Lasso: Lagrime di San Pietro

Koncert duchovní hudby z doby kolem roku 1600, krátce po tridentském koncilu.

Neděle 18. června 2017 19:30 — Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, náměstí Republiky, 602 00 Brno, Česká republika.

Program

Orlando di Lasso (1532 – 1594)
     Text: Luigi Tansillo (1510 – 1568)
Il magnanimo Pietro, che giurato havea   (RISM 1595a)
Ma gli archi che net petto gli aventaro
Tre volte haveva a l’importuna e audace
Qual’ a l’incontro di quelli occhi santi
Giovane donna il suo bel viso in specchio
Così tal hor benchè profane cose
Ogni occhio del signor lingua veloce
Nessun fedel trovai, nessun cortese
Chi ad una ad una raccontar potesse
Come falda di neve, che agghi acciata
E non fu il pianto suo rivo o corrente
Quel volto, ch’era poco inanzi stato
Veduto il miser, quando differente
E vago d’incontrar, chi giusta pena
Vattene, vita, va! dicea piangendo
O vita, troppo rea, troppo fallace
Ah quanti già felici in giovinezza
Non trovava mia fe si duro in troppo
Queste opre e più, ch’ el mondo et io sapeva
Negando il mio signor negai qu’el ch’era
Vide homo, quæ pro te patior

►►►  Texty písní.

O programu

Titulní strana: Lagrime di S. Pietro (München, Alban Berg, 1595) — Bayerische Staatsbibliothek, München. Orlando di Lasso, 1594.

V šestnáctém stoleti byl padesátník již považován za starého člověka. Jaký pak div, píše Michaela Vostřelová v Lassově biografii, že dvaapadesátiletý Lasso předal část svých povinností synu Ferdinandovi a začínal se pomalu připravovat na smrt. Aby ulehčil své duši při Posledním soudu, vykonal roku 1585 pouť z Mnichova, kde působil jako kapelník na vévodském dvoře, do mariánského poutního místa Loreta ve Vlaších.

Závěr skladatelova života byl sice poznamenán nemocí, Lasso přesto dále komponoval. Své poslední dílo – cyklus duchovních madrigalů Slzy svatého Petra – dokončil krátce před smrtí. Tato rozsáhlá kompozice s textem o zármutku a výčitkách svědomí svatého apoštola Petra poté, co zapřel Krista (srov. Matouš 26:69–75), bývá označována za Lassův hudební testament. Cyklus byl dedikován papeži Klementu VIII. a vyšel až rok po skladatelově smrti. Orlando di Lasso zemřel v Mnichově dne 14. června LP 1594 ve věku svém 62 let.

Neuvěřitelný soupis Lassových skladeb čítá kolem dvou tisíc položek, které zahrnují snad všechny hudební druhy tehdejší doby včetně madrigalu. Madrigal se ukázal jako svobodná půda pro skladatelovy experimenty hlavně s harmonií (např. s chromatikou). Po Tridentském koncilu (1545–1563) byly na komponování duchovní hudby kladeny požadavky, kterými byly tvůrčí schopnosti skladatele směrovány žádoucím směrem. 16. století jako století strašné církevní krize a potridentské obrody zrodilo nový hudební druh – duchovní madrigal. Stalo se tak, že prostředky typické dosud jen pro madrigal světský se začaly používat i při zhudebňování duchovní poezie (samozřejmě psané italsky). Nový hudební druh však nebyl určen pro liturgické potřeby, uplatňoval se spíše v soukromí domácího prostředí. Odrážel atmosféru doby, kdy se katolická církev jako církev trpící a bojující se smrtelným nebezpečím bludů a islámu chápala všech dostupných prostředků a snažila se věřící posilovat ve víře.

Zapření Petrovo — Jusepe de Ribera (1591–1652) — Galleria Nazionale d’Arte Antica di Palazzo Corsini (Roma), inv. 438. Jusepe de Ribera (1591–1652): Zapření Petrovo (výřezek).

