Úsvit romantismu

Pondělí 1. srpna 2016 19:00 — Stará radnice (Freskový sál), Radnická 8, 602 00 Brno, Česká republika.

Reichovo kvarteto (CZ/NL):

František Derfler — recitace

Program

Antonín Reicha (1770 – 1836)
Antoine-Joseph Reicha
Smyčcový kvartet Op. 49, Nº 1
Allegro assai — Adagio — Menuetto Allegro — Finale: Allegro
Zápisky o Antonínu Reichovi
 
Václav Jindřich Veit (1806 – 1864)
Wenzel Heinrich Veit
Smyčcový kvartet g moll Op. 16, Nº 4
Allegro molto et appassionato — Menuetto — Adagio — Finale: Allegro assai
Alois Hnilička (1826 – 1909)Václav Jindřich Veit   (Obrázkový týdeník „Světozor“, ročník 33, 1898/99, strany 81–82, 91–94, 105)

O programu

Světozor ročník 33, číslo 9 (1646), 6. ledna 1899, strana 97.

Počátek 19. století proběhl ve znamení změn jak na politické, tak na kulturní scéně. Byl to čas rozkvětu představivosti, hravosti a naděje. Společnost hledala nejen zábavu, ale i vzdělání a útěk od každodenního života. Hudbu vnímali jako umění, díky kterému se mohou dotknout něčeho výjimečného. Popularita komorní hudby vzrostla natolik, že skladatelé měli velký prostor k experimentům jak na poli harmonie, tak instrumentace. Vznikalo velké množství spolků věnujících se domácímu muzicírování, kde se setkávali amatéři a profesionálové a společně si přehrávali jak dobové úpravy Mozartových oper nebo Haydnových oratorií, tak netrpělivě očekávali hity poslední sezóny. Kde jinde si měli připomenout známou melodii nebo poslechnout oblíbenou operu? Nejpopulárnějším se stali kvartetní večírky, jak mezi tehdejší aristokracií, tak hudbymilovným měšťanstvem. Václav Veit se sám mnoha setkání účastnil jako violista, čímž si získal nejvěrnější odběratele svých komorních skladeb. Jeho smyčcové kvartety patřily ve 30. a 40. letech na žebříčku popularity k těm nejočekávanějším. Bylo to právě provedení smyčcového kvartetu, které Veitovi vyneslo slávu. Na popud profesora pražské konzervatoře P. Pixise byl jeden z jeho kvartetů roku 1835 uveden v rámci populárního cyklu koncertů komorní hudby v Clam-Gallasovském paláci a Veit se okamžitě stal, jak udávají dobové prameny, „mužem dne“. Byl to on, kdo do českých zemí přinesl raný romantismus jakožto nový kompoziční sloh, a stal se tak jedním z garantů moderního stylu kompozice. Mendelssohn sám některá jeho díla premiéroval se svým Gewandhaus orchestrem v Lipsku.

Václav Jindřich Veit (Mayer, 1847).

Když Václav Jindřich Veit (1806 – 1864) odešel z rodných Litoměřic studovat práva do Prahy, okouzlil ho bohémský život. Z lehkovážného životního stylu ho však vytrhla rodinná tragédie, když mu v jeho sedmnácti letech zemřeli oba rodiče. Ztratil tím finanční podporu ke studiím a musel si začít přivydělávat soukromými lekcemi hudby a přepisem not. Neúspěšně se pokoušel získat soukromé hodiny skladby u slavného Václava Jana Tomáška, který tenkrát platil za nejlepšího učitele hudby v Praze. I přes to se dokázal prosadit a brzy mu byla nabídnuta pozice kapelníka v Cáchách. I přes velký úspěch se po třech měsících rozhodl pozici opustit a vrátit se ke svému zaměstnání jako úředník na pražském magistrátu. Důvodem byla neochota cášských radních zlepšit finanční ohodnocení členům orchestru, o což se Veit důrazně zasazoval. V Praze ho však čekala další nepříjemnost. Během revoluce v roce 1848 rozzuřený dav vtrhl na Staroměstskou radnici, kde Veit ten den pracoval. Naštěstí se mu podařilo utéct, bohužel si při úprku na Malostranské náměstí podlomil zdraví a zdravotní problémy už ho neopustily. Z Prahy odchází, aby byl jmenován prezidentem krajského soudu v Chebu a později v Litoměřicích. Umírá předčasně ve svých 58 letech.

