|
Didone abbandonata
ATTO PRIMO
SCENA I
Luogo Magnifico destinato alle pubbliche udienze, con trono, da cui si vede gran piazza, di Cartagine.
DIDONE sul trono ricevendo memoriali, fra Guardie, e OSMIDA; poi IARBA finto d’Arbace, con seguito de’ Mori, ed ARASPE.
OSMIDA
Donna real, del re de’ Mori in nome,
idolatra importun di tua bellezza,
chiede, nuovo oratore, udienza Arbace.
DIDONE
Ne apporta guerra, o pace?
OSMIDA
Non so.
DIDONE
Venga qual vuole,
supplice, o minaccioso, ei viene vano:
in faccia a lui, pria che tramonti il sole,
ad Enea mi vedrà porger la mano.
IARBA
(Ad Araspe: Finché dura l’inganno
chiamami Arbace, e non pensare al trono,
per ora io non son Iarba, e re non sono.)
Didone, il re de’ Mori
a te de’ cenni suoi
me suo fedele apportator destina.
Io te l’offro qual vuoi,
tuo sostegno in un punto, o tua ruina.
Queste, che miri intanto,
spoglie, gemme, tesori, uomini e fere
che l’Africa soggetta a lui produce,
pegni di sua grandezza in don t’invia.
Nel dono impara il donator qual sia.
DIDONE
Mentr’io n’accetto il dono
larga mercede il tuo signor riceve,
ma s’ei non è più saggio,
quel ch’ora è don può divenir omaggio.
(Come altiero è costui!) Siedi e favella.
ARASPE
(Qual ti sembra, o signor?)
IARBA
(Superba e bella.)
Ti rammenta, o Didone,
qual da Tiro venisti, e qual ti trasse
disperato consiglio a questo lido.
Fu questo, dove si innalza
la superba Cartago, ampio terreno,
dono del mio signor, efu...
DIDONE
Col dono la vendita confondi...
IARBA
Lascia pria ch’io favelli, e poi rispondi.
DIDONE
(Che ardir!)
OSMIDA
(Soffri.)
IARBA
Cortese Iarba il mio re,
le nozze tue richiese.
Tu l’ ricusasti, ei ne soffrì l’oltraggio,
perché giurasti allora
che al cener di Sicheo fede serbavi.
Or sa l’Africa tutta
che dall’Asia distrutta Enea qui venne,
sa che tu l’accogliesti e sa che l’ami.
Lui non soffre che ardisca
di contrastar gli amori
un avvanzo di Troia al re de’ Mori.
DIDONE
E gli amori e gli sdegni
fien del pari infecondi.
IARBA
Lascia pria ch’io finisca e poi rispondi.
Generoso il mio re, di guerra invece,
t’offre pace, se vuoi.
E in ammenda del fallo
brama gli affetti tuoi, chiede il tuo letto,
vuol la testa d’Enea.
DIDONE
Dicesti?
IARBA
Ho detto.
DIDONE
Prezzo de’ miei tesori,
e non già del tuo re, Cartago è dono.
La mia destra, il mio core
quando a Iarba negai
d’esser fida allo sposo allor pensai.
Or più quella non son...
IARBA
Se non sei quella...
DIDONE
Lascia pria ch’io risponda e poi favella.
Or più quella non son; variano i saggi
a seconda de’ casi i lor pensieri.
Enea piace al mio cor, giova al mio trono
e mio sposo sarà.
IARBA
Ma la sua testa...
DIDONE
Non è facil trionfo; anzi potrebbe
costar molti sudori
quest’avvanzo di Troia al re de’ Mori.
IARBA
Se il mio signore irriti,
verranno a farti guerra
quanti Getuli e quanti
Numidi e Garamanti Africa serra.
DIDONE
Pur che sia meco Enea, non mi confondo;
vengano a questi lidi
Garamanti, Numidi, Africa e il mondo.
IARBA
Dunque dirò...
DIDONE
Dirai
che delle sue follie mi rido assai.
IARBA
E risponde così femmina imbelle?
Al tuo misero stato
pensa meglio, o Didone.
DIDONE
Ho già pensato.
Son regina e sono amante
e l’impero io sola voglio
del mio soglio e del mio cor.
Torna, audace, al tuo Regnante,
e a quel barbaro dirai
che l'odiai, che l'odio ancor.
SCENA II
IARBA, OSMIDA ed ARASPE
IARBA
Araspe, alla vendetta.
ARASPE
Mi son scorta i tuoi passi.
OSMIDA
Arbace, aspetta.
IARBA
(Da me, che bramerà?)
OSMIDA
Posso a mia voglia
libero favellar?
IARBA
Favella.
OSMIDA
Io posso a’ tuoi disegni agevolar la strada.
IARBA
Ma tu chi sei?
OSMIDA
Seguace
della tiria regina, Osmida io sono.
Sia del tuo re Didone, e a me si ceda
di Cartago l’impero.
IARBA
Io tel prometto.
OSMIDA
Ma chi sa se acconsente
il tuo signore alla richiesta audace?
IARBA
Promette il re, quando promette Arbace.
OSMIDA
Dunque...
IARBA
Ogn’atto innocente
qui sospetto esser può; serba i consigli
a più sicuro loco e più nascoso.
Fidati, Osmida è re, se Iarba è sposo.
OSMIDA
Tu mi scorgi al gran disegno
e al tuo sdegno, al tuo desio
l’ardir mio ti scorgerà.
Così rende il fiumicello,
mentre lento il prato ingombra,
alimento all’arboscello
e per l’ombra umor gli dà. (Parte)
SCENA III
IARBA, ARASPE
IARBA
Quant’è stolto, se crede
ch’io gli abbia a serbar fede.
Tu vanne, amato Araspe,
vanne, e le mie vendette
un tuo colpo assicuri; Enea si uccida.
Ma improviso l'assali, usa la frode.
ARASPE
Da me frode? Signor, suddito io nacqui,
ma non già traditor.
In tua difesa
non ricuso cimento.
Ma da me non si chiede un tradimento.
IARBA
Sensi d’alma volgare; a me non manca
braccio del tuo più fido.
ARASPE
E come, o Dei,
la tua virtude...
IARBA
Eh che virtù? Nel mondo
o virtù non si trova,
o è sol virtù quel che diletta e giova.
Fra lo splendor del trono
belle le colpe sono,
perde l’orror l’inganno,
tutto si fa virtù.
Fuggir con frode il danno
può dubitar se lice
quell’anima infelice
che nacque in servitù. (Parte)
SCENA IIIa
ARASPE
Empio! L’orror, che porta
il rimorso d’un fallo anche felice,
la pace fra disastri,
che produce virtù, come non senti?
O sostegno del mondo,
degli uomini ornamento e degli Dei,
bella virtù, la scorta mia tu sei.
Se dalle stelle tu non sei guida,
fra le procelle dell’onda infida,
mai per quest’ alma calma non v’è.
Tu m’assicuri ne’ miei perigli,
nelle sventure tu mi consigli
e sol contento sento per te.
SCENA IV
Atrio nella Reggia.
SELENE, ENEA, indi IARBA, e ARASPE
ENEA
Già tel dissi, o Selene,
male interpreta Osmida i sensi miei.
SELENE
Sia qual vuoi la cagione
che ti sforza a partir,
La mia germana
vuol colà favellarti.
ENEA
Sarà pena l’indugio.
SELENE
Odila, e parti.
ENEA
Ed a colei che adoro
darò l’ultimo addio?
SELENE
(Taccio, e non moro?)
ENEA
Piange Selene?
SELENE
E come,
quando parli così, non vuoi ch’io pianga?
ENEA
Lascia di sospirar. Sola Didone
ha ragion di lagnarsi al partir mio.
SELENE
Abbiam l’istesso cor, Didone ed io.
IARBA
(Tutta ho scorsa la reggia,
cercando Enea, né ancor m’incontro in lui.)
ARASPE
Forse quindi partì.
IARBA
Fosse costui?
Africano alle vesti ei non mi sembra.)
Stranier, dimmi, chi sei? (Ad Enea)
ARASPE
(Quanto piace quel volto agli occhi miei!)
ENEA
Troppo, bella Selene... (Guarda Iarba e non risponde)
IARBA
Olà, non odi? (Ad Enea)
ENEA
Troppo ad altri pietosa... (Come sopra)
SELENE
Che superbo parlar! (Guardando Iarba)
ARASPE
(Quanto è vezzosa!)
IARBA
O palesa il tuo nome, o ch’io... (Ad Enea)
ENEA
Qual diritto
hai tu di domandarne? A te che giova?
IARBA
Ragione è il piacer mio.
ENEA
Fra noi non s’usa
di risponder a stolti. (Vuol partire)
IARBA
A questo acciaro... (Vuol por mano alla spada e Selene lo ferma)
SELENE
Sugl’occhi di Selene
nella reggia di Dido, un tanto ardire? (A Iarba)
IARBA
Di Iarba al messaggiero
sì poco di rispetto?
SELENE
Il folle orgoglio
la reina saprà.
IARBA
Sappialo. Intanto
mi vegga, ad onta sua, troncar quel capo,
e a quel d’Enea congiunto,
dell’offeso mio re portarlo a’ piedi.
ENEA
Difficile sarà più che non credi.
IARBA
Tu potrai contrastarlo? O quell’Enea
che per glorie racconta
tante perdite sue?
ENEA
Cedono assai,
in confronto di glorie,
alle perdite sue le tue vittorie.
IARBA
Ma tu chi sei che tanto
meco per lui contrasti?
ENEA
Son un che non ti teme e ciò ti basti.
Quando saprai chi sono,
sì fiero non sarai,
né parlerai così.
Brama lasciar le sponde
quel passaggiero ardente;
fra l’onde poi si pente,
se ad onta del nocchiero
dal lido si partì.
SCENA V
SELENE, IARBA ed ARASPE
IARBA
Non partirà se pria...
SELENE
Da lui che brami? (Lo ferma)
IARBA
Il suo nome.
SELENE
Il suo nome,
senza tanto furor, da me saprai.
IARBA
A questa legge io resto.
SELENE
Quell’Enea che tu cerchi, appunto, è questo.
IARBA
Ah, m’involasti un colpo
che al mio braccio offeriva il ciel cortese.
SELENE
Ma perché tanto sdegno, in che t’offese?
IARBA
Gli affetti di Didone
al mio signor contende;
t’è noto e mi domandi in che m’offende?
SELENE
Ogni amator suppone
che della sua ferita
sia la beltà cagione,
ma la beltà non è.
È un bel desio che nasce
allor che men s’aspetta;
si sente che diletta,
ma non si sa perché. (Parte)
SCENA VI
IARBA, ARASPE, poi OSMIDA
IARBA
Non è più tempo, Araspe,
di celarmi così. Troppo...
OSMIDA
Signore,
già di Nettuno al tempio
la reina s’invia. Sugli occhi tuoi
al superbo Troiano,
se tardi a riparar, porge la mano.
IARBA
Tanto ardir!
OSMIDA
Non è tempo...
ARASPE
Dove, o signore?
IARBA
Il rivale a svenar.
ARASPE
Come lo speri?
Ancora i tuoi guerrieri
il tuo voler non sanno.
IARBA
Dove forza non val, giunga l’inganno.
Son quel fiume che gonfio d’umori,
quando il gielo si scioglie in torrenti,
selve, armenti, capanne e pastori
porta seco e ritegno non ha.
Se si vede fra gli argini stretto,
sdegna il letto, confonde le sponde
e superbo fremendo sen va. (Parte)
SCENA VII
Tempio di Nettuno con simulacro del medesimo.
