E. M. — slzy Eliny Makropulos (1585–1922)

Scénická kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec inspirovaná divadelní hrou Karla Čapka Věc Makropulos (1922).

Pondělí 18. července 2016 19:30 — Tylovo divadlo, plukovníka Truhláře 2, 512 51 Lomnice nad Popelkou, Česká republika.

Účinkující:

Program

Ivana Loudová (*1941) Canto meditativo
John Dowland (1563 – 1626) Flow my tears
John Dowland (1563 – 1626) Melancholy galiard
Claudio Monteverdi (1567 – 1643) Si dolce el’tormento
Giovanni Giacomo Gastoldi (cca. 1554 – 1609) A lieta vita
Henry Purcell (1659 – 1695) Sweeter than roses
Henry Purcell (1659 – 1695) Dear pretty youth
Henry Purcell (1659 – 1695) Not all my torments
Henry Purcell (1659 – 1695) Evening hymn
Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791) Un moto di gioia   (Le Nozze di Figaro)
Robert Schumann (1810 – 1856) Seit ich ihn gesehen   (Frauenliebe und Leben, op. 42, no. 1)
Robert Schumann (1810 – 1856) Er, der Herrlichste von allen   (ibid., no. 2)
Robert Schumann (1810 – 1856) An meinem Herzen, an meiner Brust   (ibid., no. 7)
Robert Schumann (1810 – 1856) Nun hast du mir den ersten Schmerz getan   (ibid., no. 8)
Kurt Weill (1900 – 1950) Youkali   (Tango habanera)
Arvo Pärt (*1935) Vater Unser

►►►  Texty písní.

O programu

Životní příběh a osobní drama hrdinky divadelní hry Karla Čapka (1890–1938) Věc Makropulos (1922) se stal hlavní inspirací scénické kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec. Na známém příběhu o tajemné „Věci Makropulos“ a z ní vyplývající nesmrtelnosti se hudba proměňuje v čase stejně, jako se odvíjí pomyslná nit života prodlouženého na více jak 300 let. Proto zde zazní písně jak z období renesance, baroka, klasicismu, romantismu, až po hudbu 20. století. V obecnější rovině zachycuje příběh E. M. zásadní osudové momenty v životě ženy i jemné záchvěvy její duše.

Elina Makropulos je na začátku příběhu šestnáctiletá dívka, jež je přinucena svým otcem, alchymistou na dvoře Rudolfa II., vyzkoušet na sobě jeho recept na prodloužení života, elixír mládí. Po týdenním horečnatém zmítání mezi životem a smrtí zvítězí život a Elina začíná zakoušet plody nesmrtelnosti. Stane se z ní uznávaná zpěvačka, točí se kolem ní muži, zažívá slávu i bohatství. Ale také zakouší útrapy a čím dál více ztrát těch, které miluje a které vždy musí přežít. Stěhuje se ze země do země a mění si jméno, jen aby nebudila podezření, že nestárne. Její sláva stoupá stejně tak jako roste její vnitřní prázdnota. Nakonec nenávidí všechno a všechny. Jediné, co jí drží mezi živými je její děsivý strach ze smrti. Po veřejném odhalení svého tajemství ke konci příběhu si uvědomuje, že už skutečně nechce takto dále žít a po více jak 300 letech recept nepoužije, svůj život neobnoví a smířená umírá.

Tento příběh je výzvou pro režii i interprety právě kvůli vystižení různých výrazových prostředků ve střídání naprosto odlišných dějinných epoch, kterými Elina Makropulos, později Ellian Mac Gregor nebo Emilia Marty prochází. V inscenaci nezazní mluvené slovo, vše náleží hudbě a zpěvu, tanci, proměnám kostýmů a světel.


Obsah

I.  Renesance

Na Elině Makropulos provede její otec, alchymista císaře Rudolfa II., experiment zvaný „Věc Makropulos“. Elina se nebezpečnému pokusu brání, týden se zmítá mezi životem a smrtí v horečkách a ukrutných bolestech. Experiment se ale povede a dívce je dáno žít 300 let. Nový opojný pocit si ve své mladosti a kráse naplno užívá.

II.  Baroko

Z Eliny se stala slavná zpěvačka. Jak všichni okolo ní stárnou a ona je stále mladá, mění postupně země svého působení i svá jména. Jen iniciály E. M. si vždy zachová. Sláva, pýcha a pocit neporazitelnosti ji proměnily. Koketuje s muži, drze si s nimi pohrává, rozmarně a bezcitně. Poprvé zakouší druhou stranu mince zvané „nesmrtelnost“. Její nejbližší jsou dávno mrtví, pociťuje opravdové osamění a začíná svému otci jeho čin zazlívat.

III.  Klasicismus

Elina Makropulos je suverénní na divadelním jevišti, tam je její opravdový život, všechno ostatní je v troskách. Hra a přetvářka. Zažívá prázdnotu a nudu.

