Webová stránka Muzea a parku „Kalkriese“ (polohy a bojiště, patrně bitvy v Teutoburském lese)

Arminio

Barokní opera v autentické interpretaci na dobové nástroje a v moderním scénickém pojetí, které respektuje historii a zařazuje i dobové prvky.

Středa 5. října 2016 18:00 — Kostel sv. Václava, Kostelní náměstí, 702 00 Ostrava, Česká republika.

Láska a válka, život a smrt, čest a zrada – to jsou osudová dilemata, kterým čelí germánský hrdina Arminio (Hermann), kníže kmene Cherusků, a jeho protivník – a dříve i přítel – římský generál Varo (Publius Quinctilius Varus). Bitva v Teutoburském lese, během které v roce 9 n. l. Arminiovi germánští válečníci vyhladili tři římské legie pod Varovým vedením, tvoří závěr tohoto hudebního dramatu.

Vare, vrať mi mé legie!
[Quinctili] Vare, legiones [meas] redde!
Octavianus Augustus, římský císař,
podle Suetonia ”Divus Augustus“.

Inscenační tým:

V rámci cyklu Čtvero ročních období.

Ostatní představení v rámci projektu
So 01.10.2016 18:00 Městské divadlo, Gliwice (PL)
Út 04.10.2016 19:30 Kostel sv. Šimona a Judy, Praha (CZ)
Ne 25.06.2017 17:00 Stará radnice, Brno (CZ)

Osoby a obsazení

Arminio, principe de’ Cherusci, amante di Tusnelda
            └─ Arminio, kníže Cherusků, milenec Tusneldy
Markéta Cukrová (CZ)
Varo, governatore della Germania per Augusto
            └─ Varo, guvernér Germánie za císaře Augusta
Barbora Šancová (CZ)
Segeste, principe de’ Catti, amico di Varo
            └─ Segeste, kníže Chattů, Varův přítel
Karol Kozłowski (PL)
Tusnelda, figliuola di Segeste, promessa sposa d’Arminio
            └─ Tusnelda, mladá dcera Segestova, snoubenka Arminia
Michaela Popik Kušteková (SK)
Marzia, sorella di Varo, amante di Segimiro
            └─ Marzia, Varova sestra, milenka Segimirova
Joanna Radziszewska (PL)
Segimiro, fratello di Tusnelda, ed amico d’Arminio, amante di Marzia
            └─ Segimiro, bratr Tusneldy a přítel Arminiův, Marziin milenec
Dorota Szczepańska (PL)
Tullo, legato legionario, confidente di Varo
            └─ Tullo, legát římských legií, Varův důvěrník
Dawid Biwo (PL)

Orchestr

{oh!} Orkiestra Historyczna (PL):


Slovo režiséra

Opera Arminio je politické antické drama. Naše koncepce se zaměřuje na tři hlavní témata:

Biblioteka Jagiellońska: Libreto Libreto (Varšava, 1761)

Nejzávažnější otázka, která se v průběhu opery Arminio nabízí, zní: Co dělá moc s člověkem?! Politické a mocenské zájmy nutí lidi často ke lži, pokrytectví a k jistému druhu násilí. Arminio představuje kladného hrdinu, který přináší obraz dokonalého, čestného a spravedlivého bojovníka a je symbolem vytrvalosti a věrnosti v boji za dobro, pravdu a lásku. To můžeme považovat za důležité hodnoty v naší existenci. Avšak dostává se do konfliktu a vnitřních tlaků ze strany svých vlastních, nejbližších, kteří ho tlačí ke zdi. Zaprodávání, rozvrat, citové vydírání jsou hrou, do které se dostává, když nejde ruku v ruce s nastoleným systémem. Arminiova odhodlanost a podpora ze strany jeho milované jsou pro něho motorem, aby dokázal nastolit skutečnou svobodu.

Vězení, akt 2.
Vězení, akt 2
Váhy, akt 2.
Váhy, akt 2

dramaturgických i praktických důvodů jsme provedli několik škrtů. Obsah opery Arminio je velmi obšírný a má velké množství vedlejších situací, které nejsou pro podstatu linie hlavního příběhu důležité. Provedení celé opery by pro moderního diváka, jehož citlivost je ovlivněna zkušeností s televizí a filmem, mohlo být neúnosně dlouhé. Proto jsme odstranili například árii Segesta z prvního jednání anebo árii Vara či Segmira a Marzie z jednání druhého. Krom árií jsme zredukovali i recitativy, opera tak bude mít svůj tah a směřovat k jednotě celku.