OSMIDA, ENEA, poi IARBA e ARASPE
OSMIDA
Come? Da’ labbri tuoi
Dido saprà che abbandonar la vuoi?
IARBA
Ecco il rival, né seco
è alcun de’ suoi seguaci.
ARASPE
Ah pensa che tu sei...
IARBA
Seguimi e taci.
Così gl’oltraggi miei... (In atto di ferire Enea)
ARASPE
Fermati. (Araspe lo trattiene)
IARBA
Indegno, (Gli cade il pugnale ed Araspe lo raccoglie)
al nemico in aiuto?
ENEA
Che tenti, anima rea? (Ad Araspe, in mano di cui voltandosi vede il pugnale)
OSMIDA
(Tutto è perduto.)
SCENA VIII
DIDONE con guardie e detti
OSMIDA
Siam traditi, o regina.
Se più tarda d’Arbace era l’aita,
il valoroso Enea
sotto colpo inumano oggi cadea.
DIDONE
Il traditor qual è, dove dimora?
OSMIDA
Vedimi, nella destra ha il ferro ancora. (Accenna Araspe)
DIDONE
Chi ti destò nel seno (Ad Araspe)
sì barbaro desio?
ARASPE
Del mio signor la gloria e il dover mio.
OSMIDA
Come! L’istesso Arbace
disapprova...
ARASPE
Lo so ch’ei mi condanna,
il suo sdegno pavento,
ma il mio non fu delitto e non mi pento.
DIDONE
Custodite costui. Non hai rossore
del sacrilego eccesso?
ARASPE
Tornerei mille volte a far l’istesso.
ENEA
Generoso nemico,
in te tanta virtude io non credea. (A Iarba)
Lascia che a questo sen...
IARBA
Scostati, Enea.
Sappi che il viver tuo d’Araspe è dono,
che il tuo sangue vogl’io, che Iarba io sono.
DIDONE
Tu, Iarba?
ENEA
Il re de’ Mori?
DIDONE
Un re sensi sì rei
non chiude in seno, un mentitor tu sei.
Si disarmi.
IARBA
Nessuno (Snuda la spada)
avvicinarsi ardisca, o ch’io lo sveno.
DIDONE
Olà, che più s’aspetta?
O si renda, o svenato a’ piè mi cada.
OSMIDA
(A Iarba: Serbati alla vendetta.)
IARBA
Ecco la spada.
SCENA IX
DIDONE, ENEA
DIDONE
Enea, salvo già sei
dalla crudel ferita,
per me serban gli Dei sì bella vita.
ENEA
Oh Dio, regina.
DIDONE
Ancora
forse della mia fede incerto stai?
ENEA
No.Più funeste assai
son le sventure mie. Vuole il destino...
DIDONE
Chiari i tuoi sensi esponi.
ENEA
Vuol (mi sento morir) ch’io t’abbandoni.
DIDONE
M’abbandoni! Perché?
ENEA
Di Giove il cenno,
l’ombra del genitor, la patria, il cielo,
la promessa, il dover, l’onor, la fama
alle sponde d’Italia oggi mi chiama.
DIDONE
E così fino ad ora,
perfido mi celasti il tuo disegno?
ENEA
Fu pietà...
DIDONE
Che pietà. Mendace il labbro
fedeltà mi giurava,
e intanto il cor pensava
come lunge da me volgere il piede.
A chi, misera me, darò più fede?
Vil rifiuto dell’onde
io l’accolgo dal lido, io lo ristoro
dall’ingiurie del mar, le navi e l’armi,
già disperse, io gli rendo e gli dò loco
nel mio cor, nel mio regno, e questo è poco.
È questa la mercede?
A chi, misera me, darò più fede?
ENEA
Finch’io viva, o Didone,
dolce memoria al mio pensier sarai.
Né partirei giammai,
se per voler de’ Numi io non dovessi
consacrare il mio affanno
all’Impero Latino.
DIDONE
Veramente, non hanno
altra cura, gli Dei, che il tuo destino.
Va’ pur, siegui il tuo fato,
cerca d’Italia il regno; all’onde, ai venti
confida pur la speme tua. Ma senti:
farà quell’onde istesse
delle vendette mie ministre il cielo.
E tardi, allor pentito
d’aver creduto all’elemento insano,
richiamerai la tua Didone invano.
ENEA
Se mi vedessi il core...
DIDONE
Lasciami, traditore.
ENEA
Almen dal labbro mio,
con volto men irato,
prendi l’ultimo addio.
DIDONE
Lasciami, ingrato.
ENEA
E pur a tanto sdegno
non hai ragion di condannarmi.
DIDONE
Indegno.
Non ha ragione, ingrato,
un core abbandonato
da chi giuro gli fé?
Anime innamorate,
se lo provaste mai,
ditelo voi per me.
Perfido, tu lo sai,
se in premio un tradimento
io meritai da te.
E qual sarà tormento,
anime innamorate,
se questo mio non è? (Parte)
SCENA X
ENEA solo
ENEA
E soffrirò che sia
sì barbara mercede
premio della tua fede, anima mia?
Tanto amor, tanti doni...
Ah, pria ch’io t’abandoni,
pera l’Italia, il mondo.
Rest’in oblio profondo
la mia fama sepolta,
vada in cenere Troia un’latra volta.
Ma, che dissi? Alle mie
amorose follie,
gran genitor perdona, io n’ho rossore,
non fu Enea che parlò; lo disse Amore.
Si parta. E l’empio Moro
stringerà il mio tesoro?
No... Ma sarà frattanto
al proprio genitor spergiuro il figlio?
Padre, Amor, Gelosia, Numi consiglio.
Se resto sul lido,
se sciolgo le vele,
infido, crudele
mi sento chiamar.
E intanto confuso
nel dubbio funesto,
non parto, non resto;
ma provo il martire
che avrei nel partire,
che avrei nel restar.
Fine dell’atto primo
|
Opuštěná Dido
PRVNÍ DĚJSTVÍ
SCÉNA I
Nádherná audienční síň s trůnem, odkud je výhled na velké náměstí; odehrává se v Kartágu.
DIDO, obklopená strážemi, sedí na trůnu a přijímá státnické listiny; OSMIDAS; v doprovodu Maurů přichází IARBAS vydávající se za Arbaka; ARASPES.
OSMIDAS
Královno, jménem krále Maurů,
dotěrného obdivovatele tvé krásy,
žádá o slyšení jeho další mluvčí, Arbaces.
DIDO
Přináší nám válku, nebo mír?
OSMIDAS
Nevím.
DIDO
Ať přicházís čímkoli,
s prosbami či hrozbami, přichází marně, neboť
před jeho zraky, ještě než zapadne slunce,
podám svou ruku Aeneovi.
IARBAS
(Araspovi: Dokud budu v tomto přestrojení,
říkej mi Arbaku a nemysli na trůn,
teď nejsem Iarbas a nejsem král.)
Didono, král Maurů
mě vyslal, abych ti jako věrný posel
předal projevy jeho přízně.
Přináším je a ty je přijmi, jak sama chceš:
buď pro své dobro, nebo pro svou zkázu.
Jen pohleď
na tyto šaty, drahokamy, poklady, lidi a zvířata
z Afriky, jíž on vládne;
posílá ti je darem na znamení své moci.
Podle darů poznej, jaký je dárce.
DIDO
Když přijmu dar tvého pána,
prokáži mu velikou milost,
možná však netuší, že co je teď darem,
může se stát znamením vazalství.
(Jak je pyšný!) Posaď se a mluv.
ARASPES
(Co jí říkáš, pane?)
IARBAS
(Je pyšná a krásná.)
Vzpomeň si, Didono,
jak jsi přišla z Týru a jak tě
zoufalé rozhodnutí přivedlo na tento břeh.
Tento rozlehlý kus země,
kde se tyčí pyšné Kartágo,
byl dar od mého pána...
DIDO
Pleteš si dar s obchodem...
IARBAS
Nejdřív mě nech promluvit a pak odpověz.
DIDO
(Jaká troufalost!)
OSMIDAS
(Měj strpení.)
IARBAS
Šlechetný Iarbas, můj král,
tě požádal o ruku.
Ty jsi ho odmítla a on urážku strpěl,
neboť jsi tenkrát přísahala, že
chceš zachovat věrnost mrtvému Sychaeovi.
Dnes však celá Afrika ví,
že sem ze zničené Asie přišel Aeneas,
ví, že ses ho ujala, a ví, že ho miluješ.
Král Maurů nestrpí, aby mu
v lásce překážel
trojský uprchlík.
DIDO
Ani láska, ani hněv
nepřinesou ovoce.
IARBAS
Nejdřív mě nech domluvit a pak odpověz.
Můj velkodušný král ti místo války
nabízí mír, chceš-li.
A jako odškodnění za urážku
touží po tvé lásce, žádá tvé lože,
chce Aeneovu hlavu.
DIDO
Domluvil jsi?
IARBAS
Domluvil.
DIDO
To mé poklady zaplatily Kartágo,
ne dary tvého krále.
Když jsem Iarbovi odepřela
své srdce a svou ruku,
chtěla jsem tenkrát zůstat věrná manželovi.
Teď už nejsem taková...
IARBAS
Když nejsi taková...
DIDO
Nejdřív mě nech odpovědět a pak mluv.
Teď už nejsem taková; moudří lidé
podle okolností mění své mínění.
Aeneas je milý mému srdci, prospívá mému trůnu
a bude mým manželem.
IARBAS
Ale jeho hlava...
DIDO
Není snadné nad ním zvítězit; naopak, mohl by
stát mnoho potu maurského krále,
tento trojský uprchlík.
IARBAS
Jestliže rozhněváš mého pána,
vyhlásí ti válku
všichni Gaetulové a všichni
Numiďané a Garamantové, kolik jich v Africe je.
DIDO
Dokud je Aeneas se mnou, nebudu se chvět;
ať si přijdou k těmto břehům
Garamantové, Numiďané, Afrika i celý svět.
IARBAS
Tedy řeknu...
DIDO
Řekneš,
že jeho touhy i jeho hněv jsou mi k smíchu.
IARBAS
Tak odpovídá žena neschopná válčit?
Pomysli jen,
jak jsi slabá, ach Didono.
DIDO
Již jsem pomyslila.
Jsem královna a jsem milenka
a sama vládnout chci
svému trůnu i svému srdci.
Vrať se směle k svému králi
a pověz tomu barbarovi,
že pro něj mám jen nenávist.
SCÉNA II
IARBAS, OSMIDAS a ARASPES
IARBAS
Araspe, chystejme pomstu.
ARASPES
Následuji tvé kroky.
OSMIDAS
Arbaku, počkej.
IARBAS
(Copak asi bude chtít?)
OSMIDAS
Smím svobodně
promluvit?
IARBAS
Mluv.
OSMIDAS
Mohu tvým plánům cestu usnadnit.
IARBAS
Ale kdo jsi?
OSMIDAS
Důvěrník
týrské královny, Osmidas jsem.
Tvůj král ať získá Didonu a mně ať přenechá vládu nad Kartágem.
IARBAS
To ti slibuji.
OSMIDAS
Ale kdo ví, zda tvůj král
tento troufalý požadavek přijme?
IARBAS
Co slíbí Arbaces, to slíbí i král.
OSMIDAS
Nuže...
IARBAS
Každý nevinný čin
zde může budit podezření; ukryj své rady
na nejbezpečnějším a nejtajnějším místě.
Věř, že Osmidas bude králem,
pokud se Iarbas ožení.
OSMIDAS
Ty podpoříš mé smělé plány,
zatímco tvůj hněv a tvoji touhu
podpoří má odvaha.