IV.  Romantismus

Elina potká osudového muže, pravou lásku. Její život zase nabývá smyslu, ne však nadlouho. Čas je neúprosný vůči všem smrtelníkům kromě Eliny, teď už je však i jejím nepřítelem. Své dítě přežívá, její milý, jediný, kterému svěřila své tajemství a dala mu „Věc Makropulos“, týden horeček a bolestí nepřežije.

V.  Rok 1922

Konec, cynismus, strach. Co dál? Elina cítí, že jí ubývají síly, jejích nekonečných 300 let je u konce. Nutně musí získat zpět „Věc Makropulos“. Ale chce ještě vůbec dál žít? Ta strašná prázdnota a osamění – už necítí nic, vůbec nic. Jen děsivý strach ze smrti ji žene vpřed. Nakonec však přichází smíření a Elina se dobrovolně „Věci Makropulos“ vzdává. Její duše konečně dojde klidu.


Gabriela Eibenová

Sopranistka Gabriela Eibenová se po absolutoriu na Pražské konzervatoři a studiu v Londýně zaměřila především na koncertní činnost a interpretaci staré hudby. Účinkuje na prestižních hudebních festivalech po celé Evropě (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Festival Oude Muziek Utrecht, MAfestival Brugge, Bach Festival Riga, Festival Internacional de Santander, Lufthansa Festival of Baroque Music London), vystupovala v Izraeli i v Japonsku. V roku 2000 založila s dirigentem a varhaníkem Adamem Viktorou vokálně–instrumentální soubor Ensemble Inégal, jehož hlavním tématem je hudba Jana Dismase Zelenky. Jejich CD nahrávky opakovaně získaly prestižní mezinárodní ocenění hudební kritiky (Gramophone Diapason d’Or, International Record Review IRR Outstanding, Goldberg Magazine 5 Stars).

Andrea Miltnerova

Britská tanečnice a choreografka českého původu narodila v Londýně, kde vystudovala klasický i moderní tanec. Řadu let se koncentruje na barokní tanec a jeho kreativní fúzi s dalšími tanečními technikami, především současným tancem. Nyní trvale žije v Praze, kam přišla za souborem baletu Národního divadla a poté začala spolupracovat jako performerka a choreografka s řadou domácích a zahraničních tvůrců.

Její poslední současné taneční sólové představení Tanec magnetické balerínky bylo vybráno mezinárodní komisí Aerowaves a bylo úspěšně uvedeno na mnoha evropských festivalech: například v Nizozemí, v Belgii, v Německu, v Dánsku, ve Švýcarsku, ve Slovinsku, v Rumunsku, ve Francii, ve Skotsku a v Anglii.

Hluboký zájem o barokní estetiku přivedl Andreu ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, které vycházejí z analýzy pohybu a etnochoreologického výzkumu, například: Barokní tělo odhaleno, Pentimento a Vertikální horizontála. Spolupracuje se soubory staré hudby Collegium 1704 a Collegium Marianum jako režisérka, choreografka a tanečnice. Tančila v barokních operách v Národním divadle v Praze (mimo jiné Rinaldo), v barokním divadle v Českém Krumlově, na festivalech v Německu, ve Slovinsku a v Maďarsku. Úzce spolupracovala s francouzskou choreografkou Françoise Denieau, v jejíchž inscenacích účinkovala po celé Francii včetně Paříže (Opéra Comique) a Versailles (Opéra Royale), v Lucembursku, ve Švýcarsku (Lausanne), v Londýně (Barbican) a v Moskvě (Bolšoj těatr).

Jan Čižmář

Jan Čižmář je všestranný umělec zabývající se hrou na historické drnkací nástroje. Se soubory jako např. Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestra of the Eighteenth Century, Rotterdam Philharmonic Orchestra či Capella Cracoviensis a pod dirigenty jako Frans Brüggen, Christopher Hogwood, Giovanni Antonini, Yannick Nézet–Séguin či Christina Pluhar pravidelně účinkuje v Evropě, Asii a USA. Vystupuje také jako sólista s barokním a renesančním repertoárem.

Po ukončení studia hry na kytaru a muzikologie v rodném Brně odešel do Londýna studovat na Royal College of Music, kde se začal věnovat hře na loutnu ve třídě Jakoba Lindberga. Ve studiu pokračoval na Královské konzervatoři v Haagu, kde jeho učiteli byli Nigel North, Joachim Held, Mike Fentross a Christina Pluhar.

Byl zakladatelem a šéfredaktorem českého kytarového časopisu Kytara a pravidelně přispívá i do dalších hudebních periodik. Intenzivně se také věnuje ediční a badatelské činnosti v oblasti staré hudby.

Jan Čižmář vyučoval hru na loutnu a příbuzné nástroje na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katowicích v Polsku, v současnosti působí na JAMU v Brně a na Akademii staré hudby při FF MU v Brně. Pravidelně vyučuje na kurzech a masterclass v Evropě i zámoří.