Podobně jako Veit, ani Antonín Reicha (1770 – 1836) neměl jednoduché dětství. Nebyl mu ani jeden rok, když zemřel jeho otec. V roce 1780, když malý Antonín viděl, že jeho hudební vzdělání nebude doma podporováno, vydal se za svým dědečkem dostavníkem z Prahy do Klatov a později za strýcem do německého Wallersteinu. Poté, co se strýcova rodina přestěhovala do Bonnu, získal místo flétnisty a houslisty ve dvorní kapele, kterou v té době vedl právě jeho strýc. Stojí za zmínku, že ve stejném orchestru na pozici hráče na violu byl zaměstnán Ludwig van Beethoven. Oba mladé muzikanty od té doby pojilo silné přátelství. Oba dva se zapsali na hodiny kompozice C. G. Neefeho, který vyučoval skladbu na základě studia děl J. S. Bacha. Rejchův stýc však Antonína odrazoval od komponování, obával se, že mu skladba finanční zabezpečení nepřinese. O několik let později se však spolu s Beethovenem zapsal na studia filosofie (jedním z přednášejících byl Schneider, jehož revoluční myšlenky ho později přivedly až pod gilotinu), která mu garantovala určitý stupeň nezávislosti a vydal se do tehdejší hudební metropole, Vídně. Složité poměry za francouzské revoluce a postup vojsk přes německé a rakouské území mu často znemožnilo provedení jeho skladeb, čímž se dostával do finančních problémů. V roce 1808 se tedy trvale přestěhoval do Paříže, kde se prokázal jako skvělý pedagog a byl jmenován na místo profesora kompozice na pařížské konzervatoři, tehdy nejprogresivnější hudební vzdělávací instituci.


Reichovo kvarteto

Reichovo kvarteto.

Členy Reichova kvarteta spojuje společný cíl. Snažíme se proniknout do cítění a myšlení umělců a publika konce 18. a počátku 19. století, pochopit jejich touhy a úsilí vedoucí k tvorbě jedinečných skladeb plných silných emocí a sebereflexe. Spojuje nás fascinace nad tím, jak dnes díky poměrně snadné přístupnosti pramenů a dobových tisků můžeme nahlížet do minulosti. Čteme kritiky a názory na hudební produkce a kompozice, estetické statě a komentáře ke kulturnímu dění obecně, a tak získáváme vhled do estetiky 18. a 19. století. Když sedíme nad party Mendelssohnových kvartetů, vlastnoručně označenými houslistou Ferdinandem Davidem v době, kdy díla sám s Mendelssohnem hrál, máme pocit, jako bychom se mu dívali přes rameno. Jako bychom se objevili právě ve chvíli, kdy si přehrával part prvních houslí a zaznamenával smyky. Když čteme Zápisky Antonína Reichy, máme pocit, že své zážitky a komentáře adresoval nejen svým současníkům, ale i nám dnes. Cítíme, že je naší povinností využít empatie a znalostí, které nám umožní zprostředkovat tuto zkušenost dnešnímu publiku, a podělit se o výsledky naší práce.

Členové kvarteta se setkali při studiích na Královské konzervatoři v Haagu v Nizozemí a rozhodli se založit takový soubor, který by jim umožnil seznámit publikum s repertoárem klasicismu a raného romantismu, a s tím i s dobovými praktikami a kulturou dané epochy. V této fascinující době, jakou Osvícenství bezesporu je, dochází k převratné změně v nahlížení na svět a v chápání sebe sama. Díky změnám, které se ve společnosti odehrály, vstupuje na kulturní scénu smyčcové kvarteto ve složení, jak ho známe dnes a které se začíná těšit takové oblibě, jako nikdy předtím.

Ivan Iliev

Ivan Iliev se narodil ve městě Pernik v Bulharsku. Vystudoval hru na housle na Národní akademii hudebních umění v Sofii pod vedením Věrky Stefanové a Yossifa Radionova. Jeho zájem o historicky poučenou interpretaci hudby ho zavedl ke studiu na Hochschule für Musik v Trossingenu, kde studoval u Antona Stecka a později na Conservatoire of Amsterdam u Lucy van Dael. Své vzdělání obohatil na řadě mistrovských kurzů, například u členů Amadeova, Smetanova a Bartokova kvarteta.

