Video na YouTube — Robert Johnson: „Orpheus, I am“ — Joel Frederiksen — Valdštejnský palác, Praha, 26. 9. 2006.
250 Kč / 150 Kč / 90 Kč

Tell me true Love

Milostné písně s loutnou z alžbětinské Anglie.

Neděle 12. února 2017 17:00 — Stará radnice (Křišťálový sál), Radnická 8, 602 00 Brno, Česká republika.

Vstupenka na koncert umožňuje také pasivní účast na masterclass Joela Frederiksena The Art of Singing v sobotu 11. února.

Program

Malba: Jakub I. Stuart Jakub I. Stuart
John Dowland (1563 – 1626) The lowest trees have tops   (Third Booke, 1603, XIX)
Can she excuse my wrongs   (First Booke, 1597, V)
The Earl of Essex his Galliard
Deare, if you change   (First Booke, 1597, VII)
Tarleton’s Riserrectione
Sleep wayward thoughts   (First Booke, 1597, XIII)
All ye whom Love or Fortune hath betrayed   (First Booke, 1597, XIV)
My Lord Chamberlaine (His Galliard)
Away with these self-loving lads   (First Booke, 1597, XXI)
Flow my teares   (Second Booke, 1600, II)
Galliard to Lachrimae   (Pilgrimes Solace, 1612, XXII)
Fortune, my foe
Go from my window
 
John Dowland (1563 – 1626) Fine Knacks for ladies   (Second Booke, 1600, XII)
A Fancy (Fantasie 6)
Time stands still   (Third Booke, 1603, II)
When Phœbus first did Daphne love   (Third Booke, 1603, VI)
In darkness let me dwell   (Musical Banquet, 1610, X)
Say love if ever thou didst find   (Third Booke, 1603, XIII)
Frog Galliard
Tell me true love   (Pilgrimes Solace, 1612, VIII)

►►►  Texty písní.

O programu

Dnešní koncert je cele věnován dílu anglického skladatele Johna Dowlanda (1563–1626), vynikajícího mistra písňové tvorby a hudby pro loutnu, jemuž se za jeho života dostalo snad většího uznání na evropském kontinentě, než doma v Británii. Není divu, neboť Dowland se po několika neúspěšných pokusech o získání angažmá v britské královské kapele uplatnil na jiných evropských dvorech, odkud se jeho podmanivá hudba rozšířila po celé Evropě včetně českých zemí.

O Dowlandově životě jsme zpraveni pouze mezerovitě – podstatná část jeho biografie buď vychází z toho, co o sobě sám napsal v předmluvách k tištěným sbírkám svých děl či v soukromé korespondenci, nebo zůstává ve stínu nedostatku pramenů. Základní kontury jeho životní dráhy jsou však známy. Vystudoval univerzitu v Oxfordu, a přestože si jako vynikající loutnista získal věhlas sahající až k branám královského paláce, post v kapele uvolněný po smrti loutnisty Johna Johnsona roku 1594 nezískal. Přijal proto nabídku hraběte Jindřicha Julia z Brunšviku (1564–1613), aby se stal jeho dvorním hudebníkem. Tím byly položeny základy Dowlandova celoevropského věhlasu, neboť skladatel nepobýval pouze na brunšvickém dvoře ve Wolfenbüttelu, ale cestoval jak po zemích střední Evropy, tak i do Francie, a zejména do Itálie. Tam vedle věhlasných severoitalských hudebních center (Benátky, Padova, Janov, Ferrara, Florencie) navštívil Řím, kde navázal kontakt s mistrem pozdního madrigalu Lucou Marenziem (1553/54–1599).

Malba: Kristián IV. Dánský Kristián IV. Dánský

Mezi Dowlandovy německé obdivovatele patřil i lankrabě Mořic Hesenský (1572–1632), sám velmi dobrý hudebník a pozoruhodný komponista, který ho zval ke svému dvoru do Kasselu. Anglický skladatel však dal přednost angažmá na dvoře hudbymilovného dánského krále Kristiána IV. (1577–1648), v jehož službách setrval od roku 1598 do počátku roku 1606. Vytouženého místa loutnisty v anglické královské kapele se Dowland dočkal až na prahu padesátky roku 1612 a zastával ho do konce svého života.

Jak už bylo řečeno výše, v kompozičním odkazu Johna Dowlanda dominuje vedle lidského hlasu především loutna, která v 16. a na počátku 17. století patřila mezi nejoblíbenější nástroje. Pro svůj vyklenutý korpus připomínající želví krunýř získal nástroj latinské označení testudo (želva). Střevové struny jsou taženy párově (proto zvané „sbory“), pouze nejvrchnější struna je samostatná. Nejčastěji bychom se setkali se šestisborovou loutnou laděnou v kvartách s tercií uprostřed, tedy podobně jako viola da gamba, jež se v dnešním programu rovněž objeví. Hudba pro loutnu je psána ve specifické notaci zvané tabulatura, která neoznačuje výšku tónů (jako notace vokální hudby), nýbrž hmaty.

