Webová stránka Muzea a parku „Kalkriese“ (polohy a bojiště, patrně bitvy v Teutoburském lese)
250 Kč / 150 Kč / 90 Kč

Arminio

Komorní aranžmá barokní opery v provedení na dobové nástroje a ve scénickém pojetí kombinujícím moderní přístup s respektem k historii.

Neděle 25. června 2017 17:00 — Stará radnice (nádvoří), Radnická 8, 602 00 Brno, Česká republika.Bezbariérový přístup

Láska a válka, život a smrt, čest a zrada – to jsou osudová dilemata, kterým čelí germánský hrdina Arminio (Hermann), kníže kmene Cherusků, a jeho protivník – a dříve i přítel – římský generál Varo (Publius Quinctilius Varus). Bitva v Teutoburském lese, během které v roce 9 n. l. Arminiovi germánští válečníci vyhladili tři římské legie pod Varovým vedením, tvoří závěr tohoto hudebního dramatu.

Vare, vrať mi mé legie!
[Quinctili] Vare, legiones [meas] redde!
Octavianus Augustus, římský císař,
podle Suetonia ”Divus Augustus“.

Inscenační tým:

Ostatní představení v rámci projektu
So 01.10.2016 18:00 Městské divadlo, Gliwice (PL)
Út 04.10.2016 19:30 Kostel sv. Šimona a Judy, Praha (CZ)
St 05.10.2016 18:00 Kostel sv. Václava, Ostrava (CZ)

Osoby a obsazení

Arminio, principe de’ Cherusci, amante di Tusnelda
            └─ Arminio, kníže Cherusků, milenec Tusneldy
Armin Gramer (AT)
Tusnelda, figliuola di Segeste, promessa sposa d’Arminio
            └─ Tusnelda, mladá dcera Segestova, snoubenka Arminia
Laila Cathleen Neuman (NL)
Segeste, principe de’ Catti, amico di Varo
            └─ Segeste, kníže Chattů, Varův přítel
Matúš Šimko (SK)
Varo, governatore della Germania per Augusto
            └─ Varo, guvernér Germánie za císaře Augusta
Marzia, sorella di Varo, amante di Segimiro
            └─ Marzia, Varova sestra, milenka Segimirova
Segimiro, fratello di Tusnelda, ed amico d’Arminio, amante di Marzia
            └─ Segimiro, bratr Tusneldy a přítel Arminiův, Marziin milenec
Tullo, legato legionario, confidente di Varo
            └─ Tullo, legát římských legií, Varův důvěrník
Comparse: di Littori, Uffiziali, e Soldati Romani con Varo, Soldati Catti con Segeste,
                         Soldati Cherusci con Arminio, Paggi, e Dame con Tusnelda, Paggi con Marzia

            └─ Kompars: Liktoři, úředníci, římští vojáci Varovi, chattští vojáci Segestovi,
                         cheruští vojáci Arminiovi, pážata a dámy Tusneldy, pážata Marzie

Orchestr

Plaisirs de Musique (CZ):


Slovo režiséra

Opera Arminio je politické antické drama. Naše koncepce se zaměřuje na tři hlavní témata:

Biblioteka Jagiellońska: Libreto Libreto (Varšava, 1761)

Nejzávažnější otázka, která se v průběhu opery Arminio nabízí, zní: Co dělá moc s člověkem?! Politické a mocenské zájmy nutí lidi často ke lži, pokrytectví a k jistému druhu násilí. Arminio představuje kladného hrdinu, který přináší obraz dokonalého, čestného a spravedlivého bojovníka a je symbolem vytrvalosti a věrnosti v boji za dobro, pravdu a lásku. To můžeme považovat za důležité hodnoty v naší existenci. Avšak dostává se do konfliktu a vnitřních tlaků ze strany svých vlastních, nejbližších, kteří ho tlačí ke zdi. Zaprodávání, rozvrat, citové vydírání jsou hrou, do které se dostává, když nejde ruku v ruce s nastoleným systémem. Arminiova odhodlanost a podpora ze strany jeho milované jsou pro něho motorem, aby dokázal nastolit skutečnou svobodu.