Scéna je koncipovaná v realisticky-symbolistní formě divadla. Skládá se ze čtyř antických sloupů, které se mění v prostoru podle situace. Takto například z antického sálu vznikne vězení, anebo most. Kromě toho v jedné scéně vzniknou ze sloupů velké váhy, ve kterých se bude zrcadlit nerovnováha spravedlnosti v příběhu. Druhým centrálním symbolem je trůn – symbol moci, národní stability a bohatství. Tento trůn bude zároveň jakýmsi oknem do světa. Prakticky budou moci diváci na tomto trůně vidět živé projekce z toho, co se děje za zdmi paláce. Scéna zůstává čistá – v bílých, červených a černých barvách. Nejdůležitější úlohu na jevišti sehrávají herci a jejich vztahy.

Kostýmy vycházejí z dobových antických předloh. Zachováváme střih tógy či germánský vojenský kostým. Výzvou bylo ušít kostým tak, abychom dokázali z ženy udělat muže: jelikož zachováváme „nohavičkový“ princip divadla, v úlohách mužů se objeví ženy, proto například kopie Arminiova brnění je výzvou i pro samotnou zpěvačku.

Marek Mokoš


Obsah opery

Píše se rok 9. n. l. Na hradě Teutoburgu oznamuje Segeste, kníže germánského kmene Chattů, své dceři Tusneldě a synovi Segimirovi, že Arminio, kníže germánského kmene Cherusků, je od této chvíle jejich nepřítelem. Tusnelda namítá, že Arminia – svého snoubence – miluje, Segimiro zase, že mu vděčí za život. Jejich otec ale trvá na svém přesvědčení, že povinnost veřejná (bono publico) – poslušnost Římu – stojí výše než osobní city. Gubernátor provincie Germania, vojevůdce tří římských legií Varo, pro svoji sestru Marzii přichystal politický sňatek s Arminiem, čímž by Řím a germánské kmeny stvrdili vzájemný mír. Arminio však odmítne a raději hrdě volí svobodu svou a svého lidu i za cenu války a uvěznění. Tusnelda pronikne do vězení a s těžkým srdcem přesvědčuje Arminia, aby se raději oženil s Marzií, jelikož je to jediný způsob, jak si zachránit život. Arminio však raději volí smrt. Před popravou jej však zahrání Segimiro, který sám zůstává v žaláři v Arminiových šatech. Uprchnuvší Arminio se vrací v čele sjednocených germánských vojsk a obklíčí hrad, Varo proti nim vede římské vojáky do bitvy, která rozhodne o životě a smrti. Když Varo vídí, že bitva je ztracena, volí raději smrt vlastní rukou. Zoufalý Segeste hodlá Vara následovat, ale nejprve chce potrestat dceru a syna. Nakonec se však usmíří se svými dětmi i s Arminiem a padnou si do náručí. Segeste souhlasí se sňatkem Arminia a Tusneldy.

Libreto

Více zde (plnou verzi) nebo zde (zkrácenou).


Wikimedia: Hermanova socha (Foto: User:Kaikanne, 2009, CC-BY-SA 3.0)
Hermanova socha
(Foto: User:Kaikanne, 2009)

Hasse a jeho Arminio

Bitva v Teutoburském lese, během které v roce 9 n. l. germánští válečníci vyhladili tři špatně vedené římské legie, se stala jedním ze základních mýtů německého nacionalismu v 19. století. Jako svědek dodnes stojí na domnělém místě bitvy obří socha Arminia, náčelníka Cherusků. Arminius – náhodný, ale opravdový vítěz nad Římany – je někdy zván Hermann, historii ale zůstal znám pod svým latinským jménem (vyrůstal v Římě, kde byl také vychován v umění války). Avšak ještě než se stal německým národním hrdinou, byl jako poitalštěný Arminio v osmnáctém století hrdinou několika oper. Mezi nimi musíme zmínit také dílo G. F. Händela, ale především Johanna Adolfa Hasseho.

