Mapa Eiderstedtu (Johann Meier, 1648) — Landtcarte von EIJDERSTEDE, Everschop und Uitholm — Viris Nobilibus, amplißimis, doctißimis & prudentißimis Domino Ioachimo Danckwerth, Hæreditario in Höijersworth, Sereniß. Celſit. Ærgerij præfecto dexterrimo Integerrimo, Faijtori suo Multis Nominibus Colendo; et Domino Augusto Luth, amico ſuo Magno, Tabulam hanc Chorographicam Eijderoſtadiæ Officioſo dedicat author Iohannes Mejerus, Huſum, Reg. Maj. Mathematicus. Anno 1648. — Matthias und Nicolaus Pet Goldtſchmide gebr Huſum ſculpſi. Mapa Eiderstedtu (Johann Meier, 1648).

Melante – Telemann neznámý

Hudba pro dvě loutny z knihovny cisterciáckého opatství v Křesoboru (Grüssau, Krzeszów).

Sobota 3. června 2017 19:00 — Kostel sv. Vavřince, Dorfstraße, 25832 Kating, Německo. (Bezbariérový přístup)

Oba umělci hrají na identické loutny z dílny Larse Jonssona, Dalarö (SE). Jde o již v baroku oblíbený model nástroje, jehož korpus je založen na starším nástroji z dílny Hanse Freie.

Program

Georg Philipp Telemann (1681 – 1767) Partie Polonoise en B ÿ traduite de C à deux luths Nº 6to
faite à 2 violes et la basse par l’autheur Msr Melante   (TWV 39:1, PL–Wu RM 4135 olim Mf 2001)
Ouverture — Harlequinade — Le Ris — Rigidon — Combattans — Hanaque — Sarrois — Gigue
—  [Suita a moll]   (PL–Wu 4141 olim Mf 2009)  —
Anonym [sans titre]
Silvius Leopold Weiss (1687 – 1750) Prelude
Jan Antonín Losy (cca. 1650 – 1721) Aire
Jean-Baptiste Lully (1632 – 1687) Aire
Georg Philipp Telemann (1681 – 1767) Paÿsans   (TWV 39:2)
Franz Xaver Richter (1687 – 1750) Partie en B à deus luths Nº 3tio
faite à 2 violes, la taille et la basse par l’autheur Msr Richter   (PL–Wu RM 4135 olim Mf 2001)
Entrée — Tardif — Passepied — Bourée — Menuete — Gigue
Anonym
snad Silvius Leopold Weiss (1687 – 1750)
[Suita B dur]   (CZ–Bm A372)
Prelude. Adagio — Rondon — Sarabande — Menuet-Trio-Menuet — Guige (sic!)
Georg Philipp Telemann (1681 – 1767) Partie Nº 13 en G ÿ traduite d’A à deux luths
faite à 2 hautbois, 1 viole discordée, 1 taille, et la basse par l’autheur Msr Melante   (TWV 39:2, PL–Wu RM 4135 olim Mf 2001)
Ouverture — Effronterie — Air — Rigidon — Menuete-Trio-Menuete — Paÿsans

O projektu

Koncert se koná v rámci projektu „Hudba českých a německých skladatelů z loutnových sborníků knihovny cisterciáckého opatství v Křesoboru (Grüssau, Krzeszów)“. Součástí projektu je i série vzdělávacích aktivit ve spolupráci s JAMU v Brně, HfK Bremen a Pražskou konzervatoří.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie (1728–1735), Křesobor (Krzeszów) — Foto: Jacek Halicki (CC-BY-SA 3.0 PL). Kostel Nanebevzetí Panny Marie (1728–1735), Křesobor (Krzeszów).
Foto: Jacek Halicki (CC-BY-SA 3.0 PL)
Projekt: Hudba českých a německých skladatelů z loutnových sborníků knihovny cisterciáckého opatství v Křesoboru (Grüssau, Krzeszów)
St 22.03.2017
14:00 – 20:00
Masterclass
Joachim Held
HF JAMU v Brně,
Komenského náměstí 6, Brno
Vstup
zdarma
Čt 23.03.2017
19:00 lektorský úvod
19:30 koncert
Koncert
Melante – Telemann neznámý
Stará radnice,
Radnická 8, Brno
250 Kč
150 Kč