Poslední Lassovo dílo – cyklus duchovních madrigalů Lagrime di San Pietro – nám poslouží jako názorný příklad pro přiblížení mentality věřícího člověka doby vrcholné renesance. Italský básník Luigi Tansillo (1510–1568), jehož text Lasso zhudebnil, v mládí způsobil skandál vydáním na tehdejší dobu velmi provokativních erotických básní. V pokročilejším věku, aby svůj hřích z mládí odčinil, složil rozsáhlou báseň o dvaačtyřiceti slokách, ve které líčí bolest a lítost svatého apoštola Petra nad tím, že zapřel Krista. Tansillova báseň získala velkou popularitu a mezi lety 1560 a 1589 byla sedmkrát vydána tiskem. Lasso se krátce před svou smrtí chopil prvních dvaceti italských slok, v nichž jakoby shrnul svůj celoživotní skladatelský vývoj, zakončil je motetem s latinským textem, dedikoval své dílo Petrovu náměstku, aby za tři týdny vydechl naposled. V díle rekapituluje chromatiku, kterou mistrně předvedl ve svém raném díle Prophetiae Sibyllarum, jakož i svůj uhlazený palestrinovský styl pozdějších let. Hudební sazba dokonale koresponduje s textem a mistrně klade pauzy tam, kde by se přirozeně odmlčel k nádechu řečník. Obsah textu je zvýrazňován hudebními figurami. Nejpatrnější je to u jednotlivých slov vyjadřujících bolest či smutek, zhudebňovaných většinou pomocí chromatického postupu, který obsahuje tóny vybočující z původního modu.

Prvních třináct madrigalů vypráví Petrův příběh a barvitě líčí, jaká muka prožíval, když si své selhání uvědomil. V následujících částech se on sám zamýšlí nad svým činem, obrací se ke svému životu a dochází k závěru, že nemá smysl dále žít. V zapření Krista totiž vidí jeho zradu a ztrátu života věčného. Závěrečné moteto, kde k člověku jako takovému promlouvá samotný Kristus v první osobě, dává Petrovo selhání do obecně lidské roviny a je výzvou nám hříšníkům, kteří svými špatnými skutky zvětšujeme Kristovo utrpení na kříži.

Slzy svatého Petra je kompozice pro sedm hlasů a numerologická symbolika v něm hraje významnou roli. Sedm hlasů reprezentuje Sedm Bolestí Panny Marie a dělení na sedm částí po třech skladbách představuje sedmkrát Svatou Trojici. Navíc zde Lasso užívá symbolicky jen sedm církevních modů a VIII. modus zcela vynechává. Jednotlivé madrigaly lze seskupit podle modů vzestupně takto: madrigaly 1–4 v I. modu, madrigaly 5–8 ve II. modu, madrigaly 9–12 ve III. a IV. modu, madrigaly 13–15 v V. modu, madrigaly 16–18 v VI. modu, madrigaly 19–20 v VII. modu. Závěrečné moteto je zcela mimo obvyklé renesanční schéma osmi církevních modů v tonu perigrinu. David Crook ve své knize Lassova imitace Magnificat (1994) napsal, že absence VIII. modu a tedy neúplnost osmimodového systému v prvních dvaceti madrigalech odráží Petrova slova a symbolizují nedokonalost světa, přičemž přijetí a doplnění jednoho modu odjinud pro Kristova slova v latině slouží jako symbol jiného světa, který přijde.

Volba stárnoucího Lassa je zcela pochopitelná. Jako věřící člověk, který se chystá opustit pozemský svět, se ohlíží nazpět a chce se kát ze svých hříchů. Lasso tak činí způsobem hodným Bohem nadmíru obdařeného hudebníka a zanechává budoucím generacím nejen geniálně prokomponované hudební dílo, ale též inspiraci k zamyšlení se nad Pravdou a smyslem lidského snažení.