Proč „především“? Jestliže dnes hovoříme o pozdně barokní opeře seria, jako první nám na mysl přijde právě Händel, po něm následuje Händel a na třetím místě je opět Händel. Nicméně v osmnáctém století bylo pořadí jiné. Händel by jistě mohl mít místo na stupních vítězů, ale musel by o ně bojovat s mnoha dalšími umělci: nejprve Keiser, pak Porpora, Graun, Jomelli… a nejsilnějším kandidátem na první místo by byl právě Johann Adolf Hasse.

Operní skladatelská hvězda

Hasse se narodil v roce 1699 u Hamburku, ve kterém poté studoval, a následně v roce 1718 začal účinkovat jako tenor v divadle. Skutečný příběh nicméně začíná, když v roce 1721 opustil Německo a zamířil do Itálie. Přes Florencii a Řím se dostal až do Neapole, tehdejšího hlavního města hudby – a především opery. To zde se právě rozvíjel nový styl, který měl vládnout jevištím poloviny osmnáctého století a současně připravovat půdu pro příchod hudebního klasicismu.

Wikipedia: malba: Johann Adolph Hasse
Johann Adolph Hasse (cca. 1740)

Základem bylo bel canto – krásná melodie, půvabná a oslňující, která umožňovala zpěvákovi ukázat všechny kvality hlasu, ale zároveň plná charakteru – svůdná nebo patetická, radostná či plná smutku. Virtuozita dosáhla vrcholu, hlavním cílem bylo vyjádřit emoce, kterým nepřekážel příliš komplikovaný doprovod. Prostý doprovod orchestru sloužil hlavně jako podpora pěvecké linky – u Hasseho orchestr zpěváka podporuje dynamicky, účinně, doprovází jeho virtuozitu a zdůrazňuje oblouky napětí. Tak tomu bylo už v jeho prvním díle, kterým 26letý skladatel po několika letech studia u Alessandra Scarlattiho (předtím studoval u Porpory) ihned oslnil publikum: serenádou (je to vlastně mini-opera o dvou postavách) Antonio a Kleopatra. Psal se rok 1725 a Hasse právě odstartoval svoji kariéru. Během několika let dosáhl výšin, o kterých se v osmnáctém století myslelo, že k nim nemůže vystoupat žádný skladatel.

Pro jistotu si to připomeňme: nejprve „nadpočetný“ kapelník u dvora v Neapoli (nebylo volné místo, tak ho nově vytvořili), potom maestro di coro Ospedale degli Incurabili v Benátkách (jedna z hlavních konzervatoří ve městě, s níž zůstal ve spojení až do stáří) a především více než 30 let kapelník saských kurfiřtů a polských králů na jejich dvoře v Drážďanech. Tam vydělával desetkrát více, než – v nedalekém městě (Lipsko), ve stejném knížectví a v téže době – Johann Sebastian Bach. Zůstal ve službě Wettinů, ale během pobytu dvora ve Varšavě současně uvádí svoje opery v Benátkách (ačkoli i ve Varšavě Hasse se dvorem několikrát byl, jak uvedl historikovi Charlesu Burneyovi), a když má delší přestávku (sedmiletá válka), vedle Benátek rozvíjí rovněž svoji kariéru ve Vídni. V císařském hlavním městě měl dveře otevřené stále, o jeho hudbu usilovala císařovna Marie Terezie a jeho hlavním libretistou byl přeci sám císařský dvorní básník Metastasio (a naopak Hasse byl oblíbeným skladatelem básníka). Vzájemný vztah tehdejšího krále hudby a krále poezie (Metastasio byl zdaleka nejdůležitějším autorem libret v osmnáctém století, a jeho úspěchu nikdo jiný nedosáhl), nemohl uniknout pozornosti dobových komentátorů. Již zmíněný Charles Burney uvádí, že v tomto případě, básník a skladatel tvoří dvě poloviny celku, obdobně jako Platonův Androgyn. Obě části mají vlastnosti skutečného génia, uměleckého citu a úsudku, zároveň však mají smysl pro logičnost, jemnost a přesnost.