90 Kč
Pá 24.03.2017
19:00 lektorský úvod
19:30 koncert
Koncert
Melante – Telemann neznámý
Konzervatoř Jana Deyla,
Maltézské náměstí 14, Praha
300 Kč
200 Kč
90 Kč
So 25.03.2017
10:00 – 18:00
Masterclass
Joachim Held & Jan Čižmář
Pražská konzervatoř,
Valdštejnská 14, Praha
Vstup
zdarma
Čt 01.06.2017
10:00 – 18:00
Masterclass
Jan Čižmář
Hochschule für Künste Bremen,
Dechanatstr. 13–15, Brémy (Bremen)
Vstup
zdarma
Pá 02.06.2017
20:00
Koncert
Melante – Telemann neznámý
Hochschule für Künste Bremen,
Dechanatstr. 13–15, Brémy (Bremen)
Vstup
zdarma
So 03.06.2017
19:00
Koncert
Melante – Telemann neznámý
Kostel sv. Vavřince,
Dorfstraße, Kating (DE)
Vstup
zdarma

O programu

Dnešní koncert si klade za cíl představit neznámé skladby z per známých skladatelů, zejména Georga Philippa Telemanna, jehož výročí si v roce 2017 připomínáme. Program pro neobvyklé obsazení dvou louten čerpá z rozsáhlé sbírky loutnových tabulatur pocházející z cisterciácké klášterní knihovny v Křesoboru (něm. Grüssau, dnes na území Polska – Krzeszów). V tomto opatství, stejně jako v celém regionu Slezska, Čech a Moravy, byla v 17. a 18. století velice oblíbeným nástrojem loutna, a to zejména ve své barokní 11sborové formě. Hlavními osobnostmi jejího vývoje jsou dolnoslezští rodáci Esaias Reusner a Sylvius Leopold Weiss a města Vratislav, Praha, Drážďany a Lipsko.

Osudy Křesoboru byly velice pohnuté: Nejstarší benediktýnský klášter založený roku 1242 Annou Českou byl zrušen již v roce 1289. Nově měl kapitulní pozemek v držbě Boleslav I. Surový, piastovský kníže ze Svídnice (Świdnica), který v roce 1292 založil nový cisterciácký klášter. Po smrti posledního svídnického knížete roku 1368 se uvolněné křesoborské léno stalo součástí Zemí Koruny české (1392). Přes zmar, který klášteru přinesly husitské války a válka třicetiletá, se Křesobor stal jedním z nejbohatších klášterů ve Slezsku; patřilo k němu 297 km² pozemků, na kterých žilo na 30.000 obyvatel. V roce 1742 se Křesobor stal součástí Pruska a roku 1810 byl sekularizován. Hudební část jeho knihovny – včetně loutnových tabulatur – byla následně přesunuta do Královského akademického institutu církevní hudby (Königliches Akademisches Institut für Kirchen­musik) ve Vratislavi (Breslau, dnes Wrocław). Odtud byly v roce 1952 přesunuty do Universitní knihovny ve Varšavě, kde jsou uloženy dodnes.

Klášter Křesobor (Krzeszów), knihovna — Foto: Jan Čižmář. Klášter Křesobor (Krzeszów), knihovna.

Klášter byl roku 1919 opětovně osídlen, tentokrát benediktýny z Emauského kláštera v Praze, ti se však poté, co v roce 1945 připadl Křesobor Polsku, museli v roce 1946 přesunout do Bad Wimpfen v Německu. Do kláštera místo nich přišly sestry benediktýnky ze Lvova (Lemberg/Lwów/Львів), které přestály následné komunistické persekuce v letech 1953–1989 a obývají klášter dodnes.

Většina loutnových tabulatur pochází z českého období v první polovině 18. století, ale zasahuje částečně i do období pruského. Z tohoto období se datuje také mnoho klášterních budov (celý komplex křesoborského opatství je znám jako „perla slezského baroka“), včetně dvoupatrové knihovny. Její bohatý inventář obsahoval také množství loutnových pramenů, které obsahují řadu veřejnosti prakticky neznámých skladeb německých a českých skladatelů, jako jsou Georg Philipp Telemann, František Xaver Richter, Martin Prantl, Gottfried Finger, Karl Sedlack či Jan Zach.

Citát (Johann Mattheson, Grundlage einer Ehren-Pforte,
Hamburg 1740, pag. 369)

Lully byl proslaven; Corelli se dával velebit; jediný Telemann je nad veškerou slávu povznesen.

Citát z hudebního slovníku význačného skladatele Johanna Matthesona nebo označení nesrovnatelný mistr, jímž jej poctil Christian Friedrich Daniel Schubart, ukazují, jaké vážnosti se těšil Georg Philipp Telemann (1681–1767) mezi svými kolegy i hudebními teoretiky 18. století. A právem! Žádný z barokních autorů nezanechal budoucím generacím tak obsáhlý a rozmanitý odkaz skladeb té nejvyšší kvality. Telemann komponoval snad ve všech v tehdy existujících formách a žánrech – dochovaly se jeho opery, kantáty, oratoria, pašije, koncerty, ouvertury, sonáty, suity – a takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Telemann aktivně ovládal cembalo, housle, flétny, hoboj, šalmaj, gambu ad., takže uměl dokonale využít přednosti jednotlivých nástrojů. Přesto však není známo téměř nic o jeho vztahu k loutně. Autory loutnových skladeb, které Telemann vydal tiskem ve svém časopise Der Getreue Musikmeister, jsou jiní skladatelé: Silvius Leopold Weiss a Ernst Gottlieb Baron.