Podobně se odvděčuje potok:
když tiše loukou protéká,
je posilou pro stromeček
a za jeho stín mu vláhu dá. (Odchází)
SCÉNA III
IARBAS, ARASPES
IARBAS
Je tak pošetilý, věří-li,
že já mu budu důvěřovat.
Ty jdi, můj milý Araspe,
jdi a mou pomstu
jedinou ranou zajisti; Aenea je třeba zabít.
Však udeř na něj znenadání, použij lest.
ARASPES
Ode mě žádáš lest? Pane, narodil jsem se jako poddaný,ne však jako zrádce.
O tvou obranu
se vždy rád zasadím.
Zradu však po mně nežádej.
IARBAS
Pocity duše neurozené; mně však pomůže
paže věrnější, než je ta tvá.
ARASPES
Jakže, ó bohové,
a co tvá čest...
IARBAS
Jakápak čest? Na světě
čest buď vůbec není,
nebo je ctí jen to, co tě těší a co ti svědčí.
V záři trůnu
jsou viny krásné,
zrada není děsivá,
vše se mění v ctnost.
Zda uniknout lze újmě
díky klamu,
o tom může pochybovat
jen bědná duše otrocká. (Odchází)
SCÉNA IIIa
ARASPES
Rouháš se! Tys nikdy nezažilděsivé
výčitky svědomí, jež střídají radost ze zločinu?
Nevíš snad, že zdrojem pokoje v neštěstí
může být šlechetnost?
Oporo světa,
lidí i bohů chloubo,
jaká to čest, že jsi můj velitel.
Pokud tvé kroky nevede nebe,
za bouří ve zrádných vlnách
tvá duše nikdy nenajde klid.
Ty mě bráníš v nebezpečí,
v neštěstí mi radíš,
ach, jak jsem s tebou spokojen.
SCÉNA IV
Vstupní síň královského paláce.
SELENE, AENEAS, pak IARBAS, ARASPES
AENEAS
Již jsem ti řekl, Seleno,
že Osmidas si mé pohnutky špatně vykládá.
SELENE
Ať už je důvod,
který tě nutí odjet, jakýkoli,
má sestra
si s tebou che promluvit.
AENEAS
Otálení bude bolestné.
SELENE
Vyslechni ji a pak si jeď.
AENEAS
A té, kterou tak miluji,
dám poslední sbohem?
SELENE
(Musím mlčet a nezemřít?)
AENEAS
Ty pláčeš?
SELENE
Jak by ne,
když takhle mluvíš, chceš, abych neplakala?
AENEAS
Zanech vzdechů. Jediná Dido
má důvod naříkat nad mým odjezdem.
SELENE
Máme stejné srdce, Dido a já.
IARBAS
(Prošel jsem celý palác,
hledám Aenea, však dosud jsem ho nepotkal.)
ARASPES
Možná tedy už odjel.
IARBAS
(Že by to byl on?
Jako Afričan podle šatů nevypadá.)
Cizinče, pověz mi, kdo jsi? (Aeneovi)
ARASPES
(Jak krásná se mi zdá ta tvář!)
AENEAS
Až příliš krásná,Selene... (Hledí na Iarba a neodpovídá)
IARBAS
Hej, neslyšíš? (Aeneovi)
AENEAS
Ke druhým je až příliš laskavá...
SELENE
Mluví tak pyšně! (Dívá se na Iarba)
ARASPES
(Jak je půvabná!)
IARBAS
Řekni mi své jméno, nebo... (Aeneovi)
AENEAS
Jakým právem
se na ně ptáš? Jaký prospěch z toho máš?
IARBAS
Rád bych znal pravdu.
AENEAS
U nás není zvykem
odpovídat hlupákům. (Chce odejít)
IARBAS
Tímto mečem... (Sahá po meči, Selene ho zadrží)
SELENE
Před zraky Seleny,
v Didonině paláci, taková troufalost? (Iarbovi)
IARBAS
K Iarbovu vyslanci
tak málo úcty?
SELENE
O této šílené pýše
se královna dozví.
IARBAS
Ať se to dozví. A ať také
vidí, jak k její nelibosti setnu tuto hlavu
a spolu s hlavou Aeneovou
ji složím k nohám svého zhrzeného krále.
AENEAS
To bude těžší, než si myslíš.
IARBAS
Ty tomu zabráníš? Nebo ten Aeneas,
který se vychloubá
svými prohrami?
AENEAS
Chceme-li srovnávat,
jeho prohry jsou mnohem slavnější
než tvá vítězství.
IARBAS
Ale kdo jsi ty, že se kvůli němu
se mnou tak přeš?
AENEAS
Jsem ten, jenž z tebe nemá strach, spokoj se s tím.
Až se dozvíš, kdo jsem,
pyšný už tolik nebudeš
a nebudeš takhle mluvit.
Opustit břehy touží
tento dychtivý cizinec;
uprostřed vln pak lituje,
že proti vůli lodivoda
vyplul na moře.
SCÉNA V
SELENE, IARBAS a ARASPES
IARBAS
Neodpluje, dokud...
SELENE
Co od něho žádáš? (Zadrží ho)
IARBAS
Jeho jméno.
SELENE
Jeho jméno,
když se zklidníš, ti řeknu já.
IARBAS
Tvůj návrh přijímám.
SELENE
Je to právě ten Aeneas, kterého hledáš.
IARBAS
Ach, zabránila jsi ráně,
k níž mou ruku vedlo samo dobré nebe.
SELENE
Ale nač tolik hněvu, čím tě urazil?
IARBAS
O lásku Didoninu
soupeří s mým pánem;
ty to víš a ptáš se, čím mě urazil?
SELENE
Všichni zamilovaní si myslí,
že příčinou jejichbolesti
je krása,
ale krása to není.
Je to krásná touha, jež se zrodí
když ji vůbec nečekáš;
cítíš, že tě těší,
ale nevíš proč. (Odchází)
SCÉNA VI
IARBAS, ARASPES, pak OSMIDAS
IARBAS
Již není čas, Araspe,
abych se takhle skrýval. Příliš...
OSMIDAS
Pane,
již k Neptunovu chrámu
královna na cestu se vydává. Před tvými zraky
pyšnému Trójanovi,
pokud nezasáhneš, svou ruku dá.
IARBAS
Jaká troufalost!
OSMIDAS
Již není čas ...
ARASPES
Kamjdeš, pane?
IARBAS
Probodnout rivala.
ARASPES
Jak to chceš dokázat?
Tví vojáci
zatím neznají tvou vůli.
IARBAS
Kde síla nic nezmůže, pomůže lest.
Jsem jako řeka, jejíž proud,
když led se mění v potoky,
odnáší lesy, stáda, chýše i pastevce
a ničím se nedá zastavit.
Když jsou mu hráze těsné,
opustí koryto, poničí břehy
a s pyšným hukotem valí se dál. (Odejde)
SCÉNA VII
Neptunův chrám s jeho sochou.
OSMIDAS, AENEAS, pak IARBAS a ARASPES
OSMIDAS
Jakže? Z tvých úst
Dido uslyší, že ji chceš opustit?
IARBAS
Můj rival je zde
a není s ním nikdo z jeho družiny.
ARASPES
Ah, mysli na to, že jsi...
IARBAS
Následuj mě a mlč.
Tak své urážky... (Chystá se zasadit Aeneovi ránu)
ARASPES
Počkej. (Zastaví ho)
IARBAS
Ničemo, (Dýka mu vypadne z ruky a Araspes ji zvedne)
nepříteli jdeš na pomoc?
AENEAS
Bídáku, oč se pokoušíš? (Araspovi, v jehož ruce spatřil dýku)
OSMIDAS
(Vše je ztraceno.)
SCÉNA VIII
DIDO se strážemi a předešlí
OSMIDAS
Královno, zradili nás.
Kdyby Arbakova pomoc nepřišla včas,
udatný Aeneas
by dnes zahynul krutou ranou.
DIDO
Kdo je ten zrádce a kde přebývá?
OSMIDAS
Pohleď, ještě drží ten nůž. (Ukáže na Araspa)
DIDO
(Araspovi) Kdo probudil v tvém srdci
tak barbarskou touhu?
ARASPES
Sláva mého pána a má povinnost.
OSMIDAS
Jakže! Vždyť i sám Arbaces
odmítá...
ARASPES
Vím, že mě odsoudí,
jeho hněvu se obávám,
avšak nebyl to zločin a ničeho nelituji.
DIDO
Hlídejte ho. Nestydíš se
za svůj bezbožný čin?
ARASPES
Tisíckrát bych totéž znovu učinil.
AENEAS
(Iarbovi) Šlechetný protivníku,
tolik ctnosti jsem u tebe nečekal.
Dovol, ať na svou hruď...
IARBAS
Odstup, Aenee.
Věz, že život ti daroval Araspes
a že tvou krev chci já, Iarbas.
DIDO
Ty jsi Iarbas?
AENEAS
Král Maurů?
DIDO
Král tak zlé úmysly
v srdci neskrývá, ty jsi lhář.
Odzbrojte ho.
IARBAS
Nikdo (Vytahuje meč)
ať se neodvažuje přiblížit, jinak ho probodnu.
DIDO
Hej, na co čekáte?
Buď se mi vzdá, nebo mi mrtvý padne k nohám.
OSMIDAS
(Iarbovi: Zachraň se pro pomstu.)
IARBAS
Zde je můj meč.
SCENA IX
DIDO, AENEAS
DIDO
Aenee, unikl jsi
té kruté ráně,
a mně bohové přejí tak krásný život.
AENEAS
Ó bože, královno.
DIDO
Ještě
snad pochybuješ o mé oddanosti?
AENEAS
Ne.Mnohem bolestnější
je mé neštěstí. Osud si žádá...
DIDO
Vylož mi jasně své úmysly.
AENEAS
Žádá si (umírám bolestí), abych tě opustil.
DIDO
Abys mě opustil! Proč?
AENEAS
Jovovo znamení,
stín mého otce, vlast, bohové,
daný slib, povinnost, čest a sláva
mě k břehům italským dnes už volají.
DIDO
A proč jsi až doteď
přede mnou proradně skrýval svůj plán?
ENEA
Bylo to ze soucitu...
DIDO
Jakýpak soucit. Prolhanými ústy
jsi mi věrnost sliboval,
a zatím v srdci jsi už zvažoval,
jak daleko ode mě odejdeš.
Komu, já nebohá, ještě kdy uvěřím?
Ubohý trosečník ve vlnách,
sama ho najdu na břehu, sama ho zachráním
před bouřícím mořem, ztracené lodi
a zbraně mu navrátím a určím mu místo
ve svém srdci, ve svém království, a jemu je to málo.
Tohle má být vděk?
Komu, já nebohá, ještě kdy uvěřím?
AENEAS
Dokud budu živ, ó Didono,
budeš má něžná vzpomínka.
Nikdy bych neodjel,
kdybych z vůle bohů nemusel
zasvětit své úsilí
Římské říši.
DIDO
Bohové zajisté nemají
jinou starost než tvůj osud.
Běž tedy, jdi za svým údělem,
hledej své italské království; vlnám a větrům
svěř své naděje. Ale slyš:
samo nebe udělá z vln
posly mé pomsty.
Pozdě budeš litovat,
že ses vydal všanc běsnícímu živlu,
a marně budeš volat svou Didonu.
AENEAS
Kdybys tak viděla mé srdce...
DIDO
Nech mě, jsi zrádce.
AENEAS
Alespoň si z mých úst,
s tváří již méně zachmuřenou,
vyslechni poslední sbohem.
DIDO
Nech mě, jsi nevděčník.
AENEAS
I přes všechen svůj hněv
nemáš důvod mě odsuzovat.