Dobové ohlasy

Abychom mohli doplnit představu o kvalitě, jakou představují Hasseho opery, nesmíme zapomínat, že v nich zpívali nejvýraznější vokalisté epochy – vedle primi uomini, kterými byli největší kastráti, jako Farinelli (ten účinkoval již v Hasseho neapolském debutu Antonius a Kleopatra), zaměstnával rovněž největší prime donne, především Faustina Bordoni (mimo jeviště od roku 1730 Faustina Bordoni-Hasse), manželka skladatele.

V současné době nám někdy chybí komplikovanost v galantním stylu, ke kterému patří i neapolská škola s Hassem v čele. Hasseho je možno srovnat s Raffaelem – píše ale Burney – … Pokud může umělý francouzský výraz le grand simple (velikost v prostotě) něco vysvětlit, pak to platí pro skladby Hasseho, jemuž se lépe daří vyjadřovat citové a vážné stavy než dramatické a bouřlivé. Menší role expresivního dramatu, včetně orchestru, je kompenzována brilancí, využíváním extrémních možnosti zpěváků, ale zároveň – při zachování uchu příjemného zvuku – rozvíjením emocionální stránky hudby: ne skrze formu, ale skrze melodii a její propojení s textem. Ne bez důvodu Metastasio tolik obdivoval Hasseho – věděl, že jeho slovům nikdo jiný není schopen dát ideálnější hudbu.

Básník ve svém soudu nebyl sám. Pro vysvětlení může sloužit opět Burneyho názor: Je pln přirozenosti a elegance, a když přijde na vokální hudbu, je nejuniverzálnější mezi živými skladateli. Je stejně tak přítelem poezie jak i hlasu a v artikulaci slov prokazuje stejně tolik génia jako v jejich propojení se sladkými a citlivými melodiemi, které dává svým zpěvákům. Vždy má na paměti, že hlas je hlavním středem pozornosti v divadle, nikdy ho nedusí množstvím nástrojů a hudebních témat; jde mu spíše o jejich význam, je spíše jako malíř, který ve svém obraze vrhá nejsilnější světlo na hlavní postavu.

Hrdina Arminio — symbol míru v sedmileté válce

A přesto, i když Hasse hudebně zpracovával Metastasiova libreta jedno po druhém (zpracoval téměř všechna, mnohá dokonce vícekrát) a i když dvakrát sáhl po tématu hrdiny z Teutoburského lesa, nebyl Arminio složen na text dvorního císařského básníka. První verzi, vytvořenou pro Miláno už v roce 1730, ponechme stranou. Autorem druhé – nyní realizované – verze libreta z Drážďan roku 1745 byl Giovanni Claudio Pasquini, kurfiřtský básník, který také sáhl k arminiovskému tématu již podruhé.

Wikipedia: výtvarník kostýmů: Angelo Maria Monticelli (Arminio, Drážďany 1753)
Angelo Maria Monticelli jako Arminio
(návrh kostýmu, Drážďany, 1753)
Stadtgeschichtliches Museum Leipzig: malba: Fridrich August II. (1696–1763), saský kurfiřt
August III (1733)

Opera byla úspěšná, a to nejen v saských Drážďanech, ale také v Berlíně, na dvoře Fridricha II. Pruského. Když ale byly během sedmileté války, roku 1756 Drážďany obsazeny Prusy, přesídlil do hudby zamilovaný saský kurfiřt Fridrich August II., jenž byl současně (pod jménem August III.) i polským králem, se svým dvorem do Varšavy a i polské hlavní město konečně dočkalo zprovoznění operní scény.

Až do tohoto okamžiku nebyl tento zvláštní objekt fascinace Augusta III. ve Varšavě přítomen (ačkoli tam byla v roce 1748 otevřena Operalnia, divadelní budova v Saské zahradě). Nyní sem konečně přijeli i drážďanští hudebníci (i když ne všichni) – a mohlo se začít s přípravami operních představení. Arminio zazněl 3. srpna 1761. Tímto způsobem se po více než stoleté přestávce – po vymizení operní tradice z doby Vladislava IV. – vrátila do polského hlavního města nejmódnější, nejnáročnější, ale také jedna z nejpozoruhodnějších zábav baroka, a to hned ve své nejlepší formě. Bohužel, ne nastálo; ale zaseté semínko vyklíčilo a i přes různé krize a přerušení operní život ve Varšavě již nezanikl.