Vězení, akt 2.
Vězení, akt 2
Váhy, akt 2.
Váhy, akt 2

Obsah opery Arminio je velmi obšírný a má velké množství vedlejších situací, které nejsou pro podstatu linie hlavního příběhu důležité. Provedení celé opery by pro moderního diváka, jehož citlivost je ovlivněna zkušeností s televizí a filmem, mohlo být neúnosně dlouhé. Z těchto i z dalších praktických důvodů jsme se rozhodli nastudovat operu v komorním aranžmá (v roce 2016 jsme však nastudovali také plnou scénickou verzi s minimálními škrty), které pracuje pouze se třemi postavami nepostradatelnými pro hlavní dějovou linii – Arminio, Tusnelda, Segeste. Osudy Marzie a Segimira byly ponechány stranou, jelikož nemají na průběh hlavního děje téměř žádný vliv. Činy Vara, římského generála a Arminiova protivníka, se pak zrcadlí v dialozích zbývajících postav či v situacích, které z těchto činů vyplývají. Krom árií zbývajících postav jsme zredukovali také některé recitativy, opera tak bude mít svůj tah a směřovat k jasnému sdělení příběhu. Oproti originálu budou také odlišná hudební aranžmá některých árií. Namísto smyčcového orchestru s plnou dechovou sekcí (hoboje, lesní rohy, flétny) a bassem continuem, bude komorní aranžmá doprovázeno jen základním smyčcovým ansámblem s jedním dechovým nástrojem, cembalem a loutnou.

Scéna je koncipovaná v realisticky-symbolistní formě divadla. Skládá se ze čtyř antických sloupů, které se mění v prostoru podle situace. Takto například z antického sálu vznikne vězení, anebo most. Kromě toho v jedné scéně vzniknou ze sloupů velké váhy, ve kterých se bude zrcadlit nerovnováha spravedlnosti v příběhu. Druhým centrálním symbolem je trůn – symbol moci, národní stability a bohatství. Tento trůn bude zároveň jakýmsi oknem do světa. Prakticky budou moci diváci na tomto trůně vidět živé projekce z toho, co se děje za zdmi paláce. Scéna zůstává čistá – v bílých, červených a černých barvách. Nejdůležitější úlohu na jevišti sehrávají herci a jejich vztahy.

Kostýmy vycházejí z dobových antických předloh. Zachováváme střih tógy či germánský vojenský kostým. Výzvou bylo ušít kostým tak, abychom dokázali z ženy udělat muže: jelikož zachováváme „nohavičkový“ princip divadla, v úlohách mužů se objeví ženy, proto například kopie Arminiova brnění je výzvou i pro samotnou zpěvačku.

Marek Mokoš


Obsah opery

Píše se rok 9. n. l. Na hradě Teutoburgu oznamuje Segeste, kníže germánského kmene Chattů, své dceři Tusneldě a synovi Segimirovi, že Arminio, kníže germánského kmene Cherusků, je od této chvíle jejich nepřítelem. Tusnelda namítá, že Arminia – svého snoubence – miluje, Segimiro zase, že mu vděčí za život. Jejich otec ale trvá na svém přesvědčení, že povinnost veřejná (bono publico) – poslušnost Římu – stojí výše než osobní city. Gubernátor provincie Germania, vojevůdce tří římských legií Varo, pro svoji sestru Marzii přichystal politický sňatek s Arminiem, čímž by Řím a germánské kmeny stvrdili vzájemný mír. Arminio však odmítne a raději hrdě volí svobodu svou a svého lidu i za cenu války a uvěznění. Tusnelda pronikne do vězení a s těžkým srdcem přesvědčuje Arminia, aby se raději oženil s Marzií, jelikož je to jediný způsob, jak si zachránit život. Arminio však raději volí smrt. Před popravou jej však zahrání Segimiro, který sám zůstává v žaláři v Arminiových šatech. Uprchnuvší Arminio se vrací v čele sjednocených germánských vojsk a obklíčí hrad, Varo proti nim vede římské vojáky do bitvy, která rozhodne o životě a smrti. Když Varo vídí, že bitva je ztracena, volí raději smrt vlastní rukou. Zoufalý Segeste hodlá Vara následovat, ale nejprve chce potrestat dceru a syna. Nakonec se však usmíří se svými dětmi i s Arminiem a padnou si do náručí. Segeste souhlasí se sňatkem Arminia a Tusneldy.