V roce 2008 a 2009 byl vybrán ke spolupráci s European Union Baroque Orchestra (EUBO), kde pracoval pod vedením Roye Goodmana, Lars Ulrik Mortensena, Enrico Onofriho, Petry Mullejans, Chiary Banchini a Edwarda Higginbotta. S Britten Pears Baroque Orchestra se zúčastnil festivalu Aldeburgh Festival pod taktovkou Masaaki Suzukiho. Od roku 2008 je členem ansámblu Cordevento, se kterým nahrál několik CD pro Brilliant Classics (s hudbou Bacha, Vivaldiho a Telemanna), a s kterým se zůčastnil festivalu Oude Muziek Festival Utrecht, cyklu koncertů v rámci Oude Muziek Seizoen 2014, Thüringer Bachwochen a též hudebního cyklu koncertů Concertgebouw Amsterdam. Spolu s kytaristou Izharem Eliasem nahrál pro Brilliant Classics komorní hudbu L. van Beethovena v dobových úpravách.

Spolu s komorním ansámblem Cafebaum vyhrál Ivan 1. misto v mezinárodní soutěži dobové intepretace „La Stravaganza“ v Cluj-Napoca a koncertoval na London Handel Festival. Jako člen mezinárodního orchestru Les Ambassedeurs se zúčastnil festivalu Trigonale, Musica Antiqua Festival Brugge, Sofia Baroque Arts Festival a nahrál CD s hudbou Vivaldiho, která byla zkomponována pro dvůr v Drážďanech. Ivan často spolupracuje v orchestry Luthers Bach Ensemble, Czech Ensemble Baroque, La Folia Barockorchester či Collegium 1704.

Veronika Manová

Veronika Manová se intenzivně věnuje historicky poučené interpretaci od roku 2005, kdy byla přijata ke studiu hry na barokní housle na Highschool of Arts Utrecht v Holandsku. Magisterské vzdělání dokončila na Royal Conservatoire v Haagu pod vedením Pavlo Beznosiuka a Kati Debretzeni se specializací na pozdně klasicistní a raně romantickou interpretaci. Teoretickou část završila záverečnou prací, ve které zkoumala paralelu mezi posunem ve vnímání estetiky a vývojem interpretačního umění na konci 18. století.

V roce 2008 byla přijata do Barokního orchestru evropské unie (European Union Baroque Orchestra), se kterým se zúčastnila turné po Evropě pod vedením Enrica Onofriho a Roye Goodmana.

Díky podpoře Nadačního fondu na podporu vážné hudby strávila v rámci postgraduálních studií jeden rok na Guildhall School of Music and Drama v Londýně, kde dostala příležitost prohlubovat své znalosti raně romantické estetiky s důrazem na aplikaci teoretických znalostí na interpretaci hudby Ludwiga van Beethovena a Antonína Reichy. V roce 2012 jakožto účastník Ann and Peter Law OAE Experience Scheme koncertovala s Orchestra of the Age of Enlightenment pod vedením takových osobností jako Sir Simon Rattle, Steven Isserlis a Margaret Faultless. Tento orchestr je jedním z garantů projektu zaměřeného na nové, historicky korektní nastudování hudby přelomu 18. a 19. století. V roce 2012 se podílela na natáčení Mendelssohnova oratoria Elijah s Gabrieli Players pod taktovkou Paula McCreeshe. Pravidelně vystupuje se soubory Czech Baroque Ensemble, Collegium 1704, Luthers Bach Ensemble a Opera2day.

Zdeňka Procházková

Zdeňka Procházková vystudovala hru na violu na Konzervatoři v Brně ve třídě Miroslava Kováře, dále pak studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a Hoogeschool voor de Kunsten Utrecht ve třídě Richadra Wolfa a Antoinette Lohmann, kde své studium zakončila v roce 2012. Své vzdělání obohacovala na řadě mistrovských kurzů pod vedením mimo jiné Vladimira Bukače, Mikhaila Zemtsova či Enrica Onofriho.