Vedle hudebních kvalit je právě libreto důvodem, proč se Arminio těšil během sedmileté války tak zvláštnímu úspěchu. Tato opera je stejně tak o lásce jako o válce (velkolepá bitva na scéně ve III. aktu), v níž je obsahem konečné vítězství objektivně slabšího, ale hrdinného krále vedeného legitimním právem proti neúprosné síle Říma. Jak nevidět historickou paralelu v situaci, kdy August III. právě bojoval s Fridrichem Velikým, který byl v očích ostatních současných německých vládců považován za nebezpečného uchvatitele, bourajícího zaběhlé pořádky.

Poválečné potíže

Hasseho válka zasáhla podobně jako krále. Nedošlo sice k přerušení jeho kariéry, ale ve zdevastovaných a vyrabovaných Drážďanech byla postižena značná část jeho obrovského bohatství – při ostřelování byl zničen mimo jiné jeho dům a k tisku připravený soubor Opera omnia. Vydání financoval sám August – ale po válce se už bohužel nepodařilo tento projekt obnovit a realizovat. A nepodařilo se to nikomu dodnes.

Po smrti svého knížecího patrona (v roce 1763) musel také Hasse opustit drážďanský dvůr. Nový vládce, který nejevil takový zájem o hudbu jako jeho předchůdci a měl navíc značné finanční i politické problémy, neměl potřebu ani prostředky k vydržování kapely, která předtím – podle Dictionnaire Rousseau – byla považována za nejlepší na světě. Útočiště našel Hasse v jemu věrné Vídni, kde jeho hudba dodávala lesk a nádheru císařským oslavám. Překážkou v jeho činnosti se však stala dna – a nevyhnutelná změna vkusu veřejnosti.

V roce 1773 se společně s manželkou usadili v Benátkách, kde zemřeli v zapomnění – Faustina v roce 1781, Johann Adolph v roce 1783. Svět se již obdivoval hudbě nové generace. To nemohlo změnit ani pokračování v tradici uvádění Hasseho děl v Drážďanech a v Berlíně, ani úsilí Johanna Adama Hillera, který publikoval jeho árie, ani velebení autora Arminia okouzleným Charlesem Burneyem.

Jakub Puchalski


Účinkující

Markéta Cukrová účinkuje od roku 1992 v projektech staré hudby napříč Evropu jako sólistka i s mnohými soubory. Pravidelně hostuje na scéně Národního divadla v Košicích, Brně a Praze, kde zpívala v Monteverdiho Orfeovi (Euridice), v Martinů Hrách o Marii a v Händelově Rinaldovi (Eustacio), který byl na turné v Caen, Luxemburgu a Rennes. Na Handel Festspiele Göttingen účinkovala pod taktovkou Andrew Parrotta a v režii Sigrid T’Hooft v úspěšné produkci Händelovy opery Amadigi di Gaula (Dardano). Její stylová různorodost sahá od středověku (Mala Púnica) přes baroko (Arte dei Suonatori) až po hudbu 20. století (Martinů). Pravidelně nahrává pro TV i rozhlas a spolupracovala na více než 20 CD. Byla dramaturgem festivalu barokní hudby Baroko v regionech Západočeského kraje v rámci projektu Plzeň Evropské hlavní město kultury.

Barbora Šancová v roce 2016 absolvovala studium zpěvu a historické interpretace na JAMU v Brně ve třídě Ireny Troupové. Během svého studia staré hudby se zaměřila na repertoár italského ranného i vrcholného baroka. Kromě italského repertoáru se věnuje interpretaci francouzských kantát a písní. V roce 2015 se stala finalistkou interpretační soutěže v Holešově. V Národním divadle v Brně vystupovala jako Kate Pinkerton (Puccini: Madam Butterfly), dívka (Mozart: Figarova svatba) a ve scénickém ztvárnění oratoria Die Schöpfung od J. Haydna. Spolupracuje s Czech Ensemble Baroque, Collegium 1704, Plaisirs de Musique a dalšími soubory staré hudby. Vedle pěvecké kariéry působí jako profesionální překladatelka a tlumočnice.