Libreto

Více zde (plnou verzi).


Wikimedia: Hermanova socha (Foto: User:Kaikanne, 2009, CC-BY-SA 3.0)
Hermanova socha
(Foto: User:Kaikanne, 2009)

Hasse a jeho Arminio

Bitva v Teutoburském lese, během které v roce 9 n. l. germánští válečníci vyhladili tři špatně vedené římské legie, se stala jedním ze základních mýtů německého nacionalismu v 19. století. Jako svědek dodnes stojí na domnělém místě bitvy obří socha Arminia, náčelníka Cherusků. Arminius – náhodný, ale opravdový vítěz nad Římany – je někdy zván Hermann, historii ale zůstal znám pod svým latinským jménem (vyrůstal v Římě, kde byl také vychován v umění války). Avšak ještě než se stal německým národním hrdinou, byl jako poitalštěný Arminio v osmnáctém století hrdinou několika oper. Mezi nimi musíme zmínit také dílo G. F. Händela, ale především Johanna Adolfa Hasseho.

Proč „především“? Jestliže dnes hovoříme o pozdně barokní opeře seria, jako první nám na mysl přijde právě Händel, po něm následuje Händel a na třetím místě je opět Händel. Nicméně v osmnáctém století bylo pořadí jiné. Händel by jistě mohl mít místo na stupních vítězů, ale musel by o ně bojovat s mnoha dalšími umělci: nejprve Keiser, pak Porpora, Graun, Jomelli… a nejsilnějším kandidátem na první místo by byl právě Johann Adolf Hasse.

Operní skladatelská hvězda

Hasse se narodil v roce 1699 u Hamburku, ve kterém poté studoval, a následně v roce 1718 začal účinkovat jako tenor v divadle. Skutečný příběh nicméně začíná, když v roce 1721 opustil Německo a zamířil do Itálie. Přes Florencii a Řím se dostal až do Neapole, tehdejšího hlavního města hudby – a především opery. To zde se právě rozvíjel nový styl, který měl vládnout jevištím poloviny osmnáctého století a současně připravovat půdu pro příchod hudebního klasicismu.

Wikipedia: malba: Johann Adolph Hasse
Johann Adolph Hasse (cca. 1740)

Základem bylo bel canto – krásná melodie, půvabná a oslňující, která umožňovala zpěvákovi ukázat všechny kvality hlasu, ale zároveň plná charakteru – svůdná nebo patetická, radostná či plná smutku. Virtuozita dosáhla vrcholu, hlavním cílem bylo vyjádřit emoce, kterým nepřekážel příliš komplikovaný doprovod. Prostý doprovod orchestru sloužil hlavně jako podpora pěvecké linky – u Hasseho orchestr zpěváka podporuje dynamicky, účinně, doprovází jeho virtuozitu a zdůrazňuje oblouky napětí. Tak tomu bylo už v jeho prvním díle, kterým 26letý skladatel po několika letech studia u Alessandra Scarlattiho (předtím studoval u Porpory) ihned oslnil publikum: serenádou (je to vlastně mini-opera o dvou postavách) Antonio a Kleopatra. Psal se rok 1725 a Hasse právě odstartoval svoji kariéru. Během několika let dosáhl výšin, o kterých se v osmnáctém století myslelo, že k nim nemůže vystoupat žádný skladatel.