Titulní strana: Partie Polonoise en B ÿ Traduite de C à Deux Leuths pour Le Secondième Nº 6to, Faite à 2 Viole, a La Baße, par L’Autheur Msr Melante Titulní strana: Partie Polonoise en B traduite de C Nº 6to par Msr. Melante.

Před několika lety byla světová muzikologie překvapena identifikací nástroje s názvem galizzona(také mandora nebo chalcedone) a jeho použití mimo jiné v mnoha Telemannových kantátách a orchestrálních dílech. Tento nástroj z loutnové rodiny byl současníkem barokní loutny a byl používán zejména jako nástroj ke hře bassa continua či jednoduššího sólového repertoáru. Barokní loutna oproti tomu byla nástrojem především sólovým a také nástrojem často využívaným v komorním obsazení. Kromě skladeb v populární kombinaci loutny s houslemi a basem (Lauthen Concert, loutnové trio), loutnových duet s flétnou či opravdových lounových koncertů s koncertantní loutnou se dochovalo také několik pozoruhodných duet pro dvě loutny. Většina z nich pochází z jediného sborníku z křesoborské sbírky se signaturou MF 2001.

Klášter Křesobor (Krzeszów) — Foto: Wikipedia User:Asmodaeus. Klášter Křesobor (Krzeszów).

Jde o komplet 13 duet, z nichž mnohé mají již na titulních stranách uvedeno, že jsou úpravami pro dvě loutny z původně většího obsazení jiných nástrojů. Kromě toho, že jde o důležitý pramen pro toto obsazení, jde také často o jediné verze zapsaných skladeb – původní orchestrální předlohy se totiž většinou nedochovaly. Je to i případ obou Telemannových skladeb z dnešního programu. Vzhledem k absenci pramenů pro původní obsazení jsou jejich dochované loutnové verze pro telemannovský výzkum nesmírně vzrušujícím objevem. Fakt, že Melante, autor dvou partit v zapomenutém tabulaturovém sborníku, je anagramem jména Telemann, si odborná veřejnost dlouho neuvědomovala. Právě Partie polonoise je přitom jedinečnou skladbou mapující Telemannovo mistrovství v užívání takzvaný národních stylů – zde tanců s názvy Hanaque (hanácká) a Sarrois (žarovská; Żary jsou dnes polské město, kde Telemann působil v letech 1704–1709 jako dvorní kapelník u knížete Erdmanna II von Promnitz – německy Sorau).

Richterova Partie byla donedávna také pohrobkem izolovaným v rukopisu MF 2001. Polský muzikolog Grzegorz Joachimiak, který se ve své disertaci věnoval právě sbírce křesoborských loutnových rukopisů, ale identifikoval původní notový materiál v universitní knihovně ve švédské Uppsale, který zřejmě sloužil jako předloha k úpravě pro loutnové duo. Můžeme tak sledovat způsob, jakým křesoborský písař přistupoval k aranži orchestrální partitury pro obsazení dvou louten.

Pozoruhodné je, že i v dalším křesoborském sborníku MF 2009 se dochovaly skladby Telemannova autorství. Jsou zapsány v rámci Suity a moll. V témže rukopise jsou zapsány také skladby hanáckého rodáka Gottfrieda Fingera (Hanou hudebně zachytil Telemann v první skladbě dnešního koncertu, Partie Nº 6). Zatímco Finger byl pravděpodobně sám aktivním hráčem na loutnu (přinejmenším jeho hráčskou aktivitu na mandoru popisuje James Talbot) a zdá se že jde o původní loutnové kompozice, věty Telemannova autorství jsou zde jistě opět druhotnými aranžemi. Překvapivě se jedná opět o části, které jsou součástí Partie Nº 13 ze závěru dnešního programu, komponované původně pro komorní ansámbl. Verze pro loutnu sólo je však v původní tónině a moll. Do třetice se části této Partie Nº 13 – tentokrát v g moll pro loutnu solo (nebo se part druhé loutny nedochoval) – objevují také v rukopisu pravděpodobné křesoborské provenience, dnes uloženém ve Stockholmu. I sólový repertoár barokní loutny tak je při průzkumu jedné klášterní sbírky hned několikrát vítaným způsobem doplněn o známější skladatelská jména.