DIDO
Ničemo.
Nemá snad důvod, nevděčníku,
srdce opuštěné tím,
kdo mu věrnost přísahal?
Duše milující,
pokud jste to samy zakusily,
povězte to za mne.
Proradný, ty sám víš,
zda za odměnu zradu
jsem si zasloužila od tebe.
Co asi jsou muka,
duše milující,
ne-li to, co prožívám teď já? (Odchází)
SCÉNA X
AENEAS sám
AENEAS
Strpím,
aby tak krutý nevděk
byl odměnou za tvou věrnost, má milá?
Tolik lásky, tolik darů...
Ach, než bych tě měl opustit,
to raději ať zhyne Itálie, svět,
mou slávu ať pohřbí
hluboké zapomnění,
Trója ať znovu skončí v plamenech.
Ach, co to říkám? Mé
milostné třeštění
mi, drahý otče, odpusť, stydím se,
to mluvil Amor, ne Aeneas.
Odplujme. A bezbožný Maur
bude objímatmůj poklad?
Ne... Však bude zatím
svému otci syn jen křivě přísahat?
Otče, lásko, žárlivosti, bohové, radu dejte mi.
Ať setrvám na břehu,
či napnu plachty,
nevěrným, krutým
jsem zván.
A zatím se ztrácím
v neblahých pochybách,
nemohu odejít a nemohu zůstat;
trpím však,
a odejdu-li, nebo zůstanu,
má muka budou stejná.
Konec prvního dějství
|
|
ATTO SECONDO
SCENA I
DIDONE con foglio alla mano, OSMIDA
DIDONE
Già so che si nasconde
de’ Mori il re sotto il mentito Arbace.
Ma sia qual più gli piace, egli m’offese
e senz’altra dimora,
o suddito, o sovrano, io vuo’ che mora.
Ecco, su questo foglio
la sentenza fatal già scrissi, e voglio
che tosto Osmida sia
esecutor della vendetta mia.
OSMIDA
Ed in me de’ tuoi cenni
l’esecutore il più fedel vedrai.
DIDONE
Premio da me ne avrai.
OSMIDA
Eh qual premio, o regina. Adopro invano
per te fede e valore.
Occupa solo Enea tutto il tuo core.
DIDONE
Taci, non rammentar quel nome odiato.
È un perfido, è un ingrato.
OSMIDA
Se lo torni a mirar, ti placherai.
DIDONE
Ritornarlo a mirar? Per finch’io viva
mai più non mi vedrà quell’alma rea.
SCENA II
SELENE, e detti
SELENE
Teco vorrebbe Enea
parlar se gliel’ concedi.
DIDONE
Enea! Dov’è?
SELENE
Qui presso,
che sospira il piacer di rimirarti.
DIDONE
Temerario. Che venga. Selene, parti.
OSMIDA
Io non tel dissi? Enea
tutta del cor la libertà t’invola.
DIDONE
Non tormentarmi più, lasciami sola. (Parte Osmida)
SCENA III
DIDONE ed ENEA
DIDONE
Come! Ancor non partisti? Adorna ancora
questi barbari lidi il grande Enea?
ENEA
Del tuo, dell’onor mio
sollecito ne vengo. Io so che vuoi
del Moro il fiero orgoglio
con la morte punir.
DIDONE
Eccone è il foglio.
ENEA
La gloria non consente
ch’io vendichi in tal guisa i torti miei.
Se per me lo condanni...
DIDONE
Condannarlo per te! Troppo t’inganni.
Passò quel tempo, Enea,
che Dido a te pensò; spenta è la face,
è sciolta la catena,
e del tuo nome or mi rammento appena.
ENEA
Oh Dio, con la sua morte
tutta contra di te l’Africa irriti.
DIDONE
Consigli or non desio,
tu provvedi al tuo regno, io penso al mio.
ENEA
Se sprezzi il tuo periglio,
donalo a me. Grazia per lui ti chieggio.
DIDONE
Sì, veramente io deggio
a sì fedele amante.
Per tanti oltraggi ho da premiarti ancora?
Perché tu lo vuoi salvo, io vuo’ che mora.
ENEA
Idol mio, che pur sei
ad onta del destin l’idolo mio,
placa il tuo sdegno e rasserena i rai.
Quell’Enea tel’ domanda
che tuo cor, che tuo bene, un dì chiamasti,
più della vita tua, più del tuo soglio.
DIDONE
Basta, vincesti, eccoti il foglio.
Vedi quanto t’adoro ancora, ingrato.
Con un tuo sguardo solo
mi togli ogni difesa e mi disarmi.
Ed hai cor di tradirmi? E puoi lasciarmi?
Tu mi guardi, e ti confondi,
tu sospiri, e non rispondi,
dimmi almen, se quel sospiro
è principio di pietà.
Sì, ben mio, ti leggo in volto
che per me ti parla amore,
né tranquillo è il tuo bel core
meditando infedeltà.
SCENA IV
ENEA, ed IARBA
IARBA
Che fa l’invitto Enea? Gli veggo ancora
del passato timore i segni in volto.
ENEA
Iarba da’ lacci è sciolto!
Chi ti diè libertà?
IARBA
Permette Osmida
che per entro la reggia io mi raggiri,
ma vuol ch’io vada errando
per sicurezza tua senza il mio brando.
ENEA
Così tradisce Osmida
il comando real?
IARBA
Dimmi, che temi?
Ch’io m’involi al castigo o a queste mura?
Troppo vi resterò per tua sventura.
ENEA
La tua sorte presente
è degna di pietà, non di timore.
IARBA
Risparmia al tuo gran core
questa inutil pietà. So che a mio danno
de la reina irriti i sdegni insani.
Solo in tal guisa sanno
gli oltraggi vendicar gli eroi troiani.
ENEA
Leggi. La regal donna in questo foglio
la tua morte segnò di propria mano.
Se Enea fosse africano
Iarba estinto saria. Prendi, ed impara,
barbaro, discortese,
come vendica Enea le proprie offese.
Vedi nel mio perdono,
perfido traditor,
quel generoso cor
che tu non hai.
Vedilo, e dimmi poi,
se gli africani eroi
tanta virtù nel seno
ebbero mai. (Parte)
SCENA V
IARBA, e poi OSMIDA
IARBA
Così strane venture io non intendo!
OSMIDA
Signor, ove ten’vai?
Nelle mie stanze ascoso
per tuo, per mio riposo, io ti lasciai.
In periglio tu sei, che se Didone
libero errar ti vede,
temerà di mia fede.
IARBA
A tal oggetto
disarmato io me n’vo, fin che non giunga
l’amico stuol che a vendicarmi affretto.
OSMIDA
Va’ pur, ma ti rammenta
ch’io sol per tua cagione...
IARBA
Fost’infido a Didone.
OSMIDA
E che tu per mercede...
IARBA
So qual premio si debba alla tua fede. (Parte)
OSMIDA
A ragione, infedele
con Didone son io. Così punisco
l’ingiustizia di lei che mai non diede
un premio della mia fede.
Pensa che il trono aspetto,
che n’ho tua fede in pegno
e che donando un regno
ti fai soggetto un re.
Un re che tuo seguace
ti sarà fido in pace.
E se guerrier lo vuoi
contro i nemici tuoi
combatterà per te. (Parte)
SCENA VI
Pensile giardino amenissimo, consparso di vasi, statue, fontane e lunghi viali di platani.
ENEA, poi subito ARASPE
ENEA
Fra il dovere e l’affetto,
ancor dubbioso in seno ondeggia il core.
ARASPE
Di te finora in traccia
scorsi la reggia.
ENEA
Amico,
vieni fra queste braccia.
ARASPE
Allontanati, Enea, son tuo nemico.
(Snuda la spada) Snuda, snuda quel ferro,
guerra con te, non amicizia io voglio.
ENEA
Enea stringer l’acciaro
contro il suo difensor?
ARASPE
Olà, che tardi?
ENEA
La mia vita è tuo dono.
Prendila pur, se vuoi, contento io sono.
Ma ch’io debba a tuo danno armar la mano,
generoso guerrier, lo speri invano.
ARASPE
Se non impugni il brando,
a ragion ti dirò codardo e vile.
ENEA
Questa, ad un cor virile,
vergognosa minaccia Enea non soffre.
Ecco, per soddisfarti io snudo il ferro,
di codardia tacciato,
e per non esser vil mi rendo ingrato.
(Cominciano a battersi)
SCENA VII
SELENE e detti
SELENE
Tanto ardir nella reggia? Olà. fermate!
Araspe traditor?
ARASPE
Bella Selene,
puoi tu sola avanzarti
a tacciarmi così.
SELENE
T’accheta, e parti.
ARASPE
Son qual nave fra più venti
combattuta in alto mare,
pure appare amica stella
che sperare ancor mi fa.
Fra la speme ed il timore
gode e pena questo core,
ma la torbida procella,
ahi, calmarsi or non sa.
SCENA VIII
SELENE ed ENEA
ENEA
Allor che Araspe a provocar mi venne,
del suo signor sostenne
le ragioni con me. La sua virtude
se condannar pretendi,
troppo quel core ingiustamente offendi.
SELENE
Ah generoso Enea,
brama Didone
teco parlar.
ENEA
Poc’anzi
dal suo real soggiorno io trassi il piede.
Se di nuovo mi chiede
ch’io resti in questa arena,
invan s’accrescerà la nostra pena.
SELENE
Oh Dio! Se non l’ascolti,
tu sei troppo inumano.
ENEA
L’ascolterò, ma l’ascoltarla è vano.
SCENA IX
SELENE sola
SELENE
Chi udì, chi vide mai
del mio, più strano amor, sorte più ria?
Taccio la fiamma mia
e vicina al mio bene
so scoprirgli l’altrui, non le mie pene.
Anime tormentate
da gelosia d’amore,
se fia che m’ascolate,
pensate al mio dolore,
e usatemi pietà.
Ancor ne la speranza,
quel è dolce contento,
temer ne la costanza,
è così il gran tormento,
che forse egual non ha.
SCENA X
Stanze di Didone, con sedie.
DIDONE, poi ENEA
DIDONE
Incerta del mio fato
io più viver non voglio. È tempo ormai
che per l’ultima volta Enea si tenti.
ENEA
Ad ascoltar di nuovo
i rimproveri tuoi vengo, o regina.
So che vuoi dirmi ingrato,
perfido, mancator, spergiuro, indegno.
Chiamami come vuoi, sfoga il tuo sdegno.
DIDONE
No, sdegnata io non sono. Infido, ingrato,
perfido, mancator più non ti chiamo.
Rammentarti non bramo i nostri ardori,
da te chiedo consigli e non amori.
Siedi.
ENEA
(Che mai dirà?)
DIDONE
Già vedi, Enea,
che fra nemici è il mio nascente impero.
Sprezzai finora, è vero,
le minacce e ’l furor; ma Iarba offeso,
quando priva sarò del tuo sostegno,
mi torrà per vendetta e vita, e regno.
In così dubbia sorte
ogni rimedio è vano.
Deggio incontrar la morte,
o al superbo african porger la mano.
L’uno e l’altro mi spiace, e son confusa.
Alfin femmina e sola,
lungi dal patrio ciel, perdo il coraggio
e non è meraviglia
s’io risolver non so.Tu mi consiglia.
ENEA
Dunque, fuor che la morte,
o il funesto imeneo,
trovar non si potria scampo migliore?
DIDONE
V’era purtroppo.
ENEA
E quale?
DIDONE
Se non sdegnava Enea d’esser mio sposo,
l’Africa avrei veduta,
dall’Arabico seno al mar d’Atlante,
in Cartago adorar la sua regnante.