Pro jistotu si to připomeňme: nejprve „nadpočetný“ kapelník u dvora v Neapoli (nebylo volné místo, tak ho nově vytvořili), potom maestro di coro Ospedale degli Incurabili v Benátkách (jedna z hlavních konzervatoří ve městě, s níž zůstal ve spojení až do stáří) a především více než 30 let kapelník saských kurfiřtů a polských králů na jejich dvoře v Drážďanech. Tam vydělával desetkrát více, než – v nedalekém městě (Lipsko), ve stejném knížectví a v téže době – Johann Sebastian Bach. Zůstal ve službě Wettinů, ale během pobytu dvora ve Varšavě současně uvádí svoje opery v Benátkách (ačkoli i ve Varšavě Hasse se dvorem několikrát byl, jak uvedl historikovi Charlesu Burneyovi), a když má delší přestávku (sedmiletá válka), vedle Benátek rozvíjí rovněž svoji kariéru ve Vídni. V císařském hlavním městě měl dveře otevřené stále, o jeho hudbu usilovala císařovna Marie Terezie a jeho hlavním libretistou byl přeci sám císařský dvorní básník Metastasio (a naopak Hasse byl oblíbeným skladatelem básníka). Vzájemný vztah tehdejšího krále hudby a krále poezie (Metastasio byl zdaleka nejdůležitějším autorem libret v osmnáctém století, a jeho úspěchu nikdo jiný nedosáhl), nemohl uniknout pozornosti dobových komentátorů. Již zmíněný Charles Burney uvádí, že v tomto případě, básník a skladatel tvoří dvě poloviny celku, obdobně jako Platonův Androgyn. Obě části mají vlastnosti skutečného génia, uměleckého citu a úsudku, zároveň však mají smysl pro logičnost, jemnost a přesnost.

Dobové ohlasy

Abychom mohli doplnit představu o kvalitě, jakou představují Hasseho opery, nesmíme zapomínat, že v nich zpívali nejvýraznější vokalisté epochy – vedle primi uomini, kterými byli největší kastráti, jako Farinelli (ten účinkoval již v Hasseho neapolském debutu Antonius a Kleopatra), zaměstnával rovněž největší prime donne, především Faustina Bordoni (mimo jeviště od roku 1730 Faustina Bordoni-Hasse), manželka skladatele.

V současné době nám někdy chybí komplikovanost v galantním stylu, ke kterému patří i neapolská škola s Hassem v čele. Hasseho je možno srovnat s Raffaelem – píše ale Burney – … Pokud může umělý francouzský výraz le grand simple (velikost v prostotě) něco vysvětlit, pak to platí pro skladby Hasseho, jemuž se lépe daří vyjadřovat citové a vážné stavy než dramatické a bouřlivé. Menší role expresivního dramatu, včetně orchestru, je kompenzována brilancí, využíváním extrémních možnosti zpěváků, ale zároveň – při zachování uchu příjemného zvuku – rozvíjením emocionální stránky hudby: ne skrze formu, ale skrze melodii a její propojení s textem. Ne bez důvodu Metastasio tolik obdivoval Hasseho – věděl, že jeho slovům nikdo jiný není schopen dát ideálnější hudbu.

Básník ve svém soudu nebyl sám. Pro vysvětlení může sloužit opět Burneyho názor: Je pln přirozenosti a elegance, a když přijde na vokální hudbu, je nejuniverzálnější mezi živými skladateli. Je stejně tak přítelem poezie jak i hlasu a v artikulaci slov prokazuje stejně tolik génia jako v jejich propojení se sladkými a citlivými melodiemi, které dává svým zpěvákům. Vždy má na paměti, že hlas je hlavním středem pozornosti v divadle, nikdy ho nedusí množstvím nástrojů a hudebních témat; jde mu spíše o jejich význam, je spíše jako malíř, který ve svém obraze vrhá nejsilnější světlo na hlavní postavu.

Hrdina Arminio — symbol míru v sedmileté válce

A přesto, i když Hasse hudebně zpracovával Metastasiova libreta jedno po druhém (zpracoval téměř všechna, mnohá dokonce vícekrát) a i když dvakrát sáhl po tématu hrdiny z Teutoburského lesa, nebyl Arminio složen na text dvorního císařského básníka. První verzi, vytvořenou pro Miláno už v roce 1730, ponechme stranou. Autorem druhé – nyní realizované – verze libreta z Drážďan roku 1745 byl Giovanni Claudio Pasquini, kurfiřtský básník, který také sáhl k arminiovskému tématu již podruhé.