Karol Kozłowski absolvoval Hudební akademii v Gdaňsku (S. D. Kotliński) a varšavskou Akademii výtvarných umění. Na soutěži Hariclea Darclèe (Rumunsko 2005) získal 2. cenu, dále významná polská ocenění Polityka Paszport 2013 (kategorie vážná hudba) a Fryderyk 2013 (s Jolantou Pawlik, klavír). V letech 2007–2009 byl sólistou Wrocławské opery, kde vystoupil jako Alfred (J. Strauss: Netopýr), Tamino (Mozart: Kouzelná flétna), Cassio (Verdi: Otello) a Archanděl (Penderecki: Paradise Lost). Od roku 2009 zpívá v Polské národní opeře (Teatr Wielki) role jako Vitellozzo (Donizetti: Lucrezia Borgia), Misail (Musorgski: Boris Godunov), Damazy (S. Moniuszko: Strašný dům), mladý sluha (R. Strauss: Elektra), Kudrjáš (L. Janaček: Káťa Kabanová), Goro (Puccini: Madam Butterfly) a Otec Mignon (Penderecki: The Devils of Loudun). Vystupoval v Théâtre Montansier ve Versailles jako Oebalus (Mozart: Apollo et Hyacinthus), v Litevské národní opeře v Rize jako hrabě Almaviva (Rossini: Lazebník Sevillský), ve Staatstheater Mnichov jako Lindoro (Rossini: Italka v Alžíru), v Kyjevské opeře jako Edrisi (Szymanowski: Král Roger) a v Poznani jako Settembrini (P. Mykietyn: The Magic Mountain, světová premiéra). Kromě zpěvu vystudoval také Akademii výtvarných umění v oboru sochařství.

Michaela Popik Kušteková studovala na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (Dagmar Podkamenská Bezačinská). Získala první ceny na mnoha soutěžích, mj. na soutěžích Imricha Godina (Vráble 2004, 2012), Ferrucio Tagliavini (Deutschlandsberg 2011), a soutěži Antonína Dvořáka (Karlovy Vary 2013). V roce 2013 hostovala jako Despina (Mozart: Così fan tutte) v Divadle Astra na Maltě. Hostovala na scénách Státní opery Praha (Kuchtík, Dvořák: Rusalka), Národního divadla Praha (Xenie, Mussorgskij: Boris Godunov) a Státní opery v Banské Bystrici (Leila, Bizet: Lovci perel, Pamina, Mozart: Kouzelná flétna). V Opéra de Lyon se představila jako První lesní žínka (Dvořák: Rusalka) a jako Asja Lacis (Michel Tabachnik: Benjamin, dernière nuit, světová premiéra). Významnou součást jejího uměleckého působení tvoří barokní hudba, představila se mj. jako Atalanta (Händel: Xerxes), La Prêtresse de Bacchus (Rameau: Anacréon), či Selene (Domenico Sarri: Didone abbandonata).

Joanna Radziszewska v roce 2014 ukončila studia na Hudební akademii v Krakově ve třídě sólového zpěvu Moniky Swarowské-Walawské. Své vzdělání si doplnila na pěveckých kursech u pedagogů: Marek Rzepka, Paul Esswood, Piotr Kusiewicz, Vincent Dumestre, Maria Skiba. Joanna je laureátkou 3. mezinárodní soutěže staré hudby „Canticum Gaudium“ 2016 v Poznani. Pravidelně koncertuje v Polsku i zahraničí se soubory staré hudby jako Capella Cracoviensis, {oh!} Orkiestra Historyczna, Cappella Viridimontana, Harmonia Sacra, OCTAVA Ensemble, Risonanza. Vystupovala také s Accademia Bizantina (Ottavio Dantone), I Barocchisti (Diego Fasolis), Le Poème Harmonique (Vincent Dumestre) a také pod taktovkou Joshuy Rifkina.

Dorota Szczepańska je absolventkou varšavské Hudební university Fryderyka Chopina (Małgorzata Marczewska). Studovala také pod vedením Claudi Visca ve Vídni, v současné době se zdokonaluje pod vedením Marka Rzepky. Vystupovala mj. na scéně Polské národní opery ve Varšavě (Teatr Wielki) jako Anna (T. Szeligowski: Bunt Żaków), Varšavské komorní opery jako Clarice (B. Galuppi: L’amante di tutte) či Schlosstheater Rheinsberg jako Palmide (W. von Bayreuth: Argenore). Spolupracuje mj. s Polským rozhlasovým orchestrem, komorním orchestrem Národní filharmonie či orchestrem Sinfonia Varsovia. Založila kvartet, který se zaměřuje na hudbu španělských, italských a argentinských skladatelů. Ve svém repertoáru má také skladby populární, jazzové a muzikálové.