Dimmi, che far degg’io? Con alma forte
come vuoi, sceglierò Iarba, o la morte.
ENEA
Iarba, o la morte! E consigliarti io deggio?
Colei che tanto adoro
all’odiato rival vedere in braccio?
Colei...
DIDONE
Se tanta pena
trovi nelle mie nozze, io le ricuso.
Ma per tormi agl’insulti,
necessario è il morir. Stringi quel brando,
svena la tua fedele.
È pietà con Didone esser crudele.
ENEA
Ch’io ti sveni? Ah più tosto
cada sopra di me del ciel lo sdegno.
Prima scemin gli Dei,
per accrescer tuoi giorni, i giorni miei.
DIDONE
Dunque a Iarba mi dono. Olà.
ENEA
Deh, ferma.
Troppo, oh Dio, per mia pena
sollecita tu sei.
DIDONE
Dunque mi svena.
ENEA
No.Si ceda al destino. A Iarba stendi
la tua destra real; di pace priva
resti l’alma d’Enea, pur che tu viva.
DIDONE
Già che d’altri mi brami,
appagarti saprò. Iarba si chiami.
Vedi quanto son io
ubbidiente a te.
ENEA
Regina, addio.
DIDONE
Dove, dove? T’arresta.
Del felice imeneo
ti voglio spettatore.
(Resister non potrà.)
ENEA
(Costanza, o core.)
SCENA XI
IARBA e detti
IARBA
Didone, a che mi chiedi?
Sei folle, se mi credi
dall’ira tua, da tue minaccie oppresso,
non si cangia il mio cor, sempre è l’istesso.
ENEA
(Che arroganza!)
DIDONE
Deh, placa
il tuo sdegno, o signor. Tu col tacermi
il tuo grado e ’l tuo nome
a gran rischio esponesti il tuo decoro.
Ed io... Ma qui t’assidi
e con placido volto
ascolta i sensi miei.
IARBA
Parla, t’ascolto.
ENEA
Permettimi che ormai... (In atto di partire)
DIDONE
Fermati e siedi. (Ad Enea)
Troppo lunghe non fian le tue dimore.
(Resister non potrà.)
ENEA
(Costanza o core.) (Siede)
IARBA
Eh vada. Allor che teco
Iarba soggiorna, ha da partir costui.
ENEA
(Ed io lo soffro?)
DIDONE
In lui
invece d’un rival trovi un amico.
Ei sempre a tuo favore
meco parlò. Per suo consiglio io t’amo.
Se credi menzognero
il labbro mio, dillo tu stesso. (Ad Enea)
ENEA
È vero.
IARBA
Dunque nel re de’ Mori
altro merto non v’è che un suo consiglio?
DIDONE
No, Iarba, in te mi piace
quel regio ardir che ti conosco in volto.
Amo quel cor sì forte,
sprezzator de’ perigli e della morte.
E se il ciel mi destina
tua compagna e tua sposa...
ENEA
Addio regina. Basta che fin ad ora
t’abbia ubbidito Enea.
DIDONE
Non basta ancora.
Siedi per un momento.
(Comincia a vacillar.)
ENEA
(Questo è tormento!)
IARBA
Troppo tardi, o Didone,
conosci il tuo dover. Ma pure io voglio
donar gli oltraggi miei
tutti alla tua beltà.
ENEA
(Che pena, o Dei!)
IARBA
In pegno di tua fede
dammi dunque la destra.
DIDONE
Io son contenta.
A più gradito laccio amor pietoso
stringer non mi potea.
ENEA
Più soffrir non si può. (Si leva agitato)
DIDONE
Qual ira, Enea?
ENEA
Ma, che vuoi? Non ti basta
quanto finor soffrì la mia costanza?
DIDONE
Eh taci.
ENEA
Che tacer? Tacqui abbastanza.
Vuoi darti al mio rivale,
brami che tel consigli,
tutto faccio per te, che più vorresti?
Ch’io ti vedessi ancor fra le sue braccia?
Dimmi che mi vuoi morto, e non ch’io taccia.
DIDONE
Odi. A torto ti sdegni. (Si alza)
Sai che per ubbidirti...
ENEA
Intendo, intendo.
Io sono il traditor, son io l’ingrato,
tu sei quella fedele
che per me perderebbe e vita, e soglio,
ma tanta fedeltà veder non voglio. (Parte rissoluto)
SCENA XII
DIDONE, e IARBA
DIDONE
Senti.
IARBA
Lascia ch’ei parta.
DIDONE
I sdegni suoi
a me giova placar.
IARBA
Di che paventi?
Dammi la destra, e mia
di vendicarti poi la cura sia.
DIDONE
D’imenei non è tempo.
IARBA
Perché?
DIDONE
Più non cercar.
IARBA
Saperlo io bramo.
DIDONE
Già che saperlo vuoi, perché non t’amo,
perché mai non piacesti agli occhi miei,
perché odioso mi sei, perché mi piace
più che Iarba fedele, Enea fallace.
IARBA
Dunque,o perfida, io sono
un oggetto di riso agli occhi tuoi?
Ma sai chi Iarba sia?
Sai con chi ti cimenti?
DIDONE
So che un barbaro sei, né mi spaventi.
IARBA
Chiamami pur così.
Forse pentita un dì
pietà mi chiederai,
ma non l’avrai da me.
Quel barbaro che sprezzi
non placheranno i vezzi;
né soffrirà l’inganno
quel barbaro da te. (Parte)
SCENA XIII
DIDONE sola
DIDONE
E pure in mezzo all’ire
trova pace il mio cor. Iarba non temo,
mi piace Enea sdegnato, ed amo in lui
com’effetti d’amor gli sdegni sui.
Chi sa se, pietosi Numi,
rammentatevi almeno
che foste amanti un dì come son io,
ed abbia il vostro cor pietà del mio?
Va lusingando Amore
il credulo mio core,
gli dice: «Sei felice»,
ma non sarà così.
Per poco mi consolo,
ma più crudele io sento
poi ritornar quel duolo
che sol per un momento
dall’alma si partì.
Fine dell’atto secondo
|
DRUHÉ DĚJSTVÍ
SCÉNA I
DIDO s listinou v ruce, OSMIDAS
DIDO
Už vím, že pod maskou Arbaka
se skrývá maurský král.
Ale ať se vydává za kohokoli, urazil mě,
a tak chci, aby neprodleně,
ať je sluhou nebo pánem, zhynul.
Zde na tento list
jsem již napsala osudný rozsudek a chci,
aby Osmidas ihned
vykonal mou pomstu.
OSMIDAS
A já budu nejvěrnější
vykonavatel tvé vůle, uvidíš.
DIDO
Já tě za to odměním.
OSMIDAS
Jakápak odměna, královno? Nadarmo
ti sloužím tak věrně a statečně,
když v srdci máš jen Aenea.
DIDO
Mlč, nepřipomínej mi to jméno.
Nenávidím ho, je to zrádce a nevděčník.
OSMIDAS
Až ho znovu uvidíš, uklidníš se.
DIDO
Znovu ho vidět? Co budu živa,
nikdy víc mě nespatří, ten ničemník.
SCÉNA II
SELENE a předešlí
SELENE
Aeneas by s tebou chtěl mluvit,
jestli dovolíš.
DIDO
Aeneas? Kde je?
SELENE
Je zde
a touží tě znovu spatřit.
DIDO
Ten si troufá. Ať vstoupí. Seleno, odejdi.
OSMIDAS
Neříkal jsem to? Aeneas
nadobro spoutal tvé srdce.
DIDO
Nemuč mě už, nech mě samotnou. (Osmidas odchází)
SCÉNA III
DIDO a AENEAS
DIDO
Jakže! Ještě jsi neodplul? Velký Aeneas
dosud zdobí tyto barbarské břehy?
AENEAS
Vracím se, neboť mi záleží
na tvé i na mé cti. Vím, že chceš
Maurovu sveřepou pýchu
ztrestat smrtí.
DIDO
Zde je rozsudek.
AENEAS
Má sláva mi nedovoluje,
abych se takovým způsobem mstil.
Pokud ho odsuzuješ kvůli mně...
DIDO
Odsoudit ho vůli tobě! To se mýlíš.
Aenee, je pryč ten čas, kdy
na tebe Dido myslila. Vášeň už pohasla,
pouta se přervala
a na tvé jméno si sotva kdy vzpomenu.
AENEAS
Můj bože, jeho smrtí
proti sobě poštveš celou Afriku.
DIDO
O tvé rady nežádám,
mysli na vlastní království a já se postarám o to své.
AENEAS
Pohrdáš-li vším, co ti hrozí,
daruj mi ho. Žádám pro něj tvou milost.
DIDO
Vskutku mám být zač vděčná
tak věrnému milenci.
Za tolik urážek tě mám ještě odměnit?
Když ty ho chceš zachránit, já chci, aby zhynul.
AENEAS
Předrahá, ty, jež jsi mi
navzdory osudu nejdražší,
utiš svůj hněv a rozjasni svůj zrak.
Prosí tě o to Aeneas, jemuž
jsi říkávala: má lásko, mé blaho,
jehož jsi milovala víc než svůj život a než svůj trůn.
DIDO
To stačí, zvítězil jsi, zde je ten list.
Vidíš, že tě stále zbožňuji, ty nevděčníku.
Jediným pohledem
mě zdoláš a odzbrojíš.
A máš to srdce mě zradit? Dokážeš mě opustit?
Hledíš na mě a jsi zmatený,
vzdycháš a neodpovídáš,
řekni aspoň, zda ty vzdechy
jsou znamením soucitu,
Ano, můj drahý, čtu ti ve tváři,
že v tobě budím lásku
a že tvé srdce není klidné,
když pomýšlí na zradu.
SCÉNA IV
AENEAS, IARBAS
IARBAS
Co dělá nepřemožitelný Aeneas? Ještě
v jeho tváři vidím stopy strachu.
AENEAS
Iarbas už není spoutaný!
Kdo ti dal svobodu?
IARBAS
Osmidas dovolil,
abych se procházel po paláci,
ale chce, abych pro tvé bezpečí
chodil bez meče.
AENEAS
Tak Osmidas překračuje
královské nařízení?
IARBAS
Řekni mi, čeho se bojíš?
Že uniknu trestu, že zdolám tyto zdi?
Zůstanu tu dlouho, ke tvé lítosti.
AENEAS
Tvůj současný úděl
vzbuzuje můj soucit, ne strach.
IARBAS
Své velkodušné srdce
tohoto zbytečného soucitu ušetři. Vím, že
královnu popouzíš k nenávisti vůči mně.
Jen takovým způsobem se za pohanu
dokáží mstít trojští rekové.
AENEAS
Čti, královna zde na této listině
podepsala vlastní rukou tvou smrt.
Kdyby byl Aeneas Afričan,
Iarbas by už nežil. Vezmi si ji a pamatuj,
neuctivý barbare,
jak se za urážku mstí Aeneas.
Snad v mém odpuštění,
ty proradný zrádce,
spatříš ušlechtilé srdce,
které sám nemáš.
Pohleď a řekni mi,
zda afričtí hrdinové
někdy měli v duši
tolik ctnosti. (Odchází)
SCÉNA V
IARBAS, pak OSMIDAS
IARBAS
Tak podivným věcem nerozumím!
OSMIDAS
Kam jdeš, pane?
Ukryl jsem tě ve svých komnatách,
abychom ty i já měli klid.
Teď jsi v nebezpečí. Pokud tě Dido
spatří volně se procházet,
pojme podezření, že jsem ji zradil.