Wikipedia: výtvarník kostýmů: Angelo Maria Monticelli (Arminio, Drážďany 1753)
Angelo Maria Monticelli jako Arminio
(návrh kostýmu, Drážďany, 1753)
Stadtgeschichtliches Museum Leipzig: malba: Fridrich August II. (1696–1763), saský kurfiřt
August III (1733)

Opera byla úspěšná, a to nejen v saských Drážďanech, ale také v Berlíně, na dvoře Fridricha II. Pruského. Když ale byly během sedmileté války, roku 1756 Drážďany obsazeny Prusy, přesídlil do hudby zamilovaný saský kurfiřt Fridrich August II., jenž byl současně (pod jménem August III.) i polským králem, se svým dvorem do Varšavy a i polské hlavní město konečně dočkalo zprovoznění operní scény.

Až do tohoto okamžiku nebyl tento zvláštní objekt fascinace Augusta III. ve Varšavě přítomen (ačkoli tam byla v roce 1748 otevřena Operalnia, divadelní budova v Saské zahradě). Nyní sem konečně přijeli i drážďanští hudebníci (i když ne všichni) – a mohlo se začít s přípravami operních představení. Arminio zazněl 3. srpna 1761. Tímto způsobem se po více než stoleté přestávce – po vymizení operní tradice z doby Vladislava IV. – vrátila do polského hlavního města nejmódnější, nejnáročnější, ale také jedna z nejpozoruhodnějších zábav baroka, a to hned ve své nejlepší formě. Bohužel, ne nastálo; ale zaseté semínko vyklíčilo a i přes různé krize a přerušení operní život ve Varšavě již nezanikl.

Vedle hudebních kvalit je právě libreto důvodem, proč se Arminio těšil během sedmileté války tak zvláštnímu úspěchu. Tato opera je stejně tak o lásce jako o válce (velkolepá bitva na scéně ve III. aktu), v níž je obsahem konečné vítězství objektivně slabšího, ale hrdinného krále vedeného legitimním právem proti neúprosné síle Říma. Jak nevidět historickou paralelu v situaci, kdy August III. právě bojoval s Fridrichem Velikým, který byl v očích ostatních současných německých vládců považován za nebezpečného uchvatitele, bourajícího zaběhlé pořádky.

Poválečné potíže

Hasseho válka zasáhla podobně jako krále. Nedošlo sice k přerušení jeho kariéry, ale ve zdevastovaných a vyrabovaných Drážďanech byla postižena značná část jeho obrovského bohatství – při ostřelování byl zničen mimo jiné jeho dům a k tisku připravený soubor Opera omnia. Vydání financoval sám August – ale po válce se už bohužel nepodařilo tento projekt obnovit a realizovat. A nepodařilo se to nikomu dodnes.

Po smrti svého knížecího patrona (v roce 1763) musel také Hasse opustit drážďanský dvůr. Nový vládce, který nejevil takový zájem o hudbu jako jeho předchůdci a měl navíc značné finanční i politické problémy, neměl potřebu ani prostředky k vydržování kapely, která předtím – podle Dictionnaire Rousseau – byla považována za nejlepší na světě. Útočiště našel Hasse v jemu věrné Vídni, kde jeho hudba dodávala lesk a nádheru císařským oslavám. Překážkou v jeho činnosti se však stala dna – a nevyhnutelná změna vkusu veřejnosti.

V roce 1773 se společně s manželkou usadili v Benátkách, kde zemřeli v zapomnění – Faustina v roce 1781, Johann Adolph v roce 1783. Svět se již obdivoval hudbě nové generace. To nemohlo změnit ani pokračování v tradici uvádění Hasseho děl v Drážďanech a v Berlíně, ani úsilí Johanna Adama Hillera, který publikoval jeho árie, ani velebení autora Arminia okouzleným Charlesem Burneyem.

Jakub Puchalski


Účinkující

Kontratenorista Armin Gramer je absolventem konzervatoře v Prayneru a vídeňské konzervatoře. Spolupracoval s řadou operních divadel, např. Volksoper Wien, Kammeroper Rheinsberg, Schlossfestspiele Wernigerode, Bayerische Staatsoper München, Hebel Theater, Theater an der Rott, Sirene Operntheater, Theater Konstanz, Herbsttagen Blindenmarkt, Wiener Kammeroper, a festivalů jako jsou např. Tongyeong Music Festival, Budapest Baroque Festival. Je nositelem ceny ze soutěže „musica juventutis“ pořádané Wiener Konzerthaus a soutěže pořádané Kammeroper Rheinsberg.