Magdalena Švecová

Magdalena Švecová (režie) vystudovala nejprve hru na housle na konzervatořích v Českých Budějovicích a v Praze, dále na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. V roce 2004 absolvovala na JAMU v Brně operní režii ve třídě doc. Aleny Vaňákové.

Komorní opera JAMU uvedla například její inscenace Milhaudovy Opuštěné Ariadny a Osvobozeného Thésea, Žirafí operu Markéty Dvořákové, Počátek románu a balet Rákós Rákoczy Leoše Janáčka (premiéra v rámci Mezinárodního festivalu Janáčkovo Brno 2004). K dalším jejím inscenacím patří Krčkova elektroakustická opera Nevěstka Raab (2003) a Stravinského Příběh vojáka (2005), který byl zahajovacím představením po rekonstrukci otevřeného divadla Reduta v Brně.

Pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni nastudovala Donizettiho Dona Pasquala (2005), Mozartovu Figarovu svatbu (2007), Dvořákova Jakobína (2010) a Krčkovu operu Šaty, jaké svět neviděl (2014). Pro Národní divadlo v Praze vytvořila novou podobu opery B. Smetany Prodaná nevěsta.

V rámci Festivalu Smetanova Litomyšl byla v letech 2012 a 2013 uvedena její inscenace barokní opery H. Purcella The Fairy Queen a pro letošní ročník nastudovala act de ballet J.-P. Rameaua Pygmalion. Věnuje se též pedagogické činnosti, specializuje se na jevištní pohyb v rámci hudebně dramatického žánru.

Foto: Jan Komárek

Jan Komárek

Jan Komárek je světelný designer a tvůrce pohybových a tanečních projektů. Studoval UMPRUM, obor propagační grafika, vystřídal různá zaměstnání, po čase odešel do Francie, založil loutkové divadlo MIMO theatre.

Později se přestěhuje do Kanady (Toronto), kde zakládá autorské, výtvarně pohybové divadlo Sound Image Theatre. Soubor se profesionalizuje a Komárek získává několik prestižních cen Dora Mavor Moore za nejlepší režii, světelný design a hudbu. Pracuje také jako světelný designer pro taneční i divadelní soubory v Torontě a Montrealu. Vytváří vlastní choreografie: Anatomie krásy, Shakster, Triptych, Das Martyrium (vyhodnocené jako nejlepší inscenace roku, Toronto 2003). 1989 pořádá turné po ČR s představením Muzika, 1993 vytváří v divadle Minor Proměny stínu (fragmenty z povídek a života Franze Kafky), 1998 Stíny snů (Praha, Calgary, Montreal).

V roce 2000 se vrací do Prahy, kde tvoří autorské projekty jako: Prostory ve tmě, (Divadlo Ponec), Narcisse en silence – taneční solo (Praha, Toronto, Montreal), Memento mori – taneční duet (Festival Kuks), Stíny soch – Ostrovy neklidu, Pardubice, kde také režíruje a vytváří design pro několik inscenací Vážka, sóla pro Andreu Miltnerovou (Fractured, Tance magnetické balerínky – uvedena na různých významných mezinárodních festivalech), Foto: Christopher Vinz DeRbrouk – solo pro Jana Malíka, Triptych (Taneční platforma 2007), Tanec papírových tanečnic (České muzeum hudby), Probouzení genia loci – happening v Národním muzeu (Festival přístí vlna/next wave), Zločin a trest (Nanohách). Kromě toho spolupracuje jako světelný designer s Nanohách a různými soubory, choreografy a tvůrci pohybového divadla (Gaia, Sunyata, Orbis pictus, etc.). V roce 2009 mu byla udělena cena „Osobnost roku“ Festivalem přístí vlna/next wave a 2010 získává v divadle Ponec od mezinárodní poroty prestižní cenu za světelný design.

Christopher Vinz

Christopher Vinz (kostýmy) je sochař, malíř, ilustrátor a divadelní výtvarník. Je členem Asociace umělců medailérů, svá díla vystavoval jak v Praze, Brně a galeriích napříč Českou Republikou, tak i v Londýně a ve Vídni. Svoji divadelní kariéru začal návrhem kostýmů pro Kent Opera, pod taktovkou Rogera Norringtona, pro regionální divadla a pro BBC. Jako scénický umělec spolupracoval na mnoha produkcích v hlavních londýnských divadlech včetně English National Opera, Covent Garden a Glyndebourne Festival. Obzvláště si cení svého spojení s každoročními Viktoriánskými vánočními „pantomimami“ známého Players’ Theatre. Jako výtvarník kostýmů spolupracoval na operách se soubory Collegium Marianum a Collegium 1704 pro barokní divadlo v Českém Krumlově, na několika projektech s Andreou Miltnerovou a hudebních a divadelních produkcích v Edinburgu a Istanbulu.


Děkujeme

Koncert se koná pod záštitou ministra kultury České republiky Mgr. Daniela Hermana.

Mediálním partnerem koncertu je Radio Classic Praha.

Logo Ministerstva kultury Logo Classic Praha