IARBAS
Právě protochodím beze zbraně,
dokud mě nepřijdou pomstít
spřátelení ozbrojenci, které jsem spěšně povolal.
OSMIDAS
Choď si, ale pamatuj,
že já sám jsem kvůli tobě...
IARBAS
Zradil Didonu.
OSMIDAS
A ty jsi mi z vděčnosti...
IARBAS
Vím, jak se odvděčit za tvou věrnost. (Odchází)
OSMIDAS
Zcela právem
Didonu zrazuji. Tak se pomstím
za její nespravedlnost, neboť ona mě nikdy
neodměnila za mou věrnost.
Nezapomeň, že očekávám trůn
jako záruku naší úmluvy,
a že udělíš-li mi království
získáš vazala.
Krále, jenž ti bude věrným
spojencem v míru.
A povoláš-li ho do zbraně,
s tvými nepřáteli
se za tebe bude bít. (Odchází)
SCÉNA VI
Půvabná terasová zahrada. V ní vázy, sochy, fontány a dlouhé platanové aleje.
AENEAS, hned za ním ARASPES
AENEAS
Mé srdce se stále zmítá v pochybách,
váhá mezi povinností a láskou.
ARASPES
Až dosud jsem za tebou
stále chodil po paláci.
AENEAS
Příteli,
pojď, ať tě obejmu.
ARASPES
Odstup Aenee, já jsem tvůj nepřítel.
(Obnažuje meč) Obnaž, obnaž svůj meč;
chci s tebou bojovat, ne se přátelit.
AENEAS
Aeneas má tasit meč
proti svému ochránci?
ARASPES
Hej, proč váháš?
AENEAS
Daroval jsi mi život.
Vezmi si ho, chceš-li, já budu rád.
Však že bych na tebe vztáhl zbraň,
šlechetný bojovníku, v to doufáš marně.
ARASPES
Když neuchopíš meč,
po právu tě nazvu zbabělcem.
AENEAS
Aeneovo mužné srdce
takové potupné výhrůžky nestrpí.
Nuže, abych ti vyhověl, vytasím meč.
Ty jsi mě nazval zbabělcem.
Já, abych jím nebyl, se musím stát nevděčníkem.
(Začnou se bít)
SCÉNA VII
SELENE a předešlí
SELENE
Taková troufalost zde v paláci? Hej, přestaňte!
Araspes a zrádce?
ARASPES
Krásná Seleno,
ty jediná mě smíš
takhle obvinit.
SELENE
Uklidni se a odejdi.
ARASPES
Jsem jako loď zmítaná
rozličnými větry na širém moři,
a přece vidím příznivou hvězdu,
jež mi ještě dává naději.
Uprostřed naděje a strachu
se mé srdce radujei trpí,
však temná bouře,
ach, ta již se neztiší.
SCÉNA VIII
SELENE a AENEAS
AENEAS
Když mě Araspes provokoval,
hájil tak přede mnou
zájmy svého pána. Chceš-li
odsuzovat jeho smělost,
velmi nespravedlivě mu křivdíš.
SELENE
Ach, ty velkodušný Aenee.
Dido si s tebou
přeje mluvit.
AENEAS
Před chvílí
jsem vyšel z jejích královských komnat.
Chce-li mne znovu žádat,
abych neopouštěl tyto břehy,
naše utrpení bude ještě větší.
SELENE
Ó bože! Pokud ji nevyslechneš,
jsi až příliš nelidský.
AENEAS
Vyslechnu ji, ale je to zbytečné.
SCÉNA IX
SELENE sama
SELENE
Kdo kdy slyšel, kdo kdy viděl
podivnější lásku, krutější osud než ten můj?
Dusím v sobě žár
a svému milenému
vyjevím snáze cizí než svůj vlastní žal.
Duše trýzněné
žárlivostí z lásky,
pokud mne slyšíte,
myslete na mou bolest
a projevte mi soucit.
I v čase naděje
a sladkého štěstí
se věčně obávat,
toť utrpení,
jakému rovna není snad.
SCÉNA X
Didoniny komnaty se židlemi.
DIDO,pak AENEAS
DIDO
Nechci žít v nejistotě
o svém osudu. Je čas
ještě naposledy vyzpovídat Aenea.
AENEAS
Královno, vracím se
naslouchat tvým výčitkám.
Vím, že pro tebe jsem nevděčník,
proradný věrolomník, nehodný křivopřísežník.
Nazvi mě, jak chceš, dej průchod svému hněvu.
DIDO
Ne, já se nehněvám. Už ti neříkám nevděčník,
proradný věrolomník, nehodný křivopřísežník.
Nechci už ti připomínat náš milostný žár,
chci, abys mi radil, ne mě miloval.
Posaď se.
AENEAS
(Co asi řekne?)
DIDO
Jak vidíš, Aenee,
má rodící se říše je obklopena nepřáteli.
Je pravda, že jsem až dosud pohrdala
hrozbami a hněvem; však zhrzený Iarbas,
když zůstanu bez tvé podpory,
mě z pomsty připraví jak o život, tak o království.
Můj osud je nejistý
a každá pomoc marná.
Musím buď zemřít,
nebo dát ruku tomu pyšnému Afričanovi.
Obojí je pro mě trpké a jsem zmatená.
Jako žena, navíc osamocená,
daleko od rodné země, začínám ztrácet odvahu
a není žádný div,
že se nedokážu rozhodnout. Poraď mi.
AENEAS
Tedy kromě smrti
či neblahého sňatku
by se nenašlo lepší východisko?
DIDO
Takové zde již bylo, žel.
AENEAS
A jaké?
DIDO
Kdyby Aeneas neodmítl stát se mým manželem,
mohla jsem spatřit, jak se celá Afrika
od Arábie až k Atlantiku
uctivě klaní Kartágu.
Řekni mi, co mám dělat? Statečně,
jak ty budeš chtít, vyberu si buď Iarba, nebo smrt.
AENEAS
Iarba, nebo smrt! A já ti mám radit?
Tu, kterou tolik miluji,
vidět v náručí protivníka?
Tu...
DIDO
Pakliže tě můj sňatek
tolik trápí, odmítnu ho.
Však abych unikla ponížení,
musím zemřít. Uchop ten meč
a probodni svou milou.
Způsobit Didoně krutost bude milosrdné.
AENEAS
Já tě mám zabít? Ach, to raději
ať na mne dopadne boží hněv.
Spíše ať sami bohové zahynou,
jen abychom ty i já mohli déle žít.
DIDO
Tak tedy se oddám Iarbovi. Hej!
AENEAS
Ach, počkej.
Ó bože, trápí mě,
že se tak ukvapuješ.
DIDO
Tak mě probodni.
AENEAS
Ne. Podřiďme se tedy osudu. Podej Iarbovi
svou královskou pravici; a duše Aeneova
ať navždy ztratí klid, jen když ty budeš žít.
DIDO
Když si přeješ, abych patřila jinému,
budeš spokojen. Zavolejte Iarba.
Zde vidíš,
jak tě poslouchám.
AENEAS
Královno, sbohem.
DIDO
Ale kampak? Zastav se.
Chci, abys přihlížel
té šťastné svatbě.
(Jistě neodolá.)
AENEAS
(Věrnost údělu, nebo láska.)
SCÉNA XI
IARBAS a předešlí
IARBAS
Didono, proč jsi pro mě poslala?
Jsi bláhová, věříš-li,
že mě tvůj hněv a hrozby zastraší.
Já se neměním, jsem stále týž.
AENEAS
(Jaká zpupnost!)
DIDO
Ach pane,
utiš svůj hněv. Tím, že jsi mi tajil
svou hodnost a své jméno,
riskoval jsi velké ponížení.
A já... Však posaď se zde
a s klidnou tváří
vyslechni si mé úmysly.
IARBAS
Mluv, poslouchám tě.
AENEAS
Dovol, abych už... (Chystá se odejít)
DIDO
Zastav se a sedni si. (Aeneovi)
Příliš dlouho se zde nezdržíš.
(Jistě neodolá.)
AENEAS
(Věrnost údělu, nebo láska.) (Sedne si)
IARBAS
Ať si jde. Když je u tebe
Iarbas, on by měl odejít.
AENEAS
(A já to strpím?)
DIDO
Namísto soka
v něm najdeš přítele.
Stále se za tebe
u mě přimlouval. To na jeho radu tě miluji.
Řekni ty sám,
zda má ústa lžou. (Aeneovi)
AENEAS
Je to pravda.
IARBAS
Tedy král Maurů nemá,
krom jeho přímluvy, jinou zásluhu?
DIDO
Ne, Iarbe, na tobě se mi líbí
vznešená kuráž, kterou ti čtu ve tváři.
Miluji tvé statečné srdce,
jež pohrdá nebezpečím a smrtí.
A pokud mě nebe určilo
za tvou družku a ženu...
AENEAS
Sbohem, královno. Dost na tom, že až doteď
tě Aeneas poslouchal.
DIDO
To ještě nestačí.
Sedni si na chvíli.
(Začíná váhat.)
AENEAS
(To jsou muka!)
IARBAS
Příliš pozdě si, Didono,
uvědomuješ svou povinnost.Však i já chci
obětovat všechny své urážky
tvé kráse.
AENEAS
(Jaké utrpení, óbohové!)
IARBAS
Na znamení oddanosti
mi tedy podej pravici.
DIDO
Jsem spokojená.
Krásnějším poutem mě milosrdná láska
svázat nemohla.
AENEAS
Tolik utrpení nelze snést. (Vstává rozrušen)
DIDO
Proč se hněváš, Aenee?
AENEAS
Co ještě chceš? Nestačí ti,
co všechno jsem až do této chvíle strpěl?
DIDO
Ach mlč.
AENEAS
Nač mlčet? Už jsem mlčel dost.
Chceš se oddat mému sokovi,
přeješ si, abych ti to schválil,
vše dělám jen pro tebe, co víc bys ještě chtěla?
Abych se ještě díval, jak tě objímá?
Řekni, že mě chceš vidět mrtvého, ale ne, že mám mlčet.
DIDO
Poslouchej. Zbytečně se zlobíš. (Vstane)
Víš, že abych tě uposlechla...
AENEAS
Chápu, jistě.
Já jsem ten zrádce, já jsem ten nevděčník,
a ty jsi ta věrná,
která by kvůli mně obětovala život i trůn.
Ale ne, tolik oddanosti nežádám. (Rozhodným krokem odchází)
SCÉNA XII
DIDO, IARBAS
DIDO
Poslyš.
IARBAS
Nech ho odejít.
DIDO
Měla bych ho
uklidnit.
IARBAS
Čeho se bojíš?
Dej mi svou ruku, a pomstít tě
pak už bude moje starost.
DIDO
Na svatbu teď není čas.
IARBAS
Proč?
DIDO
Víc se neptej.
IARBAS
Chci to vědět.
DIDO
Když to chceš vědět, tak tedy věz, že tě nemiluji,
že ses mi nikdy nelíbil,
že se mi protivíš a že milejší než oddaný Iarbas
je mi nespolehlivý Aeneas.
IARBAS
Zrádkyně, já tedy jsem
ti k smíchu?
Ale víš, kdo je to Iarbas?
Víš, s kým si zahráváš?
DIDO
Vím, že jsi barbar a že mě neděsíš.
IARBAS
Klidně mi tak říkej.
Možná mě jednou s lítostí
poprosíš o milost;
té se však ode mě nedočkáš.
Toho barbara, jímž tolik pohrdáš,
neobměkčí lichotky;
ten barbar už se tebou
nedá ošálit. (Odchází)
SCÉNA XIII
DIDO sama
DIDO
Uprostřed všeho hněvu
mé srdce přece nachází klid. Iarba se nebojím,
líbí se mi rozhněvaný Aeneas a miluji na něm
jak projevy lásky, tak i jeho hněv.