Jan Čižmář


Foto: Joachim Held

Joachim Held

Joachim Held se narodil v Hamburku. Hudební vzdělání získal na Schola Cantorum v Bazileji u Eugena Domboise a Hopkinsona Smithe. V roce 1988 ukončil studium diplomem staré hudby. V letech 1988 až 1990 studoval u Jürgena Hübschera na Vysoké hudební škole v Karlsruhe, kde absolvoval uměleckou závěrečnou zkouškou. V roce 1990 získal Joachim Held 2. cenu na soutěži Concours Musica Antiqua na flanderském festivalu v Bruggách. V této době začíná jeho intenzivní mezinárodní koncertní kariéra. Vystupuje jako sólista, komorní hudebník a hráč bassa continua.

Od roku 1993 hrál Joachim Held (L’incoronazione di Poppea v rámci festivalu v Salcburku) pravidelně pod vedením Nikolause Harnoncourta. V roce 2004 se podílel na festivalu v Salcburku také na provedení King Arthur Henryho Purcella.

Od roku 1992 se objevuje na různých koncertech a nahrávkách s Il Giardino Armonico (Milán), jako například na Vivaldi Album s Cecilií Bartoli, které vydala firma Decca. Od roku 2005 nahrává pravidelně sólová CD pro Hänssler Classic. V roce 2005 vyšel ve spolupráci s rádiem DRS Curych CD The Schele Manuscript Hamburg 1619 a CD se skladbami rakouských skladatelů období baroka pro barokní loutnu Erfreuliche Lautenlust. Za toto CD obdržel Joachim Held cenu „Echo Klassik 2006“ za nejlepší sólovou nahrávku hudby 17./18. století. V roce 2006 vychází pod hlavičkou Hänssler Classic a ve spolupráci s rádiem Deutschlandfunk Köln CD Deutsche Lautenmusik des Barock. V roce 2007 Che Soavita (italská loutnová hudba baroka) a v červnu 2008 Musique pour le Roi (francouzská barokní loutnová hudba). CD Merry Melancholy z roku 2010 je věnováno dílům doby Johna Dowlanda. Jeho poslední CD s loutnovými skladbami Johanna Sebastiana Bacha vyšlo v roce 2013 opět u Hänssler Classic.

Jako sólista vystoupil Joachim Held mimo jiné na hudebním festivalu Musikfestspiele Potsdam Sanssouci, na mezinárodním Bachovském festivalu v Schaffhausenu, na Schwetzinger Festspiele, na Bachově týdnu v Ansbachu, na Köthener Bachfesttagen, na Concerti a San Maurizio v Miláně, Early Music Forum Budapešť, na Hausmusik ORF Vídeň, na Šlesvicko-Holštýnském hudebním festivalu a na Händelově festivalu ve městě Halle nad Sálou a v Göttingenu.

Od září 2007 vyučuje Joachim Held na Královské konzervatoři v Haagu a v roce 2010 byl jmenován na Vysoké umělecké škole v Brémách Profesorem historických loutnových nástrojů.

Foto: Jan Čižmář

Jan Čižmář

Jan Čižmář je všestranný umělec zabývající se hrou na historické drnkací nástroje. Se soubory jako např. Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestra of the Eighteenth Century, Rotterdam Philharmonic Orchestra či Capella Cracoviensis a pod dirigenty jako Frans Brüggen, Christopher Hogwood, Giovanni Antonini, Yannick Nézet–Séguin či Christina Pluhar pravidelně účinkuje v Evropě, Asii a USA. Vystupuje také jako sólista s barokním a renesančním repertoárem. Pod jeho uměleckým vedením působí soubor Plaisirs de Musique.

Po ukončení studia hry na kytaru a muzikologie v rodném Brně odešel do Londýna studovat na Royal College of Music, kde se začal věnovat hře na loutnu ve třídě Jakoba Lindberga. Ve studiu pokračoval na Královské konzervatoři v Haagu, kde jeho učiteli byli Nigel North, Joachim Held, Mike Fentross a Christina Pluhar.

Byl zakladatelem a šéfredaktorem českého kytarového časopisu Kytara a pravidelně přispívá i do dalších hudebních periodik. Intenzivně se také věnuje ediční a badatelské činnosti v oblasti staré hudby.

Jan Čižmář vyučoval hru na loutnu a příbuzné nástroje na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katowicích v Polsku, v současnosti pedagogicky působí na JAMU v Brně a na Akademii staré hudby při FF MU v Brně a pohostinně na Hudební universitě Fryderyka Chopina ve Varšavě. Pravidelně vyučuje na kursech a masterclass v Evropě i zámoří.


Děkujeme

Koncert se koná za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti.

Česko-německý fond budoucnosti Hudební fakulta JAMU v Brně Erasmus+