Patrik Matyášek & Michaela Vostřelová


Účinkující

  • Helena Mojdlová — soprán 1
  • Martina Lavičková — soprán 1
  • Magdalena Turchichová Šmídová ¹ — soprán 1
  • Radka Kreslíková — soprán 2
  • Markéta Bébarová ¹ — soprán 2
  • Marie Rosová ¹ — soprán 2
  • Marie Matyášková — alt 1
  • Zuzana Poláčková ¹ — alt 1
  • Jakub Herzán ¹ — alt 2
  • Ondřej Ptáček — tenor 1
  • Jan Mareček — tenor 1
  • Patrik Matyášek — tenor 2, umělecký vedoucí
  • Václav Kovář ¹ — bas
  • Radek Vašina ² — cink
  • Lumír Škvařil ² — cink
  • Rút Rausová ² — viola da gamba
  • Kateřina Stávková ² — viola da gamba
  • Tomáš Lajtkep ² — trombón
  • Pavel Novotný ² — trombón
  • Martin Jakubíček ¹ — varhanní positiv

¹  jako host
²  Castello in Aria — instrumentální soubor

Husovický okrašlovací spolek pěvecký

Husovický okrašlovací spolek pěvecký je komorní vokální těleso zaměřené zejména na hudbu 16. a 17. století. Svůj název odvozuje od jména městské části Brna, kdysi samostatného města Husovice, které bylo roku 1920 administrativně včleněno do takzvaného Velkého Brna. Počátky spolku, založeného snad roku 1863, jsou zahaleny mlhou historie 19. století. Jisto je pouze, že Husovický okrašlovací spolek pěvecký obnovil řady svého členstva do současné podoby pod vedením Patrika Matyáška v roce 2014. Více o souboru a jeho aktivitách najdete zde.

Castello in Aria

Castello in Aria je sdružení hudebníků, kteří se zabývají barokní hudbou provozovanou na kopie dobových hudebních nástrojů. Instrumentalisté hrají na cink, barokní housle, sackbut, violu da gamba, cembalo a další nástroje. Jméno našeho souboru je vzdáním pocty baroknímu skladateli Dario Castellovi (cca. 1590 – cca. 1658), jehož skladby rádi hrajeme. Sousloví Castello in Aria znamená v italštině přelud, jakým je i naše hudba. Po tu dobu, co zní, je velmi skutečná, a když skončí, rozplyne se a zůstane jen vzpomínka.

Martin Jakubíček

Martin Jakubíček studoval cembalo a skladbu na konzervatoři a na JAMU v Brně. Kromě sólové koncertní činnosti (cembalo, varhany, kladívkový klavír) působí Martin Jakubíček jako umělecký vedoucí renomovaných komorních seskupení, jako zakládající člen ansámblů zabývajících se stylovou interpretací renesanční a barokní hudby. Spolupracuje s našimi i zahraničními komorními orchestry. Je vyhledávaným doprovazečem pěveckých sborů (Ars Brunensis, Brněnský akademický sbor, …) a sólistů (Kožená, Stivín, Hudeček, …). Pravidelně vystupuje v Českém rozhlase a v televizi a rovněž v řadě evropských zemí. Interpretačně se podílí na nahrávkách mnoha desítek CD, působí jako varhaník v brněnských kostelích. Neméně důležitá je také jeho činnost skladatelská a aranžérská. Zasahuje oblast hudby lidové (Broln, Hradišťan, …), folkové (Tabard, Cimbal classic, …) i hudby vážné (Canticum novum, Fagotti Brunenses, …).


Děkujeme

Koncert se koná pod záštitami ministra kultury České republiky Mgr. Daniela Hermana, hejtmana Jihomoravského kraje JUDr. Bohumila Šimka a primátora statutárního města Brna Ing. Petra Vokřála.

Koncert se koná za finanční podpory statutárního města Brna.

Logo Ministerstva kultury Logo Jihomoravského kraje Logo Statutárního města Brna