First Booke of Songes or Ayres of fowre partes with Tableture for the Lute — London, Peter Short, 1597 — VII. Deare if you change ile never chuse againe. First Booke of Songes or Ayres (London, Peter Short, 1597)
VII. Deare if you change Ile never chuse again

Dramaturgie koncertu představuje reprezentativní výběr z Dowlandových písní, dobově nazývaných ayres. Skladatel je vydal ve čtyřech sbírkách, přičemž již první – The First Booke of Songes or Ayres, vydaná v Londýně roku 1597, zaznamenala značný ohlas. Jde o vpravdě přelomový nakladatelský počin, neboť její notosazba se stala vzorem pro další sbírky tohoto typu: na levé polovině otevřené dvoustrany je vynotován nejvyšší hlas (cantus) a loutnový doprovod v tabulatuře, na pravé polovině pak zbylé tři vokální hlasy – alt, tenor a bas – ovšem v takovém uspořádání, které umožňuje zpívat a hrát z otevřené knihy položené na stole, kolem něhož se hudebníci sesednou. Nabízí se tak několik variant provedení – v čistě vokálním čtyřhlasu, s loutnovým doprovodem, nebo pouze v sólovém obsazení vedoucího hlasu s loutnou, případně ještě s basovým doprovodem violy da gamba jako tomu bude dnešního odpoledne.

Dowland navíc některé vokální kusy postupně přepracovával pro sólovou loutnu nebo pro soubor viol da gamba. To je i případ úvodní skladby koncertu – Can she excuse my wrongs, která se dočkala obou jmenovaných úprav. Naopak vokální přepracování původně loutnové pavany s názvem Lachrymae vyšlo s Dowlandovým vlastním textem Flow my teares ve sbírce The Second Booke of Songs or Ayres, of 2, 4 and 5 parts (Londýn 1600). Tato melodie se stala jakýmsi jeho hudebním podpisem, který se posléze objevuje i v dalších Dowlandových skladbách pro soubor viol da gamba (Lachrimae or Seaven Teares, Londýn 1604) a který také inspiroval jiné skladatele k napodobování. Opětovné Dowlandovo vlastní přepracování pro sólovou loutnu s názvem Galliard to Lachrimae pak uzavírá skladatelovu poslední písňovou sbírku A Pilgrime Solace (Londýn 1612). V ní se setkáváme jak s původně vokálními kusy, tak i s nově otextovanými úpravami instrumentálních skladeb, jako je např. Shall I strive with words to move, jejíž originální verze pro sólovou loutnu má název Mignarde a v obsazení pro violový soubor je pak nadepsána M. Henry Noel his Galliard.

Vrcholným dílem Dowlandovy písňové tvorby a bezesporu jednou z nejpůsobivějších skladeb svého druhu je In darkness let me dwell ze sbírky A musicall Banquet (Londýn 1610). Svědčí o Dowlandově melodickém mistrovství a velké vnímavosti vůči charakteru zpěvního textu. Dokonalý soulad obou složek dává tušit, že podobně jako v případě Flow my teares jsme i zde konfrontováni se zhudebněním skladatelovy vlastní básně.

Malba: František z Anjou („žába“) František z Anjou („žába“)

Johna Dowlanda coby loutnistu dnes představují instrumentální kusy pro jednu a více louten. Za podrobnější zmínku stojí skladba se zvláštním názvem Frog Galliard. Pravděpodobně za ním stojí nejmladší syn francouzského krále Jindřicha II. – František Herkules z Anjou (1555–1584), který se ucházel o ruku anglické královny Alžběty I. Právě ona ho žertem nazvala „frog“ (žába). Také Frog Galliard má velice blízko k jedné z Dowlandových písní – Now, O now I needs must part (First Booke of Songes), není ovšem jednoznačné, která z kompozic byla první. Podobně jako u Flow my teares se i tato galliarda se dočkala mnoha přepracování z pera Dowlandových současníků.

Pečlivá dramaturgická výstavba koncertního programu nám postupně odhalí všechny výrazové polohy Dowlandových písňových skladeb, jejichž společným jmenovatelem je láska. Vedle naplněných citů zde najdeme zklamané milostné touhy a smutek z odloučení, ale i žertovné moralistní průpovídky o ženské nestálosti. Tématicky je tak Dowlandovo dílo velice současné a i přes propast čtyř staletí si jeho krása zcela jistě dokáže podmanit srdce dnešních posluchačů.

Jan Baťa


Joel Frederiksen

Joel Frederiksen.