Matúš Šimko získal hudební vzdělání na konzervatoři v Banské Bystrici, kde při studiu zpěvu úspěšně ukončil studium na Právnické fakultě Univerzity Mateja Bela. Pod vedením prof. Glorie Banditelli studoval barokní vokální interpretaci na Istituto Superiore di Studi Musicali „G. Briccialdi“ v Terni. V současnosti studuje soukromě zpěv u prof. Vlasty Hudecové v Bratislavě. V této sezóně se objevil jako mladý sluha v koncertním provedení Straussovy opery Elektra v Slovenské filharmonii, a též jako Pedrillo v Mozartově Únose ze Serailu v Slovenském Národním divadle. V minulé sezóně Matúš zpíval na festivale Bratislavské hudobné slávnosti, na Næstved Early Music Festival v Dánsku pod taktovkou Jordiho Savalla a též na Festival du Périgord Noir ve Francii. Matúš Šimko spolupracoval s uměleckými tělesy jako Il Cuore Barocco, Musica Aeterna, Quasars Ensemble, Czech virtuosi, Slovenský komorný orchester, Slovak Sinfonietta, Elbipolis Barockorchester, Musica Florea. Objevil se na nahrávce CD Pastorella souboru Solamente Naturali.

Laila Cathleen Neuman začala studia zpěvu v Nizozemí u Christy Pfeiler a Susanna Waleson, pokračovala na Konzervatoři Giuseppe Verdiho v Milaně u Rosiny Crosatti a Margaret Hayward, a na Mozarteu v Salzburgu u Bredy Zakotnik a Barbary Bonney. Účastnila se mistrovských tříd s předními umělci, jako jsou Dalton Baldwin, Max van Egmond, Johannette Zomer, Trevor Pinnock, Angelika Kirschlager a Deda Cristina Colonna. Zabývá se především barokní hudbou, barokním tancem a uměním dobové gestiky, na které pracovala s Margit Legler a Reinholdem Kubik. Debutovala jako Second woman v Purcellově Dido and Aeneas, a zpívala roli Melpomene v Gluckově Il Parnaso Confuso v produkci Mozart Opern Institut Salzburg. V současné době spolupracuje s Ensemble Esprit vedeném J. Hulstem, Ensemble La Silva, Het Philadelphus Ensemble (člen Concertgebouw Orchestra) a Convivio d’Arte v Nizozemí, Rakousku, Německu a Itálii. Její repertoár sahá od renesance po současnou hudbu a zahrnuje komorní skladby stejně jako oratoria a opery.

 

Marek Mokoš vystudoval oboru operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a také herectví a operní zpěv na konzervatoři v Bratislavě. Během studia absolvoval stáž na Wagnerovském operním festivalu v Bayreuthu a na Státní divadelní vysoké škole Ludwika Solského v Krakově. Mezi jeho operní režie patří Pimpinone (Telemann), Don Giovanni (Mozart), Impresário v koncích (Cimarosa), Opuštěný ostrov (Haydn), Orfeus a Euridice (Gluck), scénické provedení Pergolesiho Stabat Mater a Haydnových Sedm posledních slov Kristových. Jako spolurežisér projektu VCHOD (Výzkumné centrum hudebního operního divadla) nastudoval opery Příležitost dělá zloděje (Rossini) a Hubička (Smetana). Jako asistent režie měl možnost spolupracovat s Davidem Radokem v Národním divadle Brno na inscenaci opery Věc Makropulos (Janáček) a ve Slovenském národním divadle asistoval na opeře Romeo a Julie (Gounoud). Spolupracoval také s Ensemble Opera Diversa a s Collegium Wartberg.

Plaisirs de Musique se od roku 2013 specializuje na autentickou interpretaci hudby starších stylových období na dobové nástroje, jeho členové jsou přední evropští profesionální hudebníci. Projekty, na kterých ansámbl účinkuje, jsou jednak čistě koncertní, zahrnují však také spolupráci na scénických, tanečních i operních realizacích. Soubor za dobu svého působení vystupoval na koncertech na řadě festivalů u nás i v zahraničí (Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Itálie, Švýcarsko, Francie, Nizozemí, Belgie). Umělecký vedoucí souboru Jan Čižmář nachází inspiraci především v nových objevech z hudebních archivů a usiluje o atraktivní prezentaci staré hudby v kontextu jiných druhů umění. Součástí aktivit souboru jsou i vzdělávací akce a koncerty pro dětské publikum.