Zdalipak si, slitovní bohové,
alespoň vzpomenete,
že i vy jste kdysi milovali jako já,
a zdalipak vaše srdce se mnou soucítí?
Láska mé důvěřivé srdce
klamně přesvědčuje
a říká: «Buď šťastná»,
ale tak tomu nebude.
Sotva se utěším, hned
mnohem krutější cítím
přicházet onu bolest,
jež na malý okamžik
mou duši opustila.
Konec druhého dějství
|
|
ATTO TERZO
SCENA I
Porto di Cartagine ingombrato da molte navi troiane pronte alla vela per il trasporto di Enea alle spiaggie d’Italia.
ENEA con seguito di Troiani, e poi IARBA con Mori
ENEA
Compagni invitti, a tollerare avvezzi
e del cielo e del mar gl’insulti e l’ire,
destate il vostro ardire,
che per l’onda infedele
è tempo già di rispiegar le vele.
(Qui va seguendo l’imbarco disturbato dall’arrivo di Iarba)
IARBA
Dove rivolge, dove
quest’eroe fuggitivo i legni e l’armi?
Vuol portar guerra altrove,
o da me col fuggir cerca lo scampo?
ENEA
Ecco un novello inciampo.
IARBA
In questa guisa
tu lasci in abbandono
la fida sposa, e di Cartago il trono?
ENEA
Alla mia gloria io cedo,
barbaro, e non a te, la sposae il regno.
IARBA
Per un momento il legno
può rimaner sul lido,
vieni, s’hai cor, meco a pugnar ti sfido.
ENEA
Vengo. Restate amici,
che ad abbassar quel temerario orgoglio
altri che il mio valor meco non voglio.
Già cadesti e sei vinto. O tu mi cedi,
o trafiggo quel core.
IARBA
Invan lo chiedi.
ENEA
Sì, mori. Ma che fo? Vivi, non voglio
nel tuo sangue infedele
quest’acciaro macchiar.
IARBA
Sorte crudele!
ENEA
Vivi, superbo, e regna.
Regna per gloria mia,
vivi per tuo rossor.
E la tua pena sia
il rammentar che in dono
ti diè la vita, e il trono,
pietoso il vincitor.
(Enea s’imbarca e partono le navi)
SCENA III
IARBA solo
IARBA
Ed io son vinto,ed io soffro una vita
che d’un vile stranier due volte è dono?
No. Vendetta, vendetta, e se non posso
nel sangue d’un rivale
tutto estinguer lo sdegno,
opprimerà la mia caduta un regno.
SCENA III
Deliziosa alberata che conduce al porto.
SELENE ed ARASPE
ARASPE
Tutta di Iarba all’ira
Veggo esposta Cartago,
a queste sponde
giunsero i Mori in suo soccorso.
SELENE
Oh, Dei!
Ma, che farà?
ARASPE
Nol sò: da un re possente,
ed a ragion sdegnato,
tutto si può temer.
SELENE
Deh, se tu m’ami,
dall’Africano infido
me difendi, ed Enea, Cartago, e Dido.
ARASPE
Ma poi, di me, che fia?
SELENE
Tu, dalla sorte mia
anche ad amar senza speranza impara.
Se può la tua virtù
amarmi a questa legge, io tel concedo,
ma non chieder di più.
ARASPE
Di più non chiedo.
SELENE
Ardi per me fedele,
serba nel cor lo strale,
ma non mi dir crudele,
se non avrai mercé.
Hanno sventura eguale
la tua, la mia costanza.
Per te non v’è speranza,
non v’è pietà per me. (Parte)
SCENA IV
ARASPE solo
ARASPE
So che lasciar dovrei
un amor senza speme,
ma, in un ben nato core,
fiamma, che pura nacque, unqua non muore.
Mio cor, non sospirar
perché schernito io sia.
Ci vuol la gelosia
per farci poi goder;
così dopo il penar
più dolce avrai il piacer.
SCENA V
DIDONE e poi OSMIDA, e SELENE
DIDONE
Va crescendo il mio tormento,
io lo sento e non l’intendo.
Giusti Dei, che mai sarà?
SELENE
Oh Dio, germana.
Alfine Enea...
DIDONE
Partì?
SELENE
No, ma fra poco
le vele scioglierà da’ nostri lidi.
DIDONE
E tu, cruda Selene,
partir lo vedi ed arrestar no ’lsai?
SELENE
Fu vana ogni mia cura.
DIDONE
Vanne, Osmida, e procura
che resti Enea per un momento solo.
M’ascolti e parta.
OSMIDA
Ad ubbidirti io volo. (Parte)
SCENA VI
DIDONE e SELENE, poi ARASPE
SELENE
Ah non fidarti. Osmida
tu non conosci ancor.
DIDONE
Lo so, purtroppo.
A questo eccesso è giunta
la mia sorte tiranna;
deggio chiedere aita a chi m’inganna.
SELENE
Non hai, fuor che in te stessa, altra speranza.
Vanne a lui, prega e piangi.
Chi sa, forse potrai vincer quel core.
DIDONE
Alle preghiere, ai pianti
Dido scender dovrà? Dido che seppe...
SELENE
O scordati il tuo grado,
o abbandona ogni speme;
amore e maestà non vanno insieme.
DIDONE
Araspe in queste soglie!
ARASPE
A te ne vengo
pietoso del tuo rischio. Il re sdegnato
di Cartagine i tetti arde e ruina.
Vedi, vedi, o regina,
le fiamme che lontane agita il vento.
Se tardi un sol momento
a placar il suo sdegno,
un sol giorno ti toglie e vita, e regno.
DIDONE
Restano più disastri
per rendermi infelice?
SELENE
Infausto giorno!
SCENA VII
OSMIDA e detti
DIDONE
Osmida.
OSMIDA
Arde d’intorno...
DIDONE
Lo so. D’Enea ti chiedo.
Che ottenesti da Enea?
OSMIDA
Partì l’ingrato.
DIDONE
Ritorna, Osmida,
corri, aduna insieme
armi, navi, guerrieri.
Raggiungi l’infedele,
lacera i lini suoi, sommergi i legni,
portami fra catene
quel traditore avvinto.
E se vivo non puoi, portalo estinto.
OSMIDA
Tu pensi a vendicarti, e cresce intanto
la sollecita fiamma.
DIDONE
È ver, corriamo.
Io voglio... Ah no...Restate...
Ma, la vostra dimora...
Io mi confondo... E non partisti ancora.
OSMIDA
Io volo adeseguir...
SCENA VIII
SELENE; che ritorna, DIDONE, e poi IARBA con Mori armati, ed OSMIDA
SELENE
Fuggi, o regina.
Son vinti i tuoi custodi,
non ci resta difesa.
Dalla cittade accesa
passan le fiamme alla tua reggia in seno
e di fumo e faville è il ciel ripieno.
DIDONE
Andiam, si cerchi altrove
per noi qualche soccorso.
SELENE
E come? E dove?
IARBA
Dove, così smarrita?
Forse al fedel troiano
corri a stringer la mano?
Va’ pure, affretta il piede,
che al talamo reale ardon le tende.
DIDONE
Lo so, questo è il momento
delle vendette tue. Sfoga il tuo sdegno,
or ch’ogn’altro sostegno il ciel mi fura.
IARBA
Già ti difende Enea, tu sei sicura.
DIDONE
Alfin sarai contento.
Mi volesti infelice, eccomi sola,
tradita, abbandonata,
senz’Enea, senz’amici e senza regno.
Timida mi volesti. Ecco Didone,
già sì fastosa e fiera, a Iarba accanto
alfin discesa alla viltà del pianto.
Vuoi di più? Via, crudel, passami il core,
è rimedio la morte al mio dolore.
IARBA
(Cedono gli sdegni miei.)
SELENE
(Giusti Numi, pietà.)
OSMIDA
(Soccorso, o Dei).
IARBA
E pur Didone, e pure
sì barbaro non son, qual tu mi credi.
L’offese io ti perdono
e mia sposa ti guido al letto e al trono.
DIDONE
Io sposa d’un tiranno,
d’un empio, d’un crudel, d’un traditore
che non sa che sia fede,
non conosce dover, non cura onore?
S’io fossi così vile,
saria giusto il mio pianto;
no, la disgrazia mia non giunse a tanto.
IARBA
In sì misero stato insulti ancora?
Olà, miei fidi, andate,
s’accrescano le fiamme. In un momento
si distrugga Cartago e non vi resti
orma d’abitator che la calpesti. (Partono i Mori, Osmida e Selene disperati)
Cadrà fra poco in cenere
il tuo nascente impero
e ignota al passaggiero
Cartagine sarà.
Se a te del mio perdono
meno è la morte acerba,
non meriti superba
soccorso né pietà.
SCENA IX
Reggia di Cartagine, dalla quale vedesi la città in lontano tutta in orribile incendio)
DIDONE, SELENE, OSMIDA
OSMIDA
Cedi a Iarba, o Didone.
SELENE
Conserva, colla tua, la nostra vita.
DIDONE
Solo per vendicarmi
del traditor Enea,
ch’è la prima cagion de’ mali miei,
l’aure vitali io respirar vorrei.
Ah, faccia il vento almeno,
facciano almen gli Dei le mie vendette.
E folgori e saette,
e turbini e tempeste
rendano l’aure e l’onde a lui funeste.
Vada ramingo, e solo, e la sua sorte
così barbara sia
che si riduca ad invidiar la mia.
SELENE
Deh, modera il tuo sdegno, anch’io l’adoro
e soffro il mio tormento.
DIDONE
Adori Enea?
SELENE
Sì, ma per tua cagion...
DIDONE
Ah, disleale,
tu rivale al mio amor?
SELENE
Ti fui rivale.
DIDONE
Parti, fuggi da me, core spietato.
SELENE
(Misera donna ove la guida il fato.) (Parte)
DIDONE
Mancano più nemici? Enea mi lascia,
trovo Selene infida,
Iarba m’insulta, e mi tradisce Osmida.
Ma, che feci, empi Numi? Io non macchiai
di vittime profane i vostri altari.
Né mai di fiamma impura
feci l’are fumar per vostro scherno.
Dunque, perché congiura
tutto il ciel contro me, tutto l’inferno?
OSMIDA
Ah, pensa a te, non irritar gli Dei.
DIDONE
Che Dei? Son nomi vani,
son chimere sognate, o ingiusti sono.
OSMIDA
(Gelo a tanta empietade! E l’abbandono.)
SCENA ULTIMA
DIDONE sola
DIDONE
Ah che dissi, infelice! A qual eccesso
mi trasse il mio furore!
Oh Dio, cresce l’orrore. Ovunque io miro
mi vien la morte, e lo spavento in faccia,
trema la reggia, e di cader minaccia.
Selene, Osmida, ah tutti,
tutti cedeste alla mia sorte infida;
non v’è chi mi soccorra o chi m’uccida.
Vado... Ma dove?... Oh Dio!
Resto... Ma poi, che fo?
Dunque morir dovrò
senza trovar pietà?
E v’è tanta viltà nel petto mio?
No, no. Si mora. E l’infedele Enea
abbia nel mio destino
un augurio funesto al suo cammino.
Precipiti Cartago,
arda la reggia e sia
il cenere di lei la tomba mia.
IL FINE
|
TŘETÍ DĚJSTVÍ
SCÉNA I
Přístav v Kartágu, v něm kotví mnoho trojských lodí připravených k vyplutí. Aeneas se chystá odplout k italským břehům.