Joel Frederiksen studoval zpěv a hru na loutnu v New Yorku a Michiganu, kde získal magisterský titul. Velký podíl na jeho rozvoji měl specialista na starou hudbu Lyle Nordstrom. Joelův hlas s velkým rozsahem, který je možno označit jako basso profondo společně s jeho výraznou scénickou prezentací mu pomohly získat světové uznání. Vystupoval s předními osobnostmi světa staré hudby jako Dame Emma Kirkby, Jordi Savall, Paul O’Dette a Stephen Stubbs, s ansámbly Musica Fiata, Freiburger Barockorchester, Josquin Capella, Ensemble Gilles Binchois a Huelgas Ensemble. V letech 1990 až 1999 byl členem dvou vynikajících souborů staré hudby v USA, The Waverly Consort a Boston Camerata.

Již řadu let se Joel Frederiksen specializuje na zpěv s vlastním loutnovým doprovodem. Poté, co se přestěhoval do Německa, založil Ensemble Phoenix Munich. Jeho programy jsou pověstné svou originalitou a kvalitou, získaly pochvalné kritiky od odborného tisku a jsou oblíbeny širokou veřejnosti. Debutové CD ansámblu, The Elfin Knight, bylo vydáno v roce 2007. Nahrávky ansámblu získaly vysoká ocenění, jak např. Stern des Jahres (Münchner Abendzeitung), Orphée d’Or (Académie du Disque Lyrique) nebo Echo Klassik (Deutsche Phono-Akademie). CD Rose of Sharon se dostalo do amerického žebříčku American Billboard Top 10 a Bestseller List portálu Amazon.com. Joel je také žádaným interpretem operních a oratorních rolí, za svůj debut v roli Seneky v Monteverdiho L’incoronazione di Poppea v roce 2016 získal výjimečné kritiky. Pravidelně vyučuje na pěveckých masterclass a kursech staré hudby. V roce 2012 mu jeho alma mater, Oakland University v Michiganu, udělila titul Distinguished Alumni. Ziv Braha.

Ziv Braha

Ziv Braha začal ve svých 14 letech hrát na elektrickou kytaru a v 17 letech přešel k loutně. V roce 2000 získal bakalářský titul na Hudební akademii v Jeruzalémě ve třídě Isidoro Roitmana. Jako hráč bassa continua byl v Izraeli velice žádaný a účinkoval na recitálech se zpěváky a izraelskými soubory a barokními orchestry m. j. na festivalu Seviqc Brežice a v rádiu Kol HaMusica. V roce 2001 pokračoval magisterským studiem pod vedením Hopkinsona Smithe na Schola Cantorum Basel, kde se začal více věnovat sólovému loutnovému repertoáru.

Byl přizván k účasti na produkci Monteverdiho opery L’Orfeo pod taktovkou René Jacobse (Innsbrucker Festwochen der Alten Musik, Berlin Stadttheater), dále vystupoval s lucernským symfonickým orchestrem (Howard Arman), s Capella Vocale (Mark Goossens) a s Basler Madrigalisten. Účinkoval na nahrávce oratoria Yannise Markopoulose The Liturgy of Orpheus s orchestrem vlámské opery a vystoupil na Dag Oude Muziek v Alden Biesen, na Klara Festival v Bruselu a v rámci fringe programu festivalu Oude Muziek Utrecht. Od roku 2010 Ziv Braha vyučuje loutnu na hudební škole při Schola Cantorum Basel.

Ryōsuke Sakamoto — 坂本龍右.

Ryōsuke Sakamoto

Ryōsuke Sakamoto pochází z města Nara (Japonsko). O starou hudbu se začal zajímat již ve třech letech a následně začal hrát na loutnu a violu da gamba. Po studiích na tokijské universitě (bakalářský titul z estetiky) studoval loutnu příbuzné nástroje s Hopkinsonem Smithem na Schola Cantorum Basiliensis. Studium si doplnil u Crawforda Younga (sředověká loutna), Randalla Cooka (renesanční viola da gamba) a Anne Smith (provozovací praxe), studia završil v roce 2013 magisterským titulem v oboru Specializovaná hudební interpretace.

V roce 2013 Ryōsuke zvítězil v kategori sólová loutna na soutěži „Maurizio Pratola“ v Aquile (Itálie). Byl pozván jako sólista anglickou, francouzskou a německou loutnovou společností. Vystupoval s četnými ansámbly, jako např. Bach Collegium Japan a La Morra, a účinkoval na mnoha mezinárodních festivalech, např. ve Vídni, Utrechtu, Yorku a Regensburgu. Četné nahrávací aktivity s violou da gamba i s loutnou zahrnují také dvě sólová CD – Travels with My Lute a Polyphony and Diminution, obě na švédském labelu Musica Rediviva.


Děkujeme

Koncert se koná pod záštitami hejtmana Jihomoravského kraje JUDr. Bohumila Šimka a primátora statutárního města Brna Ing. Petra Vokřála.

Logo Jihomoravského kraje Logo Statutárního města Brna