Jan Čižmář je všestranný umělec zabývající se hrou na historické drnkací nástroje. Se soubory jako např. Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestra of the Eighteenth Century, Rotterdam Philharmonic Orchestra či Capella Cracoviensis a pod dirigenty jako Frans Brüggen, Christopher Hogwood, Giovanni Antonini, Yannick Nézet–Séguin či Christina Pluhar pravidelně účinkuje v Evropě, Asii a USA. Vystupuje také jako sólista s barokním a renesančním repertoárem. Pod jeho uměleckým vedením působí soubor Plaisirs de Musique. Po ukončení studia hry na kytaru a muzikologie v rodném Brně odešel do Londýna studovat na Royal College of Music, kde se začal věnovat hře na loutnu ve třídě Jakoba Lindberga. Ve studiu pokračoval na Královské konzervatoři v Haagu, kde jeho učiteli byli Nigel North, Joachim Held, Mike Fentross a Christina Pluhar. Byl zakladatelem a šéfredaktorem českého kytarového časopisu Kytara a pravidelně přispívá i do dalších hudebních periodik. Intenzivně se také věnuje ediční a badatelské činnosti v oblasti staré hudby. Jan Čižmář vyučoval hru na loutnu a příbuzné nástroje na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katowicích v Polsku, v současnosti působí na JAMU v Brně a na Akademii staré hudby při FF MU v Brně. Pravidelně vyučuje na kursech a masterclass v Evropě i zámoří.


Impresum

Koprodukce: Pořadateli akce jsou:

Jan Čižmář
Hudební lahůdky, z. s.
Cacovická 729/50
614 00 Brno-Husovice
Česko
IČO: 22719458
tel: +420 606 222 416
e-mail: kontakt@hudebnilahudky.cz
web: www.hudebnilahudky.cz
Artur Malke
Stowarzyszenie Art In Motion
Bankowa 5/3
44–100 Gliwice
Polsko
KRS: 0000400841
tel: +48 695 677 247
e-mail: oh@orkiestrahistoryczna.pl
web: www.orkiestrahistoryczna.pl

Představení je výsledkem spolupráce spolků Hudební lahůdky a Art in Motion a města Gliwice.

Česko-polská spolupráce spolků Hudební lahůdky a Art in Motion má na svém kontě již řadu úspěšných koncertních, scénických i edukačních projektů, zejména však realizaci doposud 13 představení brněnské verze opery Didone Abbandonata (libreto: Pietro Metastasio, hudba: Domenico Sarri) v letech 2013–2015.

Cílem činnosti spolku Hudební lahůdky je seznamování veřejnosti s hudební historií formou koncertů, workshopů, scénických, edukačních i dětských pořadů specializovaných zejména na starou hudbu a její historicky poučenou interpretaci. Spolek tvoří hudebníci věnující se staré hudbě na profesionální úrovni, hudební pedagogové i zaujatí posluchači.

Sdružení Art In Motion bylo založeno v Katowicích s cílem podporovat {oh!} Orkiestru Historycznou a obecně starou hudbu zejména v hornoslezském regionu. Je organizátorem a spoluorganizátorem množství koncertů v Polsku i v zahraničí, většina z nich ve spolupráci s významnými jmény scény staré hudby (např. Olga Pasiecznik, Marilia Vargas, Kai Wessel, Julien Chauvin, Alexis Kossenko, Lars Ulrik Mortensen a další).


Děkujeme

Představení se koná pod záštitou ministra kultury České republiky Mgr. Daniela Hermana, hejtmana Jihomoravského kraje JUDr. Bohumila Šimka a primátora statutárního města Brna Ing. Petra Vokřála.

Představení se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Ministerstva kultury Polské republiky a statutárního města Brna.

Ministerstvo kultury České republiky Ministry of Culture and National Heritage of the Republic of Poland Statutární město Brno Miasto Gliwice Art in Motion (Katowice) Instytut Słowacki