AENEAS s družinou Trójanů, pak IARBAS s Maury
AENEAS
Neporazitelní druhové, zvyklí snášet
zlobu a hněv nebe i moře,
probuďte v sobě odvahu,
neboť je čas napnout plachty
a vyplout vstříc zrádným vlnám.
(Sleduje naloďování; vyruší ho příchod Iarba)
IARBAS
Kam tento hrdina na útěku
se svými loděmi a zbraněmi asi míří?
Chce rozsévat válku jinde,
nebo prchá přede mnou?
AENEAS
Hle, další svízel.
IARBAS
Takhle
opouštíš
svou věrnou nevěstu a kartaginský trůn?
AENEAS
Pro svou slávu, ne kvůli tobě,
barbare, se vzdávám nevěsty i trůnu.
IARBAS
Loď může chvíli
posečkat u břehu.
Zvu tě na souboj, máš-li odvahu.
AENEAS
Už jdu. Přátelé, vy stůjte;
tu drzou pýchu chci ztrestat
jen já sám.
Už jsi padl, jsi poražen. Buď se mi vzdáš,
nebo ti probodnu srdce.
IARBAS
O to mě žádáš marně.
AENEAS
Tak zemři. Ale co to činím? Žij, nechci
svůj meč poskvrnit
tvou pohanskou krví.
IARBAS
Jak krutý osud!
AENEAS
Žij si v pýše a kraluj.
Žij pro mou slávu
a pro svou hanbu.
A tvá bolest
ať ti připomíná,
že život i trůn ti daroval
milosrdný vítěz.
(Aeneas nastoupí na loď, lodě odplouvají)
SCÉNA III
IARBAS sám
IARBAS
Jsem poražen a musím snášet život,
jenž mi už dvakrát daroval ten ničemný cizinec?
Ne. Musím se pomstít, a nemohu-li
v krvi soka
uhasit svůj hněv,
má porážka dopadne na království.
SCÉNA III
Půvabná alej vedoucí k přístavu.
SELENE a ARASPES
ARASPES
Vidím Kartágo
vydané napospas Iarbovu hněvu;
ke zdejším břehům
ho připluli podpořit Maurové.
SELENE
Ó bohové!
Ale co teď asi udělá?
ARASPES
To nevím. Od mocného krále,
který je právem rozlícen,
můžeme očekávat cokoli.
SELENE
Však jestli mě miluješ,
před africkým neznabohem
ochráníš mě, Aenea, Kartágo i Didonu.
ARASPES
Ale pak, co se se mnou stane?
SELENE
Můj vlastní osud ať tě naučí
milovat i bez naděje.
Jsi-li tak ctný, že mě dokážeš
milovat i za takových podmínek, dovolím ti to,
ale víc nežádej.
ARASPES
Víc nežádám.
SELENE
Miluj mě věrně,
v srdci svém ponech Amorův šíp,
však neříkej, že jsem krutá,
pokud tvou lásku neodměním.
Tvá a má vytrvalost
mají podobně smutný osud.
Pro tebe není naděje,
já marně hledám soucit. (Odchází)
SCÉNA IV
ARASPES sám
ARASPES
Vím, že bych měl zanechat
lásky bez naděje,
však čistý plamen, jenž se zrodil
v ušlechtilém srdci, nikdy nepohasne.
Srdce mé, nevzdychej,
že se mi vysmívají.
Žárlit je nezbytné,
chceme-li zažít slast;
tak po všem utrpení
mnohem sladší bude tvá odměna.
SCÉNA V
DIDO, pak OSMIDAS a SELENE
DIDO
Mé utrpení narůstá,
cítím to a jsem zmatená.
Spravedliví bohové, co to znamená?
SELENE
Ach sestřičko.
Aeneas již...
DIDO
Odplul?
SELENE
Ne, ale za chvíli
napne plachty a odrazí od našich břehů.
DIDO
A ty, bezcitná Seleno,
ho vidíš odplouvat a zastavit ho neumíš?
SELENE
Všechny mé snahy byly marné.
DIDO
Jdi, Osmide, a postarej se,
aby Aeneas ještě na okamžik zůstal
a vyslechl mě. Pak může jet.
OSMIDAS
Spěchám ti vyhovět. (Odchází)
SCÉNA VI
DIDO a SELENE, pak ARASPES
SELENE
Nevěř mu. Ještě nevíš,
co je Osmidas zač.
DIDO
Bohužel to vím.
Můj krutý osud
zašel až tak daleko,
že musím žádat o pomoc toho, kdo mě klame.
SELENE
Kromě sebe samotné nemáš jinou naději.
Jdi za ním, pros ho, plač.
Kdo ví, třeba jeho srdce přemůžeš.
DIDO
Dido se má snížit
k prosbám a nářkům? Dido, jež dokázala...
SELENE
Buď zapomeň na svou hodnost,
nebo zanech nadějí;
láska a majestát nejdou dohromady.
DIDO
Araspes zde!
ARASPES
Přicházím za tebou
ze soucitu, hrozí ti nebezpečí. Rozezlený král
pálí a boří domy v Kartágu.
Pohleď, královno,
jak vítr v dálce rozdmychává plameny.
Pokud okamžitě
neutišíš jeho hněv,
naráz tě připraví o život i o království.
DIDO
Mohou být ještě větší pohromy,
jež by mě učinily nešťastnou?
SELENE
Neblahý to den!
SCÉNA VII
OSMIDAS a předešlí
DIDO
Osmide.
OSMIDAS
Všechno kolem hoří...
DIDO
To vím. Ptám se tě na Aenea.
Co ti Aeneas přislíbil?
OSMIDAS
Už vyplul, nevděčník.
DIDO
Vrať se, Osmide,
poběž, shromáždi
zbraně, lodě, vojáky.
Dohoň toho zrádce,
roztrhej mu plachty, potop jeho čluny,
přiveď mi ho
spoutaného v řetězech.
A nemůžeš-li ho přivést živého, chci ho mrtvého.
OSMIDAS
Ty myslíš na pomstu a zatím
se rychle šíří plameny.
DIDO
Máš pravdu, poběžme.
Já chci... Ach ne... počkejte...
Ale váš domov...
Jsem celá zmatená... A ty jsi ještě zde.
OSMIDAS
Spěchám splnit...
SCÉNA VIII
SELENE, která se vrací, DIDO, pak IARBAS s ozbrojenými Maury, OSMIDAS
SELENE
Královno, uprchni.
Tví strážci jsou přemoženi,
nemůžeme se bránit.
Plameny z hořícího města
už zasáhly tvůj palác,
nebe je plné kouře a jisker.
DIDO
Pojďme, musíme hledat
pomoc jinde.
SELENE
A jak? A kde?
IARBAS
Kam běžíš tak zmatená?
Snad stisknout ruku
svému věrnému Trójanovi?
Tak běž, pospěš si,
nad královským ložem už hoří závěsy.
DIDO
Vím, toto je chvíle
tvé pomsty. Vylej si svou zlost,
když už ani nebe pro mě nemá útěchu.
IARBAS
Ubrání tě Aeneas, tu jistotu přece máš.
DIDO
Nakonec budeš spokojen.
Přál sis mě vidět nešťastnou, a hle, jsem sama,
zrazená, opuštěná,
bez Aenea, bez přátel a bez království.
Přál sis mě vidět ustrašenou, a hle, Dido,
kdysi skvostná a hrdá po tvém boku,
už natolik klesla, že pláče.
Co víc bys chtěl? Nuže, ty ukrutníku,
probodni mi srdce, mou bolest vyléčí jen smrt.
IARBAS
(Můj vztek polevuje.)
SELENE
(Spravedliví bohové, smilujte se.)
OSMIDAS
(Bohové, pomozte.)
IARBAS
A přece, Didono, i když jsem
takový barbar, nejsem tak krutý, jak si myslíš.
Urážky ti odpustím
a jako svou choť si tě odvedu na lože i na trůn.
DIDO
Já mám být ženou tyrana,
krutého bezbožníka, zrádce,
jenž neví, co je věrnost,
nezná svou povinnost, nedbá o čest?
Kdybych byla až tak zbabělá,
můj pláč by byl namístě;
však ne, tak daleko jsem ve svém neštěstí nezašla.
IARBAS
V tak bědném stavu ještě dokážeš urážet?
Hej, mí věrní, jděte,
ať se plameny ještě víc rozhoří. V mžiku
zničte Kartágo, ať v něm nezůstane
ani stopa po těch, kdo v něm žili. (Maurové odcházejí, Osmidas a Selene jsou zoufalí)
Tvá rodící se říše
za chvíli lehne popelem
a žádný kolemjdoucí
si na Kartágo ani nevzpomene.
Je-li pro tebe smrt méně trpká
než mé odpuštění,
ve své pýše nezasloužíš
ani pomoc, ani slitování.
SCÉNA IX
Královský palác v Kartágu; odtud je v dálce vidět město zachvácené hrozivým požárem.
DIDO, SELENE, OSMIDAS
OSMIDAS
Ach Didono, vzdej se Iarbovi.
SELENE
Zachovej svůj i náš život.
DIDO
Jen z pomsty
tomu zrádci Aeneovi,
jenž je hlavní příčinou mých běd,
si přeji vydechnout naposled.
Ach, kéž aspoň vítr,
kéž aspoň bohové konají mou pomstu.
Blesky jako šípy,
vichry a bouře
ať sejí zhoubu na moři i v povětří.
On ať bloudí opuštěn a jeho osud
ať je natolik krutý,
že mi začne závidět ten můj.
SELENE
Ach, kroť svůj hněv, i já ho miluji
a trpím též.
DIDO
Miluješ Aenea?
SELENE
Ano, ale kvůli tobě...
DIDO
Ty zrádkyně,
byla jsi mi sokyní v lásce?
SELENE
Byla jsem ti sokyní.
DIDO
Jdi ode mě pryč, jsi tak bezcitná.
SELENE
(Nebohá žena, kam až ji osud zavede.) (Odchází)
DIDO
Mám snad málo nepřátel? Aeneas mě opustil,
vidím, že Selene zklamala mou důvěru,
Iarbas mě hanobí, Osmidas mě zrazuje.
Ale co jsem vám provedla, vy nelítostní bohové? Neposkvrnila jsem
vaše oltáře krutými oběťmi.
Ani jsem ve vašich chrámech
nezapalovala nečistý oheň vám pro posměch.
Tak proč se proti mně spiklo
celé nebe, celé podsvětí?
OSMIDAS
Ach, mysli na sebe, nerozhněvej bohy.
DIDO
Jaké bohy? Buď jsou to jen jména,
vysněné přeludy, nebo jsou nespravedliví.
OSMIDA
(Z takové bezbožnosti mě mrazí! Opustím ji.)
ZÁVĚREČNÁ SCÉNA
DIDO sama
DIDO
Co jsem to řekla, já nešťastnice! K jakým to krajnostem
mě strhl můj hněv!
Ó bože, mám stále větší strach. Kamkoli pohlédnu,
vidím jen smrt a děs,
palác se chvěje, zdá se, že padá.
Seleno, Osmide, ach vy všichni,
můj krutý osud vás všechny zahnal pryč;
teď už mi nemá kdo pomoci, ani mě nemá kdo zabít.
Půjdu... Ale kam? ... Ó bože...
Zůstanu... Ale pak, co budu dělat?
Budu tedy muset zemřít,
aniž bych našla slitování?
A je snad mé srdce tak málo statečné?
Ne, to ne. Musím zemřít. A zrádný Aeneas
ať v mém osudu
spatří neblahé znamení pro své putování.
Ať se Kartágo zbortí,
palác ať shoří a jeho popel
ať stane se mým hrobem.
KONEC
|