Dawid Biwo absolvoval Hudební universitu Fryderyka Chopina ve Varšavě a Hudební akademii v Krakově. Je vítězem mnoha celopolských pěveckých soutěží (soutěž Mieczysława Karłowicze v Krakově, soutěž Ludomira Rozyckého v Gliwicích). V roce 2010 byl také stipendistou „Austrian Young Music Forum“. V roce 2012 byl finalistou soutěže Hariclea Darclée v Braila (Rumunsko). V Krakovské opeře vystupoval jako Papageno (Mozart: Kouzelná flétna) a Victor (Bowles: Yerma). Další role ztvárnil v operách jako Purcell: The Fairy Queen, Donizetti: Nápoj lásky, J. Strauss: Netopýr, A. Sacchini: La contadina in corte (Berto), Händel: Acis, Galatea e Polifemo, Rameau: Les indes galantes, Moniuszko: Widma.

 

Marek Mokoš vystudoval oboru operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a také herectví a operní zpěv na konzervatoři v Bratislavě. Během studia absolvoval stáž na Wagnerovském operním festivalu v Bayreuthu a na Státní divadelní vysoké škole Ludwika Solského v Krakově. Mezi jeho operní režie patří Pimpinone (Telemann), Don Giovanni (Mozart), Impresário v koncích (Cimarosa), Opuštěný ostrov (Haydn), Orfeus a Euridice (Gluck), scénické provedení Pergolesiho Stabat Mater a Haydnových Sedm posledních slov Kristových. Jako spolurežisér projektu VCHOD (Výzkumné centrum hudebního operního divadla) nastudoval opery Příležitost dělá zloděje (Rossini) a Hubička (Smetana). Jako asistent režie měl možnost spolupracovat s Davidem Radokem v Národním divadle Brno na inscenaci opery Věc Makropulos (Janáček) a ve Slovenském národním divadle asistoval na opeře Romeo a Julie (Gounoud). Spolupracoval také s Ensemble Opera Diversa a s Collegium Wartberg.

{oh!} Orkiestra Historyczna je soubor mladých profesionálních hudebníků z Katovic, kteří se věnují historicky poučené interpretaci hudby od baroka po romantismus. Prvořadým cílem tělesa je dosažení co nejvěrnějšího zvuku prostřednictvím bádání v dostupných pramenech. Členové souboru jsou laureáty soutěží a absolventi jak polských, tak zahraničních hudebních škol, kde získávali zkušenosti při spolupráci s předními evropskými dirigenty, soubory a sólisty. Od svého vzniku v roce 2012 jsou členové orchestru odhodláni rozvíjet hudební dění ve Slezském regionu zcela novým směrem a stát se kulturními reprezentanty oblasti a celého Polska.

Martyna Pastuszka absolvovala Hudební akademii v Katowicích. Je spoluzakladatelkou {oh!} Orkiestry Historyczne se záměrem postavit klasickou hudbu ve Slezsku na novou, vyšší úroveň. V současné době působí jako sólistka, komorní i orchestrální hráč v Arte dei Suonatori (Poznaň), Le Cercle de l’Harmonie (Paříž) a Le Concert Lorrain (Metz). Je koncertní mistr Le Parlement de Musique (Štrasburg) a Capella Cracoviensis (Krakow). Na svém kontě má řadu CD a DVD nahrávek, vystoupení v Polské televizi a na programech Arte a Mezzo. Řada z těchto nahrávek získala ocenění mezinárodní hudební kritiky. Od roku 2007 vyučuje hru na barokní housle na Hudební akademii v Katovicích a od roku 2015 je hostujícím pedagogem hry na barokní housle na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Marco Vitale je cembalista, varhaník a dirigent původem z Palerma. Po studiích na Belliniho konzervatoři studoval v letech 2002–2008 na Královské konzervatoři v Haagu ve třídě Tona Koopmana. Díky své vášni pro italskou vokální hudbu je velice aktivní na poli barokní opery a madrigalu. Spolupracuje s Le Concert des Nations (Jordi Savall), jeho vlastní ansámbl Contrasto Armonico, {oh!} Orkiestra Historyczna a Komorní opera ve Varšavě. V roce 2016 dirigoval Orfea (Monteverdi) na festivalu Pieśń Naszych Korzeni v Jarosławi, a Semiramide riconosciuta (Leonardo Vinci) na festivalu barokní opery ve Varšavě (premiéra po 300 letech). Účinkoval na festivalech a koncertech v Evropě, Americe a na Středním východě, které byly přenášeny národními TV a rádii. Nahrává pro Brilliant Classics, Alia Vox, Naïve a jeho vlastní label Ayros, pro který momentálně pracuje na nahrávce kompletních italských kantát G. F. Handela. Je ředitelem Accademia del Madrigale v Jaroslawi, letního kursu Arcadia a od roku 2016 vyučuje na Mezinárodní letní akademii ve Varšavě.