S ansámblem Hof Musici spolupracovala v letech 2005, 2006 a 2008 a zúčastnila se mezinárodní konference „The World of Baroque Theater“ Český Krumlov. Od roku 2009 je členkou komorního souboru Cordevento, s kterým vystupovala v rámci koncertního cyklu Oude Muziek Festival Utrecht, Oude Muziek Seizoen 2014, Thüringer Bachwochen, MA Festival Brugge, v cyklu komorních koncertů Concertgebouw Amsterdam, Concertgebouw Brugge a v rámci BachDag 2014. S tímto ansámblem též natáčela CD pro Brilliant Classics s hudbou A. Vivaldiho a J. S. Bacha.

Je pravidelně zvána ke spolupráci s orchestry jako Luthers Bach Ensemble, Symphonie Atlantique, Czech Emsemble Baroque či Collegium 1704.

Libor Mašek

Libor Mašek pochází z Tišnova, kde získal základní hudební vzdělání. Pokračoval studiem violoncella v Brně, nejprve ve třídě Miroslava Zichy na konzervatoři, následně u prof. Bedřicha Havlíka na Janáčkově akademii múzických umění. Zde také absolvoval ve hře na varhany (Mgr. Petr Kolař), varhanní improvizaci a řízení sboru v rámci oboru duchovní hudba.

Hned se začátkem brněnských studií začal objevovat svět tzv. staré hudby, nejprve v souboru Telemann Baroque Collegium, později v Cappelle Apollinis. V těchto letech se také účastnil řady mistrovských kurzů cellové a varhanní interpretace staré hudby. Od roku 2003 je členem souboru Collegium 1704. Jako zkušený hráč continua často účinkuje i s dalšími soubory, např. Ensemble Inégal, Czech Ensemble Baroque, Musica Florea, Musica aeterna, Collegium Marianum. Od založení Pražské komorní filharmonie (1994) byl téměř 20 let členem její violoncellové skupiny. Dosud se podílel na nahrávání více než 50 CD titulů. Je též varhaníkem kostela sv. Antonína v pražských Holešovicích.

Mimo koncertní a nahrávací činnost vyučuje na Pražské konzervatoři obor basso continuo – barokní violoncello a na Akademii staré hudby v Brně (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity) obor barokní violoncello. Je také nadšeným badatelem, v českých i zahraničních archivech vyhledává dosud nerealizované skladby se sólovou úlohou violoncella a usiluje o jejich zpřístupnění hudební veřejnosti. Mimo to se zabývá přepisem a spartací starých hudebních pramenů do současné notační podoby. Takto rekonstruoval už stovky děl, významně je zastoupena především tvorba Jana Dismase Zelenky (přibližně 40 opusů). Protipólem obliby hudby 17.–18. století je zájem o hudbu 20. století, především o různé směry experimentální elektronické hudby (např. Musique concrete, Tape music), k jejíž realizaci využívá vlastní malé studio elektronických hudebních nástrojů.


František Derfler

Zakladatel a od roku 2005 umělecký šéf Divadla U stolu. Narozen 12. února 1942 v Plzni. V letech 1960–1964 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Od roku 1964 do roku 1975 byl členem Divadla Jiřího Wolkera v Praze. V letech 1975–1980 působil v Divadle Husa na provázku v Brně, od roku 1980 dodnes je členem činohry Státního, nyní Národního divadla v Brně, kde byl v letech 1990–1997 šéfem činohry. V roce 1969 byl spoluzakladatelem tzv. Bílého divadla, experimentální divadelní skupiny, jejíž tvorbu ovlivnily tendence spojované se jménem Jerzyho Grotowského a s celým hnutím divadla fyzické akce. F. Derfler je signatářem Charty 77, za minulého režimu pořádal bytové semináře a byl editorem brněnské samizdatové edice Studnice (1984–1989). V listopadu 1989 stál u zrodu brněnského Občanského fóra, v listopadu a prosinci 1989 byl jeho mluvčím. Od roku 2003 působí jako pedagog na divadelní fakultě JAMU.


Děkujeme

Koncert se koná pod záštitami ministra kultury České republiky Mgr. Daniela Hermana, hejtmana Jihomoravského kraje JUDr. Michala Haška a primátora statutárního města Brna Ing. Petra Vokřála.

Koncert se koná ve spolupráci s TIC města Brno a za finanční podpory statutárního města Brna.

Mediálním partnerem koncertu je Rádio Petrov.

Logo Ministerstva kultury Logo Jihomoravského kraje Logo Statutárního města Brna Logo Turistického informačního centra města Brna Rádio Petrov