého zachránila poté, co jeho loďstvo ztroskotalo u břehů Kartága, za nevděčníka a zrádce (árie Non hà raggione, ingrato). Enea však Didone miluje, a je zmítán mezi láskou a povinností.

II. dějství

Didone odsoudí Iarbu k smrti a Osmida má rozsudek vykonat. Enea se za Iarbu přimlouvá a varuje Didone, že proti sobě poštve celou Afriku. Didone však trvá na svém, nakonec ale svolí a Iarbu omilostní a připomíná Eneovi svou věrnou lásku.

Enea jde s milostí za Iarbou, kterého mezitím Osmida tajně vysvobodil z vězení. Osmida se dožaduje splnění slibu, ale Iarba už jeho pomoc nepotřebuje a vysmívá se mu. Didone stále doufá, že se jí podaří přesvědčit Enea, aby zůstal v Kartágu, pokud vzbudí jeho žárlivost. Zavolá si jej a oznámí mu, že pokud si ji nevezme, musí se Didone buď provdat za Iarbu nebo zemřít. Enea jí radí, aby se vdala za Iarbu. Přichází Iarba a Didone přinutí Enea, aby sledoval, jak svolí ke sňatku s králem Maurů. Enea nešťastný, ale stále odhodlaný naplnit svůj předurčený osud, odchází. Didone znovu odmítne Iarbovu ruku a uražený král zuří (árie Chiamami pur cosi). Didone je zoufalá.

III. dějství

Enea se chystá odplout. V přístavu jej najde Iarba a vyprovokuje souboj. Enea Iarbu odzbrojí, ale rozhodne se ho nechat žít. Zhrzený Iarba se rozhodne pomstít Didone.

Didone naříká nad svým osudem. Selene jí přichází říci, že Enea odjíždí. Didone posílá Osmidu, aby se ho pokusil zastavit. Přichází Araspe a varuje Didone, že Kartágo je v plamenech. Osmida přináší zprávu o Eneově odjezdu. Selena se pokouší přemluvit Didone, aby uprchli, neboť město je zničeno.

Přichází Iarba, naposledy nabízí Didone, aby se stala jeho ženou, a když královna odmítá, raduje se ze své pomsty.

Selene se přiznává Didone, že také ona miluje Enea. Didone ji odhání a uvědomuje si, že už jí zbývá jedině smrt.

Fine dell’ Dramma
Zpět

Děkujeme

Děkujeme Moravskému zemskému muzeu za poskytnutí hudebních materiálů.

Logo Moravského zemského muzea Brno