Impresum

Koprodukce: Pořadateli akce jsou:

Jan Čižmář
Hudební lahůdky, z. s.
Cacovická 729/50
614 00 Brno-Husovice
Česko
IČO: 22719458
tel: +420 606 222 416
e-mail: kontakt@hudebnilahudky.cz
web: www.hudebnilahudky.cz
Artur Malke
Stowarzyszenie Art In Motion
Bankowa 5/3
44–100 Gliwice
Polsko
KRS: 0000400841
tel: +48 695 677 247
e-mail: oh@orkiestrahistoryczna.pl
web: www.orkiestrahistoryczna.pl

Představení je výsledkem spolupráce spolků Hudební lahůdky a Art in Motion a města Gliwice.

Česko-polská spolupráce spolků Hudební lahůdky a Art in Motion má na svém kontě již řadu úspěšných koncertních, scénických i edukačních projektů, zejména však realizaci doposud 13 představení brněnské verze opery Didone Abbandonata (libreto: Pietro Metastasio, hudba: Domenico Sarri) v letech 2013–2015.

Cílem činnosti spolku Hudební lahůdky je seznamování veřejnosti s hudební historií formou koncertů, workshopů, scénických, edukačních i dětských pořadů specializovaných zejména na starou hudbu a její historicky poučenou interpretaci. Spolek tvoří hudebníci věnující se staré hudbě na profesionální úrovni, hudební pedagogové i zaujatí posluchači.

Sdružení Art In Motion bylo založeno v Katowicích s cílem podporovat {oh!} Orkiestru Historycznou a obecně starou hudbu zejména v hornoslezském regionu. Je organizátorem a spoluorganizátorem množství koncertů v Polsku i v zahraničí, většina z nich ve spolupráci s významnými jmény scény staré hudby (např. Olga Pasiecznik, Marilia Vargas, Kai Wessel, Julien Chauvin, Alexis Kossenko, Lars Ulrik Mortensen a další).

Jan Čižmář studoval hru na loutnu na Royal College of Music v Londýně a Royal Conservatoire v Haagu (Nigel North) a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Je zakladatelem spolku Hudební lahůdky a uměleckým ředitelem stejnojmenné série koncertů staré hudby. Věnuje se také ediční, badatelské a publikační činnosti. Jan Čižmář vyučoval hru na loutnu a příbuzné nástroje na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katowicích v Polsku, v současnosti působí na JAMU v Brně a na Akademii staré hudby při FF MU v Brně. Pravidelně vyučuje na kursech a masterclass v Evropě i zámoří

Artur Malke vystudoval hru na kontrabas na Hudební akademii v Katowicích a ekonomii, PR, a kulturní management na Vysoké škole ekonomické v Katowicích. Jako orchestrální hráč spolupracoval s Beethoven Academy Orchestra v Krakově a Sinfonietta Cracovia. V roce 2011 založil sdružení Art In Motion a od roku 2012 je manažerem {oh!} Orkiestra Historyczna. Kromě toho spolupracuje s mnoha institucemi v Polsku na realizaci koncertů stejně jako celých festivalů.


Děkujeme

Představení se koná pod záštitou ministra kultury České republiky Mgr. Daniela Hermana a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Ministerstva kultury Polské republiky.

Ministerstvo kultury České republiky Ministry of Culture and National Heritage of the Republic of Poland Miasto Gliwice Art in Motion (Katowice) Instytut Słowacki